You are here: Home Články / Articles 2001 Zeman promarnil silný mandát

Zeman promarnil silný mandát

Premiér Miloš Zeman tvrdí, že předseda čtyřkoalice Karel Kühnl zdiskreditoval sebe, Unii svobody i čtyřkoalici, když prohlásil, že vládou připravovaná privatizace energetiky je neprůhledná a nejspíše zkorumpovaná. Na to, zda Kühnl skutečně zdiskreditoval sebe i zmíněné politické subjekty, si budeme muset počkat, dokud neuvidíme, jakým způsobem vláda energetiku skutečně zprivatizovala. Konečné slovo o míře Kühnlovy „diskreditace“ pak řeknou až voliči.

Míru diskreditace předáka čtyřky prostě neurčí ani usnesení vlády ani tisková prohlášení premiéra. Zato o míře diskreditace Miloše Zemana toho můžeme s určitostí říci poměrně mnoho už nyní. Byl to právě tento kdysi velmi efektivní vůdce opozice, který v postu předsedy vlády dokázal své straně zásadním způsobem ublížit a, možno říci, v očích mnoha voličů jí zdiskreditovat jako subjekt, který by měl vésti vládu příští—a to navzdory skutečnosti, že si vláda jako celek počíná překvapivě dobře.

Nejde tak ani o početné skandály, které zásluhou Zemana vznikly před jeho premiérováním i během něho na základě výroků mnohem pochybnějších a méně doložených, než je nyní ten Kühnlův. Stačí připomenout například pojmy jako kufříková aféra, Bamberg, Olovo nebo Štiřín. Tyto skandály, všechny tak či onak související s premiérem, zůstanou zapsány v paměti národa jako tragikomický folklór post-komunistické transformace. Jde i o to, že Miloš Zeman se ve funkci premiéra obklopil skupinou poradců, jejichž pověst i činy (některé spojené s již zmíněnými aférami) poškodily jeho stranu.

Zeman tak zůstane v historii zapsán jako politik, který na jedné straně prosazoval a prosazuje vládní politiku, jenž je v mnoha směrech rozumná, a která nejenom pomohla Českou republiku posunout blíže k Evropské unii, ale též zemi vyvedla z ekonomické krize. Zůstane ovšem v historii zapsán též jako politik, který svým stylem a skandály vznikajícími kvůli jeho neuváženým výrokům nebo jako důsledek činů lidí, které si sám vybral jako své nejbližší spolupracovníky, včetně některých ministrů, těžce poškodil šance ČSSD zúročit úspěchy jejího vládnutí v příštích volbách.

Vladimíru Špidlovi, který nahradil Zemana v pozici předsedy strany, Zeman tak předal kromě některých úspěchů i nevděčné dědictví. Pro Špidlu bude velmi těžké přesvědčit voliče, že ona podivná skupina lidí v blízkém okolí Zemana má co do činění pouze s osobou premiéra a nikoliv s ČSSD jako stranou.

Špidla se též bude těžko vyvazovat z dědictví opoziční smlouvy. Ta na jedné straně byla mistrovským tahem Zemana po volbách v roce 1998, který umožnil, aby ČSSD převzala vládu v situaci, kdy se zdálo, že navzdory volebnímu vítězství ČSSD, zůstane u moci pravice. Zeman ovšem postupně zašel ve splétání opozičně-smluvního propletence příliš daleko. Zdaleka nejčernějším dědictvím opoziční smlouvy tak nejsou dokonce ani prohřešky proti demokratickému duchu, jako byly pokusy kontrolovat centrální banku, snahy změnit účelově ústavu, nebo podivné chování opozičně-smluvních partnerů v mediálních radách.

Tím nejhorším dědictvím opoziční smlouvy je naprosté selhání akce čisté ruce. To, že se Česká republika během vládnutí ČSSD postupně propadla v mezinárodním korupčním indexu na úroveň rozvojových zemí, je přímým důsledkem toho, že akce „čisté ruce“ se stala akcí „ruka ruku myje“. ČSSD a ODS se nejen podělily o nejrůznější prebendy, včetně míst v dozorčích radách. ČSSD si také zatarasila cestu k tomu, aby se skutečně mohla efektivně vypořádat s pachateli hospodářské kriminality, která se zrodila za vlád Václava Klause. To, že je nyní české veřejnosti předhozen tu Kožený, tu Chvalovský, tu Mach, je jen politická úlitba před volbami.

K akci „čisté ruce“ vláda potřebovala volné ruce. A Zeman si nechal ruce opoziční smlouvou důkladně svázat. Když nyní Kühnl říká, že vládu podezřívá s korupce při privatizaci energetiky, nelze se mu divit. I kdyby neměl žádné důkazy, vychází z logiky věcí, kterou bohužel pomohl stvořit svými bohorovnými postoji k různým aférám ve svém okolí a k dělení moci s ODS sám Zeman.

Zeman měl velkou šanci odejít se ctí. Měl dostatečně silný mandát k tomu, aby ČSSD přetvořil ve stranu, která, stejně jako labouristé ve Velké Británii, by si nejenom osvojila část tradičně liberální agendy tzv. stran pravicových (které při jejím naplňování v minulosti žalostně selhaly), ale zároveň si podržela svůj sociálně-demokratický profil v podobě důrazu na sociální stát a občanskou solidaritu. Měl též šanci výrazně posílit právní stát. Ve skutečnosti mnohé z těchto cílů svým jednáním zdiskreditoval a jeho nástupci budou mít navzdory zlepšující se ekonomické situaci těžký úkol přesvědčit voliče, že ČSSD je tou správnou volbou.

Právo - 12. 10. 2001