You are here: Home Články / Articles 2002 Co musí udělat Špidlova vláda

Co musí udělat Špidlova vláda

Pokud koaliční vláda Vladimíra Špidly úspěšně projde hlasováním o důvěře, čeká na ní úkol v pravdě historický. Musí totiž dovést Českou republiku úspěšně do Evropské unie. Téměř všechny ostatní úkoly vlády se k tomuto cíli nějak vztahují, nebo z něj dají odvodit. A ačkoliv jistě nelze podceňovat nutnost reformovat například školství, penzijní systém, nebo zdravotnictví, jisté je, že případná selhání vlády v těchto oblastech, nebo odklad takových reforem na dobu pozdější, budou vládě prominuty, pokud skutečně úspěšně dokončí proces našeho vstupu do EU.

To, co z tohoto procesu ještě zbývá, lze rozdělit do tří oblastí. Tou první je dokončení přístupových jednání, druhou pokus o řešení či alespoň utlumení některých citlivých témat ve vztazích se sousedy, třetí pak úspěšné zvládnutí referenda o vstupu.

Přístupová jednání

Ve srovnání s některými ostatními kandidátskými zeměmi je Česká republika v poměrně dobré pozici, pokud jde o již uzavřená jednání, jakož i o ta, která na české vyjednavače ještě čekají. Od zahájení negociací v listopadu 1998 bylo zatím otevřeno 29 (z celkového počtu 31) kapitol, z toho již 25 bylo předběžně uzavřeno.

Kapitoly, které ještě musí být vyjednány a uzavřeny jsou: soutěžní politika, zemědělství, dopravní politika, finanční a rozpočtová politika, instituce, a různé. Otevřeny zatím vůbec nebyly dvě z těchto kapitol: zemědělství a různé.

Česká republika je v dobré pozici zejména proto, že žádná ze zbývajících kapitol nepředstavuje nepřekonatelnou překážku. V kapitole soutěžní politika je hlavním problémem nereformované české hutnictví, které země EU označují jako v podstatě dotované státem a tedy porušující pravidla volné soutěže. Už vláda Miloše Zemana se ovšem začala reformou a privatizací hutnictví zabývat a existuje dobrá šance, že kroky již přijaté, stejně jako ty, které by ještě měla učinit Špidlova vláda, dovolí kapitolu soutěžní politika uzavřít do konce roku.

Kapitola zemědělství bude pro Českou republiku mnohem menším problémem než například pro Polsko. Zatímco v Polsku pracuje v tomto sektoru více než 20 procent populace, Česká republika se blíží k průměru EU, tedy 4 až 5 procent. Navzdory problémům je české zemědělství poměrně výkonné a v některých oblastech konkurence schopné i bez dotací. Dá se tedy předpokládat, že ani záměr EU neposkytovat zemědělcům v kandidátských zemích v prvních letech členství stejné dotace jako jejich kolegům v současných členských zemích, nevyprovokuje v České republice žádnou nepřekonatelnou kontroverzi.

Složitější oříšek může čekat na ministerstvo financí a české vyjednávače při vyjednávání kapitoly o finančních a rozpočtových institucích. Ačkoliv nový premiér i ministr financí označují reformu veřejných financí za prioritu, Zemanova vláda neudělala v této oblasti tolik, kolik mohla. I tak se dá předpokládat, že kapitola bude do konce roku uzavřena.

Kapitola doprava už uzavřena být dávno mohla, ale česká strana se nedávno rozhodla, že bude dále vyjednávat ve snaze dosáhnout lepších podmínek pro české autodopravce v zemích EU. I zde se dá očekávat kompromis a uzavření kapitoly před koncem roku.

Kapitoly instituce a různé nepředstavují velká rizika. Bude-li si vyjednávací tým Pavla Teličky počínat tak jak dosud, Česká republika by skutečně mohla uzavřít vstupní vyjednávání do konce roku. Téměř nic by tak v podstatě nestálo v cestě podepsání smlouvy o přistoupení k EU a zahájení procesu ratifikace. Většina nejdůležitějších reforem požadovaných EU už totiž byla Českou republikou buď provedena nebo zahájena.

Problémem může být absorpční kapacita České republiky. Tedy schopnost státní administrativy uvádět do praxe dostatečně rychle a kvalitně unijní zákonodárství a především schopnost absorbovat nejrůznější finanční pomoc, která nám bude po vstupu k dispozici. Tato pomoc se totiž váže na kvalitně připravené projekty. Vzhledem k tomu, že pro EU je distribuce těchto fondů do méně vyvinutých členských zemí zásadním cílem, má před sebou Česká republika ještě velký úkol, pokud bude chtít Brusel přesvědčit, že naše státní služba je dostatečně kvalitní, aby tento úkol zvládla.

Velké ocenění si za to, jak daleko se Česká republika posunula v přístupových jednáních a plnění dalších kritérií, zasluhují zejména tři politici. Na prvním místě je třeba zmínit Pavla Teličku, který pracoval často v nepříznivém domácím politickém kontextu a přesto dokázal dovést vyjednávání až tam, kde jsou nyní. Své diplomatické schopnosti v jednání s partnery v EU dokázal velmi dobře doplňovat schopností motivovat-bez vytváření zbytečných kontroverzí-ministry a jejich úředníky k tomu, aby brali evropskou agendu vážně.

Důležitou roli sehrál i ministr zahraničí Jan Kavan, který tento proces politicky zaštiťoval. Místopředseda vlády pro legislativní činnost Pavel Rychetský byl možná pro úspěšné dokončení přistupování k EU politikem nejdůležitějším. Média jeho práci nevěnovala nikdy dostatečnou pozornost už proto, že příprava různých zákonů se odehrávala mimo záři kamer. Rychetský je více než kdokoliv jiný odpovědný za to, že ČSSD splnila, co slibovala-tedy legislativní smršť, která nás během dvou let posunula na čelo pelotonu kandidátů.

Ratifikace

Ratifikační proces by měl být formalitou v třinácti z patnácti současných členů EU. Naneštěstí Zemanova vláda dokázala vážně poškodit vztahy s Německem a zejména s Rakouskem.

Nejde ani tolik o to, že nedokázala „vyřešit" sporné otázky, jako jsou Benešovy dekrety nebo Temelínská jaderná elektrárna. Vyřešit tyto otázky definitivně by zřejmě nedokázala žádná vláda. Jde spíše o to, že svým stylem a neochotou k dialogu, Zemanova vyhrotila oba spory na ostří nože.

Mluvíme-li o našem vstupu do EU, nemá přitom vlaného smyslu poukazovat na to, že na vině jsou nejen čeští ale i někteří němečtí a rakouští politici. Vždy šlo spíše o to, aby česká strana ukázala alespoň ochotu o sporných otázkách vést upřímný dialog. To, že někteří politici v Rakousku a Německu mohou hrozit zablokováním vstupu České republiky do EU během ratifikačního procesu, je způsobeno nikoliv tím, že česká strana nenašla perfektní řešení pro nesmírně složité a citlivé problémy, ale tím, že se čeští politici v obou případech spíše snažili zakopat do předem definovaných pozic nebo se vyhnout dialogu úplně.

Už pouhá změna stylu z české strany by pomohla rakouským i německým politikům výrazně otupit tlak domácího veřejného mínění na jakési „potrestání" arogantních Čechů. Nová vláda nemusí během několika měsíců přijít s řešeními (koneckonců v případě Temelína je již celá řada doporučení a řešení, navíc zaštítěných EU, na stole), ale měla by se snažit ukázat vlídnější tvář a ochotu k dialogu i o velmi citlivých otázkách.

Nebezpečí, že by Rakousko a Německo zablokovaly vstup České republiky do EU je malé, i kdyby Špidlova vláda pokračovala v linii vlády Zemanovy. Je tomu tak už proto, že ratifikace se zřejmě bude týkat skupiny zemí a odmítnutí jedné z nich by mohlo vést ke krachu celého procesu rozšíření. Čeští politici by ovšem neměli na tuto logiku spoléhat.

Referendum

Možná vůbec nejtěžší úkol bude čekat na vládu při prosazení smysluplného zákona o referendu a zejména pak při kampani před samotným referendem.

Pokud by totiž nedošlo k zásadním změnám v Občanské demokratické straně a tím i k návratu k její původně jasné proevpropské orientaci, je možné, že Václav Klaus a jeho lidé vsadí vše na protievropskou agitaci. Pokud by většina občanů v referendu hlasovala proti vstupu do EU, Klaus by dosáhl dvojího vítězství. Za prvé by zamezil vstupu České republiky do organizace, kterou vidí stále více kriticky; za druhé by tak vlastně porazil proevpropskou Špidlovu vládu, která by zřejmě musela rezignovat. Klaus přitom bude mít silné spojence v komunistech, kteří jsou též euroskeptičtí.

Špidlova vláda tedy bude muset najít způsob, jak přinejmenším neztratit současnou podporu mezi občany pro vstup. Kdyby se referendum konalo nyní, zdá se, že většina občanů by nakonec hlasovala pro vstup, protože podle různých průzkumů je okolo 45 procent občanů jasně pro vstup, zatímco okolo 30 procent je nerozhodnuto. Nedá se předpokládat, že by celá skupina nerozhodnutých nakonec hlasovala proti vstupu.

V záplavě demagogie, která se na hlavy občanů během kampaně snese, bude ovšem problémem nejenom udržet současnou podporu, ale také vůbec dosáhnout toho, aby se dostatek občanů dostavil k volebním urnám. Jak ukázaly nedávné volby, bude-li účast nízká, k urnám přijdou hlavně disciplinovaní voliči komunistů.

Problémem může také ještě být chování samotné EU, kde se nyní ozývají hlasy, že by se proces rozšíření měl odložit. Takové rozhodnutí by mohlo mít vskutku katastrofální následky, protože by hrálo přímo do rukou protievropské loby v kandidátských zemích. Vláda, která vsadila vše na vstup, by se tak dostala do velmi nevýhodné pozice.

Obecně lze ovšem říci, že pokud Špidlova vláda nakonec Českou republiku do EU úspěšně dovede, splní tak de facto své hlavní poslání. To neznamená, že by se po našem vstupu křehká vládní koalice musela rozpadnout. Jisté ovšem je, že hlavní důvod pro existenci neobvyklé pravo-levé koalice by pominul.

Literární noviny - 22. 7. 2002