You are here: Home Články / Articles 2002 Extremismus a matení pojmů

Extremismus a matení pojmů

Debata o životnosti klasické demokratické levice a pravice, vyvolaná relativními úspěchy extrémně pravicových stran v různých evropských zemích, je značně zmatená. Je tomu tak především proto, že pojmy „levice" a „pravice" nedokážou v posledních letech v řadě případů postihnout charakter politických stran, které hrají důležité role v politických systémech vyspělých i nových demokracií.

Zmatení klasických politických kategorií je do jisté míry důsledkem procesu globalizace. Ten je logickým produktem expanzivní povahy kapitalismu, který, dokud fungoval převážně v rámci národních států, hájily především pravicové strany proti levici. Největšími obhájkyněmi globalizace, tedy kapitalismu v jeho globální fázi, však jsou nyní paradoxně sociálnědemokratické strany „třetí cesty", zatímco pravicové strany se staly jeho kritiky. Ani pravice, ani levice se tak v posledních letech nejsou schopny ideologicky vymezit ve vztahu k sociálním a ekonomickým procesům, které poměrně snadno definovaly jejich role dříve. Z této ztráty identity těží extremisté, kteří mají na problémy působené globalizací jednoduché odpovědi.

Klasická pravice, ať už byla spojována s liberálními nebo konzervativními hodnotami, byla synonymem pro pokud možno malý stát a silné postavení svobodných jedinců. Liberální ideje však byly pravicovým stranám částečně „zcizeny" sociálnědemokratickými stranami „třetí cesty", které v mnoha případech ukázaly, že jsou ochotny privatizovat státní sektor, zmenšovat sociální stát a zpružňovat chování státního aparátu. Souvisejícím trendem byla určitá nacionalizace liberalismu. Tedy vznik ultrapravých „liberálních" stran, k nimž odešli ti liberální voliči, kteří se poněkud paradoxně domnívají, že jejich individuální svobody budou před náporem globalizace nejlépe ochráněny národním státem. Ten však lze „bránit" stále více jen vládou silné ruky a politickou xenofobií.

Tradiční pravicové strany se v mnoha evropských státech postupně odliberalizovaly. Tím jsou stále více tlačeny k hledání témat, která by oslovovala nejen konzervativní voliče, ale i nejpočetnější voličský segment - politický střed. Konzervativní agenda byla proto obohacena o nové prvky, často původně témata extrémní pravice, upravená pro voliče středu, jako jsou přísnější politika vůči přistěhovalcům, boj proti zločinu nebo postoje mírně skeptické k dalšímu evropskému sjednocování.

Ve skutečnosti však často jde jen o populistická hesla, která pravicové strany těžko uskutečňují, protože musí s levicí soutěžit především o široký politický střed a jsou různými způsoby zainteresovány na procesu integrující se Evropy. Nemohou dost dobře ani úplně demontovat sociální sítě vytvořené levicí. Moderní demokracie s tržním hospodářstvím jsou natolik komplexními systémy, že jejich efektivní řízení stejně nedovoluje velké ideologické výkyvy od zaběhnutých praktik „středu".

Ačkoliv „levice" i „pravice" tak nakonec dělají podobnou středovou politiku, přesto mají posuny v jejich politických rolích závažné důsledky. Jisté „zliberálnění" tradičních sociálních demokracií, které pomalu opustily myšlenku velkého sociálního státu, pracovalo poměrně dobře několik let, ale mnozí levicoví voliči postupně začali být ztrátou levicové identity svých stran zmateni. Levicové strany se staly hlavními obhájkyněmi procesu globalizace, který působí některým sociálním skupinám, většinou tradičním voličům levice, těžké otřesy. Někteří z těchto voličů začali proto hledat nový politický domov v náruči extrémní pravice nebo tradiční pravice, které se proti globalizaci začaly vymezovat - jedna s pomocí xenofobie a nacionalismu, druhá s pomocí rétoriky konzervativního populismu.

Pravicové strany, které si osvojily hesla „pořádku" a odporu proti tendenci globalizace oslabovat národní stát, jsou nyní paradoxně tlačeny k přijetí myšlenky silného státu. V politickém spektru se tak v posledních letech jakoby vyměnily politické role: tradiční sociálnědemokratické strany proklamují liberální agendu, často spojenou s umenšováním státu a přenášením některých funkcí státu na nadnárodní úroveň, zatímco pravicové strany často volají po silném (národním) státu, i když nakonec toho nemohou v praxi příliš změnit.

Tyto matoucí procesy hrají do rukou tzv. extrémní pravici. Ta především vůbec není „pravicová". Extremistické strany jsou prostě strany silné ruky, které loví na jedné straně mezi těmi levicovými voliči, kteří posunem demokratické levice do politického středu (a současným zánikem komunistické extrémní levice) hledají zastánce v boji proti znejišťujícím následkům globalizačních procesů. Na straně druhé pak loví mezi těmi pravicovými voliči, kterým pouze rétorický posun tradičních pravicových stran ke konzervativnímu populismu nestačí.

MF Dnes - 13. 5. 2002