You are here: Home Články / Articles 2001 Podstata lidství je na celém světě stejná

Podstata lidství je na celém světě stejná

V rubrice „Přímý úder“, s bulvárním titulkem „Prezidentův exporadce Jiří Pehe je společensky nebezpečný fundamentalista“ (LN, 23.10.2001), mne Pavel Máša obviňuje z vyzývání k zasahování do vnitřních záležitostí „několika desítek“ států světa. Nabádám totiž k tomu, aby Západ prosazoval universální hodnoty lidských práv a svobody, a potažmo demokracii, i v islámském světě. Tedy ty samé hodnoty, po kterých ještě před dvanácti lety marně toužila většina lidí v tomto státě, skrytě fandících západnímu zasahování do našich „vnitřních záležitostí“.

Podle Mášy lidé v islámském světě ovšem zřejmě nemají stejné aspirace; preferují život v tyraniích. Pokud si náhodou nějakou demokracii bez vnějších zásahů vydiskutují, bude „jiná“ než ta západní, která je podle Máši beztak jen dočasným, a soudě podle jeho poznámek, zkorumpovaným politickým systémem, který není islámským zemím co přát.

Nabádání k tomu, aby Západ usiloval v islámském světě o totéž, po čem jsme toužili my--tedy po prosazování universálních lidských práv a demokracie--je podle Mášy nebezpečným „fundamentalismem“. Islám je údajně natolik kulturně odlišný, že naše necitlivé snahy prosazovat universální hodnoty lidských práv, a potažmo demokracii, v islámských zemích mohou vést jen k posílení protizápadních nálad. Když slyší tuto argumentaci „protizápadních“ západních intelektuálů různí diktátoři v islámském světě, jistě si mnou spokojeně ruce. Demokratický svět se jeví skutečně tak slabý a neprincipiální, jak ho vykreslují jeho nepřátelé.

Lidská práva, ačkoliv se k jejich dodržování islámské státy přihlásily v Universální deklaraci lidských práv, která tvoří ideovou páteř Organizace spojených národů, v Mášově argumentaci nejsou ve skutečnosti universální. Demokratický svět (který dnes, mimochodem, už dávno nesestává jen ze Západu) tak nemá právo „universální“ hodnoty lidských práv, a potažmo ani demokracii, prosazovat mimo své hranice a „zasahovat do vnitřních záležitostí“ jiných, v tomto případě islámských zemí. Argument jako vystřižený ze slovníku dávno zapomenutého.

Jak na nedávné konferenci Forum 2000 znovu zdůraznil slavný americký politolog Francis Fukuyama, důsledné dodržování lidských práv je možné jenom v liberálních demokraciích. A naopak, důsledné dodržování lidských práv nakonec vede k vytvoření demokracie. Skutečná politická demokracie je jenom jedna, i když mohou existovat různé její odstíny.

Nikdo netvrdí, že se prosazování hodnot demokracie musí dít silou a „shora“. K demokracii, říká Fukuyma, vede každá skutečná modernizace zaostalých zemí, protože moderní technologie, vzdělání, vědecké poznatky a tržní hospodářství přicházejí jako balík hodnot, jehož jádrem je svoboda jednotlivce. Jinými slovy: skutečně konkurenceschopná moderní země nakonec musí přijmout demokracii. Vyspělý demokratický svět tedy může demokracii prosazovat nejenom lpěním na hodnotách lidských práv a mezikulturním dialogem, ale i účinnou mezinárodní pomocí zaměřenou na modernizaci zaostalých zemí.

Pokud některé režimy masově a naprosto brutálně porušují lidská práva nebo podporují terorismus, nemůže se mezinárodní společenství vzdát ani použití síly, jak jsme toho byli svědky v Jugoslávii nebo nyní v Afghánistánu. Nadřazenost obrany lidských práv principu státní suverenity, tak jak se stalo při zásahu NATO v Jugoslávii, je důležitým novým momentem v mezinárodních vztazích, i když zatím aplikovaným selektivně. Obecně se ale jednání demokratického světa musí řídit principy, na kterých sám stojí. Pokud budeme například v rámci protiteroristických aliancí spolupracovat s režimy, které ospravedlňují útlak údajnou náboženskou a kulturní odlišností islámského světa, boj s terorismem nevyhrajeme.

Máša se ptá, jakou demokracii mám na mysli, když mluvím o universálních hodnotách. On sám o západní demokracii evidentně nemá vysoké mínění, jak naznačuje jeho ironická poznámka o šiřitelích naší „jedině správné demogracie“. Cituje často opakovanou myšlenku, že pojetí práva v tradičním Islámu a západních demokraciích je natolik odlišné, že demokracie západního typu má v islámských zemích jen malou šanci na úspěch. Je to uvažování poněkud fatalistické a statické, které jakoby nebralo v úvahu, že dnes je demokracií, i když zatím nedokonalou, například i Rusko, jehož chápání práva též bylo až do pádu komunismu po staletí velmi odlišné od západního světa, a kde až do pádu komunismu nikdy neexistovala úplná odluka oficiální (nejprve křesťansko ortodoxní a později komunistické) víry od státu.

Liberální demokracie, která se zrodila v Evropě a Severní Americe, dnes úspěšně funguje v multikulturní Indii, v Japonsku, v Jižní Koreji a v dalších asijských „tygrech“, stejně jako (i když zatím někdy s problémy) funguje v Latinské Americe a v některých zemích Afriky. Demokracie, ačkoliv možná ne úplně dokonalá, existuje v islámském Turecku či v islámské Albánii. Polodemokratické režimy jsou například v Egyptě, Maroku a Jordánsku.

Největší překážkou liberální demokracie nejsou kulturně-antropologické a náboženské důvody. Největší překážkou je zaostalost, včetně zaostalých právních systémů, které nedokáží chránit vlastnické vztahy a vytvářet příznivé institucionální podmínky pro rozvoj tržního hospodářství. Události posledních týdnů ukazují, že Západ, pokud se chce vypořádat s terorismem plozeným fundamentalismem, musí ze všech sil usilovat o modernizaci zemí, v nichž zásluhou vzdělanostní, zdravotnické a ekonomické zaostalosti mohou vládnout diktátoři, nebo se v nich nabízí úrodná půda fundamentalistům. Diktátoři--stejně tak jako fundamentalisté, kteří se v některých islámských zemí snaží zmocnit vlády--mnohdy používají k ospravedlňování svých nároků Islám stejně účelově, jako používali komunističtí vládci Marxismus-Leninismus.

Máša možná ví mnohé o Islámu jako o nábožensko-společenském systému. Demokracii, založené na přesvědčení, že podstata lidství je všude stejná a proto existují universální hodnoty bez ohledu na naši civilizační příslušnost, ovšem nerozumí. Nechápe ani, že svoboda a demokracie (se všemi svými chybami), jsou i pro islámský svět nakonec jedinou cestou k modernitě.

Lidové noviny - 6. 11. 2001