You are here: Home Články / Articles 2002 Kdo by měl být prezidentem?

Kdo by měl být prezidentem?

Diskuse o příštím českém prezidentovi se zatím odvíjí od chybného základu. Jsou zmiňována různá jména bez toho, aniž by bylo jasné, jaký typ prezidenta vlastně chceme mít.

Politické strany, které v parlamentu budou prezidenta volit (pokud ještě nedojde ke změně ústavy, která by umožnila volbu přímou) by si v diskusi mezi sebou a s veřejností měly ujasnit, zda chtějí prezidenta zcela nepolitického (bez předchozích politických zkušeností), prezidenta stranického, a nebo prezidenta nestranického—ale s nějakými předchozími politickými zkušenostmi. Mezi jmény, která se zatím v různých diskusích objevila, lze přitom najít dobré kandidáty pro všechny tři kategorie.

Začneme-li prezidenty stranickými, je třeba nejprve zmínit, že by se jednalo jen o částečný odklon od toho, co je často prezentováno jako tradice nestranických prezidentů. Ze všech dosavadních československých a českých prezidentů pouze Masaryk a Havel nebyli členy žádné politické strany. Lze také předpokládat, že by se straník zvolený do postu prezidenta své stranické příslušnosti vzdal už proto, že by měl reprezentovat českou státnost v celé její šíři, včetně všech občanů.

Plejáda stranických kandidátů nabízí celou řadu významných jmen: Václav Klaus, Miloš Zeman, Petr Pithart, Pavel Rychetský, nebo Jaroslava Moserová. Všechny tyto osobnosti mají bezpochyby dostatek zkušeností i mezinárodní prestiže, aby Českou republiku mohly reprezentovat. Jejich stranictví může nakonec ovšem být problémem. Nejenom proto, že reprezentují vyhraněné ideologie, zatímco prezident by měl být spíše integrující osobností, ale i proto, že politické strany budou v případě výrazně stranického kandidáta těžko hledat shodu.

Kategorie možných kandidátů, kteří nejsou v žádné politické straně (buď proto, že v žádné nebyli, nebo sice byli, ale členství ukončili), je také bohatá na zajímavé osobnosti. Často je zmiňován ombudsman Otakar Motejl, ale stejně zajímavými kandidáty by byli například Jozef Zieleniec, Josef Tošovský, Josef Jařab, Jan Sokol, Dagmar Burešová, Saša Vondra, Jiří Gruša, nebo bývalý ministr zahraničí Jiří Šedivý. Pravděpodobně nejprominentnějším kandidátem v této kategorii by byl Pavel Tigrid, jehož kandidaturu ovšem činí jeho vysoký věk už jenom teorií.

Výhodou této kategorie kandidátů je, že by do úřadu prezidenta nastupovali s potřebnými politickými zkušenostmi a nebyli by přitom svázáni stranickými preferencemi nebo ideologickými předsudky. Slabinou těchto kandidátů je, že v silně partajnickém prostředí české politiky budou jen těžko hledat silnou podporu alespoň jedné politické strany.

Třetí skupinou jsou významné osobnosti bez předchozí politické zkušenosti. Namátkou lze jmenovat Tomáše Halíka, Václava Bělohradského, Ivana Wilhelma, Erazima Koháka, Jiřinu Šiklovou, Helenu Illnerovou. Jedná se tedy vesměs o akademiky, jejichž společenská prestiž je dostatečně vysoká na to, aby mohli být kandidáty pro nejvyšší post.

Výhodou této skupiny kandidátů je, že žádná politická strana nemůže poukazovat na jejich bývalou politickou příslušnost jako na zásadní překážku své podpory. Problémem zcela nepolitického prezidenta může být, že nebude mít mezi stranickými politiky dostatečnou váhu.

Všechny tři kategorie možných prezidentských kandidátů mají tedy svá pro a proti. Politické strany by se ovšem už před výběrem kandidátů měly zamyslet nad tím, jaký typ kandidáta vlastně preferují. Shoda na typu kandidáta—jeho příslušnosti k jedné ze tří vyjmenovaných skupin—by mohla značně usnadnit a odpolitizovat samotnou volbu příštího prezidenta.

Právo - 5. 8. 2002