You are here: Home Články / Articles 2001 Proč reformovat Evropskou unii

Proč reformovat Evropskou unii

Rozhodnutí Evropské unie na jejím nedávném summitu v belgickém Laekenu vytvořit Konvent, který se má v příštím roce zabývat institucionální transformací unie, je nejčastěji vysvětlováno tak, že se unie musí reformovat zejména proto, aby mohla fungovat po předpokládaném rozšíření v roce 2004 alespoň tak, jako funguje v současnosti. Ve skutečnosti by bylo nutné unii reformovat i bez plánovaného rozšíření.

Zhruba padesát let po spuštění integračních procesů se totiž unie nachází v bodě, kdy je těžkopádným a komplikovaným hybridem, jenž v sobě kombinuje prvky mezivládní spolupráce, konfederace a federace. Pro svou složitost se projekt evropského sjednocování značně odcizil samotným občanům členských zemí.

Některé orgány EU jsou svou povahou převážně nadnárodní (Evropský parlament), některé jsou hybridní (Komise), jiné jsou zase převážně mezivládní (Rada EU). Komise i Rada EU navíc kombinují exekutivní pravomoci s významnými legislativními pravomocemi, zatímco legislativní pravomoci Evropského parlamentu jsou omezené. Ačkoliv Evropský parlament je volen přímo občany členských zemí, je zatím relativně slabý - a to i navzdory jeho postupnému (nikoliv ale plíživému) posilování. Přímá vazba mezi orgány unie a občany členských zemí je taktéž slabá. Převažují komplikované zprostředkované zpětné vazby přes národní exekutivy a parlamenty.

Existují v podstatě jen dva způsoby, jak překonat tento stav, který mimo jiné též zapříčiňuje často kritizovaný demokratický deficit unie. Jedním řešením by bylo vrácení integračních procesů zpět k bodu, kdy Evropská unie byla víceméně ještě jen společenstvím suverénních států svázaných jen mezivládními dohodami.

Právě o tom vlastně mluvil během svého nedávného kontroverzního projevu v Bruselu předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus, když se de facto přimlouval za vrácení integračních procesů před maastrichtské smlouvy.

Druhým řešením pak je pohyb směrem k federálnímu uspořádání. Tuto vizi podpořil v Bruselu nedávno premiér Miloš Zeman a u nás doma ji podporuje například i čtyřkoalice. Ačkoliv modely federativního uspořádání mohou být různé, podstata je u všech stejná. Především musí být ústavně přesně definovány pravomoci federálních orgánů a "spolkových" zemí a jejich vzájemné vztahy.

Legislativní činnost a kontrola exekutivy by patřily přímo volenému Evropskému parlamentu, zatímco výkon moci by patřil evropské vládě. Evropa by měla svého prezidenta, společnou obranu, zahraniční politiku a zřejmě též společnou fiskální politiku.

Argument, že by se hodiny vývoje měly vrátit zpět před Maastricht, je nerealistický už proto, že je v příkrém rozporu s poválečným vývojem a celkovou dynamikou integračních procesů v Evropě, zvláště pak po zavedení společné měny.

Snaha unii rozvolnit a přeměnit opět jen v zónu volného obchodu by tak vyžadovala mnohem větší politický konsenzus a energii, než nakonec bude vyžadovat pohyb směrem k užší integraci. Je tedy téměř jisté, že snahy euroskeptiků jsou odsouzeny k nezdaru.

Nově zřízený Konvent téměř určitě doporučí další prohloubení integrace. Půjde zejména o to, aby dělba moci mezi nejvyššími unijními orgány byla podobná tomu, co známe z úrovně národních demokracií. Tedy, aby Komise začala postupně fungovat jako skutečná evropská vláda a Evropský parlament jako skutečný zákonodárný sbor. Sbor, v němž ovšem musí existovat pojistky proti tomu, aby velké státy mohly snadno přehlasovat ty menší. Evropská rada bude jistě i v dohledné budoucnosti hrát důležitou roli, ale eventuálně možná jen jako jakási pojistka národních států proti nadnárodním institucím - tedy jako jakási druhá komora Evropského parlamentu.

Ani v současnosti není největším problémem unie její údajný demokratický deficit, protože všechna důležitá rozhodnutí orgánů EU jsou podrobena několikastupňové kontrole, především ze strany exekutiv a parlamentů členských států. Největším problémem je nepřehlednost a neprůhlednost celého procesu pro veřejnost a její malá přímá participace.

Doporučení konventu se tedy budou soustředit nejenom na vytvoření mechanismů, které participaci občanů členských zemí na řízení unie zvýší (což je vlastně možné jen posílením role Evropského parlamentu), ale též na zprůhlednění celého procesu rozhodování.

Vzhledem k rozšiřování Evropské unie pak bude dalším imperativem i zpružnění rozhodovacích procesů. Ačkoliv euroskeptikům jistě nebudou konečná doporučení po chuti, není vlastně jiné cesty než podstatně umenšit roli těžkopádného mezivládního rozhodování a posílit roli nadnárodních struktur. Právě ony totiž budou rozhodovat kvalifikovanou většinou, ale zároveň budou mnohem více podřízeny přímé demokratické kontrole občanů Evropské unie.

Hospodářské noviny - 20. 12. 2001