You are here: Home Články / Articles 2001 Paradox zvaný Čtyřkoalice

Paradox zvaný Čtyřkoalice

Politické uskupení zvané Čtyřkoalice, které v posledních měsících vede v průzkumech veřejného mínění, je opředeno paradoxy. Především: Čtyřkolaice není ani tak výtvorem politiků samotných čtyřkoaličních stran, jako je spíše nechtěným výtvorem předsedů občanských a sociálních demokratů, Miloše Zemana a Václava Klause. Čtyřka by nikdy nevznikla bez Klausovy a Zemanovy umanuté snahy zničit menší strany s pomocí nejrůznějších machinací s volebním zákonem a ústavou.

S paradoxem vzniku čtyřky úzce souvisí i její úspěch. Ten se zatím neodvíjí od žádného viditelného vlastního programu, který by byl jasnou alternativou vůči cílům ODS a ČSSD. Je spíše důsledkem znechucení středových voličů z praktik obou zmíněných stran, především z opoziční smlouvy. Dosavadní úspěch Čtyřkoalice u voličů tak stojí na velmi tenkém ledě. 4K se stala alternativou vůči ODS a ČSSD nikoliv proto, že nabídla něco výrazně jiného než obě zmíněné strany, ale spíše proto, že na české politické scéně se voličům demokratických stran, nespokojeným s ODS a ČSSD, žádná jiná alternativa nenabízí. Pokud by obliba 4K měla zůstat i v příštích měsících založena jen na tomto faktu, je jasné, že své současné slibné postavení může 4K snadno ztratit v okamžiku, kdy v ČSSD nebo ODS dojde k vnitřním reformám nebo změně politického stylu.

Dokladem toho, jak odpudivé jsou současné politické praktiky ODS a ČSSD pro většinu voličů, je skutečnost, že čtyřkoalice slaví úspěchy, dalo by se říci, téměř navzdory sobě samé. I když totiž čtyřkoaliční politici předvedli, že se na určitých věcech dokáží dohodnout, jejich počínání je zároveň i dobrou ukázkou malosti české politiky. Kdyby se nedemokratické praktiky opozičně-smluvního svazku netyčily nad českou politickou krajinou jako varovně zdvižený prst, musela by 4K—se svými žabomyšími vnitřními spory--být většině voličů pro smích.

Aby ve volbách dokázala zvítězit, musí 4K minimalizovat své četné slabé stránky a maximalizovat svých několik málo stránek silných. Tou první je schopnost konsensu--tedy, že se politici čtyřkoaličních stran zatím přece jen vždy nějak dokázali domluvit. Zde je ovšem skryto i nebezpečí. Voliči oceňují, že navzdory různým akcentům v různých oblastech dokáží stany 4K najít společný jazyk; méně už oceňují praní špinavého stranického a mezistranického prádla na veřejnosti. Lídři 4K by tedy měli vymyslet mechanismus, který by jim umožnil, aby si své pro veřejnost směšné mezistranické spory nechali pro sebe a veřejnosti prezentovali pouze společná stanoviska. Měli by si též neustále připomínat, že obliba 4K není jen prostým součtem preferencí jednotlivých stran, ale že zde vznikla nová kvalita.

Jedním z důvodů oblíbenosti této nové kvality je skutečnost, že není sama politickou stranou. Je jakýmsi zvláštním agregátem, deštníkem a šálivou bublinou, který dokáže zamaskovat stranickou ubohost jednotlivých aktérů. Právě jistá nadstranickost tohoto uskupení čtyřech stran je možná vůbec největší devizou 4K. Zřetelně se to projevilo už v minulých senátních volbách, kde byli kandidáti čtyřky vnímáni jako méně svázaní s konkrétními stranami a proto také vítězili.

V roce, který zbývá do voleb by se tedy 4K měla snažit posílit image určitého „nadstranictví“ všemi možnými způsoby, například i otevřeností vůči nestranickým expertům a osobnostem při sestavování stínové vlády. Voliče vůbec nezajímá, zda si ten či onen stínový ministr vyseděl svou pozici na nekonečných stranických schůzích. Chtějí v těchto postech vidět lidi známé, neideologické a kompetentní. 4K by se též měla důsledně prezentovat jako formace otevřená občanské společnosti. Pokud nakonec převáží v akcích 4K úzkoprsé stranictví jejích jednotlivých stran a straniček, mnoho voličů bude raději volit sice možná nechutné, ale skutečné strany, jako jsou ODS a ČSSD.

Literární noviny - 5. 2. 2001