You are here: Home Články / Articles 2001 Porážka politického machiavelismu

Porážka politického machiavelismu

Lednové rozhodnutí Ústavního soudu, kterým na návrh prezidenta zrušil některá ustanovení volebního zákona přijatého navzdory protestům menších stran opozičně-smluvními spojenci, je pro vývoj české demokracie důležité hned z několika důvodů. Pokud by zákon, který zvýhodňoval velké strany a měl zničit strany malé, zůstal v platnosti, dočkali bychom se pravděpodobně vlády jedné strany či vlády jedné silné strany v koaličním svazku s jednou stranou slabou.

Nedávná televizní krize nám přitom připomněla, že česká politická kultura pro vládu jedné strany rozhodně nedozrála. I účelové mocenské spojenectví dvou mocných stran, které vůči sobě jinak navzájem stojí v opozici, vyústilo do pokusů ovládnout centrální banku, omezit sílu politické konkurence a zmocnit se kontroly nad veřejnoprávními médii. To poslední se nakonec nepodařilo jenom proto, že jeden z opozičně-smluvních partnerů se rok a půl před volbami „oportunisticky“ zalekl možných důsledků masového lidového znechucení z útoku na Českou televizi.

Není těžké si představit, co by se stalo, kdyby nový zákon zůstal v platnosti a parlament, vláda a možná i prezidentský úřad by tak nejspíše byly pod kontrolou jediné strany. Navzdory tomu, že občanská společnost během televizní krize ukázala, že se probouzí z dlouhého spánku, nerozpakovala by se strana-samovládkyně v nepřítomnosti jiných silných nezávislých institucí, jakými jsou například v anglo-saském světě média a soudy, ovládnout celý veřejný prostor.

Rozhodnutí Ústavního soudu je důležité též proto, že ukázalo, že systém ústavních pojistek v České republice pracuje. Poté, co občanští a sociální demokraté dokázali jasně neústavní normu protlačit oběma komorami parlamentu, zafungovali prezident a Ústavní soud jako strážci ústavního pořádku. Ukázalo se, že voluntaristické změny základních pravidel politické hry nebudou tak snadné, jak si političtí inženýři v ODS a ČSSD představovali.

Rozhodnutí Ústavního soudu též v podstatě učinilo z opoziční-smlouvy už jen cár papíru, neboť z hlavních bodů této smlouvy nyní nezbývá nic. Jasné vítězství čtyřkoalice v senátních volbách na podzim minulého roku znamenalo konec nadějí opozičně-smluvních stran omezit ústavní pravomoci prezidenta a České národní banky. ODS navíc přišla o místo předsedy Senátu, a šance Václava Klause na získání úřadu prezidenta se výrazně zmenšily. Kromě vrcholných postů v Poslanecké sněmovně tak poslední velkou dividendou opoziční smlouvy pro ODS byla už jen možná změna volebního zákona. Politickým odkazem smlouvy tak zůstane její nejtemnější stránka—vytvoření prostředí, v němž nebezpečně prorostla politická moc dvou stran stojících nad státem s mocí podivných ekonomických struktur.

Nová Přítomnost - duben 2001