You are here: Home Články / Articles 2002 Jaká byla vláda Sociální demokracie

Jaká byla vláda Sociální demokracie

I kdyby vláda České strany sociálně demokratické nedokázala nic jiného než to, že ukázala, že ČSSD je demokratická politická formace, která v žádném případě nemíní vracet Českou republiku zpět ke starým pořádkům, nebylo by to málo, neboť se tak česká demokracie přiblížila o krok k normálnosti. Vždyť před volbami v roce 1998, byli sociální demokraté poměrně úspěšně vykreslováni Václavem Klausem jako jakési levicové nebezpečí. Klaus přitom vycházel z podvědomého strachu mnoha Čechů, že nástup ČSSD k moci může reprezentovat nejenom příchod nevyzkoušené politické elity ale zároveň i politické elity, jejímuž srdci nejsou vzdálené politické způsoby komunistů.

ČSSD ovšem během své vlády dokázala mnohem více než jenom to, že nereprezentuje žádné nebezpečí ani pro demokracii ani pro zdárný chod státu. Vláda Miloše Zemana byla totiž v mnoha směrech lepší a kompetentnější než předešlé vlády Václava Klause. Za čtyři roky dokázala dát do pořádku mnoho věcí ve státě, který Klaus zanechal v dezolátním stavu.

Opoziční smlouva

Hned z kraje je nutné říci, že mnohé z toho, co vláda ČSSD mohla nebo chtěla udělat, bylo podvázáno vznikem tzv. opoziční smlouvy. Tvrdí se sice, že Miloš Zeman neměl na vybranou, když jeho jednání s lidovci a Unií svobody o vytvoření koalice v roce 1998 selhala. Tvrdí se též, že opoziční smlouva byla pro jeho stranu výhodnější než pro ODS.

Ani pro jedno z těchto tvrzení ovšem neexistují přesvědčivé důkazy. Především není jasné, proč se Zeman jednoduše nepokusil sestavit normální menšinovou vládu, pro kterou by si zajistil alespoň dočasnou podporu napříč politickým spektrem, a proč se namísto sestavení takové vlády nechal svázat důmyslným smluvním předivem, jehož otěže držel v rukou Václav Klaus. Tím, že se spojil s Klausem uzavřením smlouvy o dělení moci, automaticky výrazně oslabil možná vůbec nejdůležitější předvolební slib své strany, „akci čisté ruce". Vždyť proti komu byla tato akce především namířena, když ne proti klientům Klausovy strany?

Smlouva byla pro Zemana a celou zemi nevýhodná i z dalšího, paradoxního, důvodu. Výrazně snížila míru odpovědnosti vlády, která byla zbavena nebezpečí vyslovení nedůvěry. Měla tak korumpující vliv na chování vlády. Ta nepůsobila pod tlakem opozice, který je normální v rozvinutých demokraciích a velmi rychle se začala v některých směrech chovat stejně arogantně jako vlády Klausovy. Smutným příkladem je například zcela otevřené, korupcí zavánějící, dělení postů mezi ODS a ČSSD v dozorčí radě Konsolidační agentury.

Úspěchy

K největším úspěchům vlády ČSSD bez pochyb patří úspěšné úsilí plnit kritéria členství v Evropské unii, reformy státní správy, privatizace bankovnictví, přilákání zahraničního kapitálu a celkové zlepšení hospodářské situace.

Zejména zdárná harmonizace českého zákonodárství se zákonodárstvím Unie, jakož i výrazné zrychlení negociačního procesu, jsou výraznými úspěchy. Když ČSSD nastoupila, byla přístupová jednání a přijímání zákonů vyžadovaných Unií ve špatném stavu. Česká republika se ke konci Klausovy vlády propadla na dno skupiny zemí, které měly být přijaty v první vlně a dokonce ještě první dva posudky EU o připravenosti České republiky za vlády ČSSD byly velmi kritické.

Vláda se ovšem z kritiky poučila. Místopředseda vlády Pavel Rychetský slíbil legislativní smršť a ta se v poslední fázi vládnutí ČSSD skutečně dostavila. Vláda se naučila pracovat s opozicí a hledat pro potřebnou evropskou legislativu spojence. Uspěla ve většině případů navzdory tomu, že ODS celý proces aktivně sabotovala hlasováním proti všem zákonům, které EU považuje za důležité, Evropskou sociální chartou počínaje a zákonem o státní službě konče.

Vynikající práci odvedl především hlavní vyjednavač s EU Pavel Telička. Právě ve vztahu k němu Miloš Zeman ukázal, že je navzdory nedostatku tolerance vůči vnitrostranickým oponentům přece jen demokratičtější než Václav Klaus. Je totiž téměř nepředstavitelné, že Klaus by ponechal v této veledůležité funkci člověka, který není členem ODS. Zeman i ministr zahraničí Jan Kavan nestraníka Teličku nejen tolerovali, ale často byli ochotni se smířit i s Teličkovými poukazy na to, že vláda nedělá dost v té či oné oblasti.

Na konci vládnutí ČSSD je tak Česká republika v jedné z nejlepších pozic ze všech kandidátských zemí. Zbývá dokončit vyjednávání o několika málo kapitolách a Česká republika už přejala okolo sedmdesáti procent legislativy požadované EU.

S tím souvisí i ekonomický vzestup České republiky. Ačkoliv mnozí pravicoví kritici ČSSD s oblibou tvrdí, že její vláda nemá na ekonomickém růstu země žádné zásluhy, neboť prý jen sklízí práci vlád předešlých, ve skutečnosti lze argumentovat, že se o ekonomický růst zasloužilo právě výrazné pročištění českého právního řádu a stabilizace investičního prostředí. Svým úsilím o harmonizaci našeho právního řádu s řádem EU učinila ČSSD z České republiky zemi, v níž zahraniční investoři nemusí mít o své investice strach a kde se-i navzdory různým byrokratickým překážkám-poměrně dobře orientují.

ČSSD navíc doplnila toto pročištění právního řádu i celou řadou investičních pobídek, jejichž zavedení se Klaus bránil a dodnes kritizuje. Důležité také bylo rozhodnutí privatizovat největší banky. Ačkoliv kritici často argumentují, že privatizace bank byla drahá, důležitější je, že k tomuto kroku vůbec došlo. Nejenom, že se tak ještě více zprůhlednilo investiční prostředí v zemi, ale také se vyjasnila skutečná situace státních financí. Dluhy a špatné půjčky státních bank byly identifikovány a vyčísleny a bylo se jimi možno konečně zabývat.

Vláda také udělala velký kus práce v reformě státní správy. Navzdory obstrukcím ODS se sociální demokracii podařilo prosadit a spustit decentralizaci země a těsně před koncem funkčního období země také přijmout zákon o státní službě. Spolu s vytvořením úřadu ombudsmana a reformami soudnictví, včetně zřízení Nejvyššího správního soudu, může být reforma státní správy vůbec nejdůležitějším odkazem vlády ČSSD.

Decentralizace, přes všechny nedostatky a problémy, znamená důležitou změnu ve filozofii chodu celého státu. Poznamená také chod politických stran, které se decentralizaci státu musely přizpůsobit. Stanou se tak postupně vrstevnatějšími a budou méně závislé na vůli centrálních grémií.

Přijetí zákona o státní službě zase umožní, aby v České republice postupně vyrostla třída kvalifikovaných, na politické moci nezávislých úředníků, tak jak je to běžné v zemích EU. Postupné odpolitizování státní správy, započaté přijetím tohoto zákona, bude mít důležité dopady na politickou kulturu v zemi i na chod celého státu. Koneckonců mnoho zákonů přijatých kvůli EU by nebylo možné skutečně aplikovat bez kvalitního úřednictva.

Vláda ČSSD také úspěšně zprivatizovala kromě bankovnictví i některá další odvětví, jako jsou radiokomunikace, plynárenství nebo petrochemický průmysl. Neuspěla s privatizací, nebo privatizaci ze strategických důvodů odmítla v odvětvích, jako je energetika, ocelářský průmysl či v případě Telecomu.

Jedním z nejdůležitějších kroků vlády byl prodej zadlužené, na pokraji bankrotu stojící Investiční a poštovní banky. Tato banka nebyla jen obyčejným finančním ústavem, ale jakousi centrálou nejpochybnějších hospodářských struktur stvořených Klausovými reformami. Útok na IPB sice nakonec nepřímo zapříčinil odchod jeho hlavního architekta, Ministra financí Pavla Mertlíka, ale byl každopádně nejtěžší ranou, kterou se Zemanova vláda odvážila zasadit strukturám spojeným s jejím opozičně-smluvním spojencem.

Neúspěchy

Prodej IPB Československé státní bance byl ovšem jediným skutečně viditelným úspěchem „akce čisté ruce"-a navíc nakonec stejně zpochybněným nekonečnými tahanicemi a dohady. Ačkoliv během Zemanovy vlády vskutku putovali do vězení různí tuneláři, nebo bylo proti mnohým podvodníkům alespoň zahájeno trestní řízení, nepodařilo se rozbít ty nejzákladnější struktury mafiánského kapitalismu a země tak zůstává prolezlá korupcí.

Zemanova vláda například hrála podivnou roli kauze Vladimíra Železného, jehož pochybné aktivity budou nejspíše stát Českou republiku desítky miliard korun v prohraných mezinárodních sporech. Namísto toho, aby se vláda se Železného impériem rázně vypořádala, nechala se ČSSD vtáhnout do podivného propletence vztahů. Právě trojúhelník TV Nova, ODS a ČSSD bude možná tím nejvarovnějším mementem časů opoziční smlouvy, která se opírala o mediální manipulaci a úpornou snahu legitimizovat dělení moci předstíráním starosti o demokracii.

ČSSD se v rámci tohoto korumpujícího svazku nechala zatáhnout do účelových změn ústavy, volebního zákona i zákona o centrální bance. Železného televize přitom zdatně asistovala masírováním veřejného mínění ve prospěch těchto nedemokratických pokusů. Zemanova vláda byla ve všech případech předkladatelem těchto sporných zákonů a neváhala dokonce vyvolat nechutný ústavní spor s prezidentem, který se proti těmto pokusům postavil. Jako záminka posloužilo Havlovo jmenováni Zdeňka Tůmy guvernérem Národní banky.

Dalším velkým zklamáním jsou postoje vlády a jejího předsedy k dostavbě jaderné elektrárny Temelín. Ačkoliv Zeman sliboval v této otázce referendum, nakonec se zcela dostal do područí ministra obchodu a průmyslu Grégra, který dostavbu prosadil. Problémem přitom není ani tolik samotná dostavba a spuštění Temelína, ale spíše vládní snahy omezit otevřenou domácí i mezinárodní diskusi k tomuto problému.

To byla také jedna z příčin katastrofálního zhoršení vztahů s Rakouskem. Ignorování dialogu s oponenty vládě prošlo na postkomunistické domácí scéně, ale neprošlo na scéně mezinárodní. Temelín pak posloužil jako rozbuška k odpálení dalšího mezinárodního sporu-regionální tahanice o Benešovy dekrety. Byla to koneckonců nediplomatická slova Zemana na adresu Rakušanů po jejich nezávazném referendu o Temelínu, která melu okolo dekretů spustila.

Obecně lze konstatovat, že zahraniční politika vlády ČSSD byla velmi úspěšná na multilaterálních fórech, jako je EU nebo Organizace spojených národů. Bylo to též za vlády ČSSD, kdy byla Česká republika byla přijata do Severoatlantické aliance, kde se po počátečních trapasech způsobených reakcemi českých politiků na bombardování Jugoslávie, též dobře etablovala. Méně úspěšná byla politika vlády v bilaterálních vztazích se sousedy. Zejména vztahy s Německem a Rakouskem jsou na konci vlády ČSSD ve špatném stavu.

Mnohé má na svědomí sám premiér, jehož naprostý nedostatek politické kultury se od skandálů způsobených jeho prohlášeními na domácí scéně postupně přelil do vztahů se zahraničím. Ke konci Zemanova vládnutí už se téměř každá premiérova cesta do zahraničí jevila jako politické riziko.

Politická kultura trpěla ovšem nejenom díky osobě Zemana a korumpujícímu prostředí opoziční smlouvy, ale také díky tomu, že se Zeman obklopil celou řadou lidí-ministrů a poradců-kteří pravidelně vytvářeli skandály. Stačí připomenout akci Olovo, aféru Štiřín, nebo Český dům v Moskvě.

Vláda ČSSD si ovšem zaslouží alespoň dílčí zastání v několika oblastech a kauzách, pro které je často kritizována. Například deficitní financování státního rozpočtu je do určité míry skutečně výsledkem rozhazovačnosti a příliš ambiciózních projektů, ale zároveň mají sociální demokraté pravdu, když připomínají, že jejich vláda musela sanovat obrovské ztráty v bankách a dalších společnostech, které způsobily Klausovy vlády. Zásluhou vlády bezpochyby je, jak zdůrazňuje Vladimír Špidla, že temné dluhy z Klausových dob jsou teď rozkryty a součástí státního účetnictví.

Nejasné je také, zda si vláda počínala skutečně špatně, když použila neortodoxního řešení při splácení ruského dluhu. Z Ruska asi bylo skutečně těžké dostat více jiným způsobem. Problémem je spíše tajnůstkářství, které celou záležitost provázelo. To samé platí i o nákupu stíhaček gripen. Je spíše otázkou pro odborníky, zda nákup dává smysl ze strategicko-vojenských hledisek. Problémem je neprůhlednost této akce, která svádí k domněnkám o korupci.

Podíváme-li se na čtyři roky vlády ČSSD opravdu objektivně, je ovšem nutné oponovat tvrzením pravicových komentátorů, že vláda zemi spíše uškodila nebo, v lepším případě, neuškodila, ale ani nepomohla. Při sečtení všech záporů a kladů je totiž poměrně jasné, že vláda ČSSD zlepšila nejen ekonomickou situaci v zemi ale ke konci svého vládnutí i celkovou atmosféru. Především položila solidní základy k tomu, aby Česká republika mohla v roce 2004 vstoupit do EU. To se může v dlouhodobé perspektivě ukázat být historickým počinem, který zcela zastíní nedostatky této vlády.

Literární noviny - 18. 6. 2002