You are here: Home Články / Articles 2001 Nevízový vízový styk

Nevízový vízový styk

Předsunuté kontroly britských konsulárních úředníků na pražském letišti v Ruzyni vyvolaly oprávněnou kritiku zejména pro jejich jasný rasový podtext. Méně se už hovoří o jiném závažném problému, který je s kontrolami spojen, a který se vztahuje na všechny české cestující do Británie, kteří chtějí letět z pražského letiště To, co britští úředníci na pražském letišti praktikují, je totiž selektivní odmítání volného pohybu osob v rámci dvěma státy dohodnutého, a stále ještě oficiálně existujícího, bezvízového režimu. A to na základě kriterií, která se dají shrnout pod pojem presumpce viny.

Navíc britská praxe v podstatě znamená, že s Británií nyní de facto máme selektivní vízový styk. Pohovory, které britští úředníci na letišti několik týdnů praktikovali, a které nyní mají být po krátké přestávce obnoveny, nejsou ničím jiným, než vízovým řízením svého druhu. Podstatou bezvízového styku totiž je, že, pokud nejsem osoba nežádoucí, měl bych mít právo danou zemi navštívit, pokud vlastním platný pas. Zůstanu-li bez povolení déle, než mi bezvízový styk umožňuje, nebo poruším zákony navštívené země, existuje důvod pro vyhoštění a pro to, abych byl jako osoba nežádoucí z bezvízového režimu napříště vyloučen. Jinak ovšem má platit presumpce neviny.

Ačkoliv lze rozumět argumentům české vlády, když mluví o předsunutých britských hlídkách jako o menším zlu pro český stát a společnost, než by bylo zavedení vízové povinnosti, v individuální rovinně jsou lustrace na letišti těsně před odletem mnohem zákeřnější než běžná vízová praxe. Když si totiž kdokoliv z nás žádá o víza, počká se vším ostatním (například definitivní kupování letenek, zařizování cest po Británii, rezervace ubytování, vyřizování jiných formalit, zamluvení dovolené u zaměstnavatele doma v Čechách) až na dobu, kdy dostane víza. Do Británie nejsou ovšem na základě desetiminutového pohovoru těsně před předpokládaným odletem vpouštěni lidé, kteří si v dobré víře, že jde o bezvízový styk, všechny tyto věci vyřídili a mnohé i zaplatili. Na letišti najednou zjistí, že náklady a energii, které do cesty vložili, jim zmařil pocit nějakého předsunutého britského úředníka. Ten nemusí nic dokazovat. Na základě vlastního přesvědčení, že by daná osoba mohla v Británii chtít žádat o asyl nebo hledat práci, jednoduše cestu v posledním okamžiku zakáže.

Jedná se o dokonalou formu pokrytectví. Česká republika tak sice má i nadále oficiálně s Británií bezvízový styk, ale ve skutečnosti každý, kdo chce cestovat z Prahy letadlem přímo do Británie, se musí podrobit zkrácené vízové proceduře. Zvolené řešení je o to absurdnější, že se týká pouze těch českých občanů, kteří si naivně myslí, že mohou odcestovat z letiště jejich volby--tedy z Ruzyně. Vždyť letenky do Británie je možné si zakoupit z kteréhokoliv jiného letiště v Evropě, a na letištích ve Vídni, Varšavě, Budapešti, Berlíně či Mnichově, kam se všude lze z Prahy po zemi dopravit za několik hodin, žádní předsunutí britští úředníci nesedí.

Není též vůbec jasné, na základě jakých kritérií odmítají letecké společnosti přepravit do Británie české občany, kteří sice byli v neformálním pohovoru s britskými úředníky shledáni nežádoucími pasažéry, ale kteří by podle všem platných dohod měli požívat privilegií bezvízového styku a do Británie by měli bez problémů odletět, pokud ukáží platný pas a letenky. Vyvstává otázka, zda tyto společnosti neporušují základní lidská a občanská práva odmítnutých cestujících.

Všichni čeští občané, kteří si ve víře, že jde o bezvízový styk, vyřídili cestovní formality a další věci, a kterým bylo až na letišti sděleno, že do Británie nemohou cestovat (protože předsunutý úředník se z toho či onoho subjektivního důvodu domnívá, že by modli chtít v Británii zůstat), by měli žalovat u českých a mezinárodních soudů britské úřady za zbytečné náklady a ublížení na cti. Letecké společnosti by pak měli žalovat za to, že je v rozporu s dohodami o bezvízovém styku odmítly do Británie na pokyn nějakého úředníka přepravit a způsobily jim tak materiální újmu. Nechť britská strana dokazuje u soudů, že měla již v Praze důkazy, že ten či onen člověk letěl do Británie s úmyslem „zneužít“ britských imigračních či azylových zákonů, a že tedy britští úředníci měli právo takového člověka připravit o spoustu času i peněz svým rozhodnutím v posledním okamžiku mu cestu zakázat.

Právo - 27. 8. 2001