You are here: Home Články / Articles 2002 Kdo by měl být příštím prezidentem

Kdo by měl být příštím prezidentem

Diskuse o kandidátovi na úřad prezidenta je smutnou ukázkou pokleslé politické kultury v České republice. Ačkoliv volba nástupce Václava Havla by se měla konat již za pět měsíců, parlamentní politické strany, které podle ústavy mají rozhodnout, kdo prezidentem bude, se chovají, jako by se jich toto téma týkalo jen okrajově. Václav Havel ostatně tento přístup politických stran nedávno tvrdě kritizoval.

Oficiálně kandidáty na prezidentský úřad zatím jmenovaly jen některé menší strany. Občanská demokratická strana se zatím neobtěžovala tak učinit, protože, jak se zdá, stejně nemůže být jejím kandidátem nikdo jiný než Václav Klaus. Sociální demokracie nás pro změnu zaplavila jmény; každý její funkcionář, zdá se, má svého vlastního kandidáta. Nakonec se ČSSD rozhodla zorganizovat „referendum“ o pěti kandidátech, které vybere její předsednictvo. Ve všech případech padají jména, aniž by se vysocí straničtí činitelé pokusili definovat, jaké kvality by příští prezident měl mít.

Způsob volby

Je téměř jisté, že se nepodaří přijmout ústavní dodatek o přímé volbě prezidenta a prezident bude tedy volen opět parlamentem. Tento způsob volby vylučuje některé kandidáty, kteří by asi měli dobré šance při volbě přímé a naopak zvyšuje šance některých kandidátů, kteří by při přímé volbě neměli šance uspět.

Zatímco přímá volba by si vyžadovala kandidáty, kteří jsou schopni oslovit veřejnost, mají dostatek energie cestovat po celé zemi, a zároveň mají dostatek prostředků na financování volební kampaně, nepřímá volba parlamentem dává větší šance kandidátům, kteří mohou být předmětem politických obchodů mezi stranami, nebo kteří jsou natolik nekontroverzní, že se na nich všechny strany shodnou. Situace, kdy máme parlamentem voleného prezidenta, který je natolik velkou osobností, že politické strany před ním, chtě nechtě, nakonec musí sklonit hlavu, se zřejmě po Havlovi nebude dlouho opakovat.

Kandidáti straničtí

Diskuse o příštím prezidentovi by byla přehlednější, kdyby se strany byly nejprve schopny shodnout, zda příští prezident má být opět prezidentem nestranickým (a nadstranickým) nebo prezidentem, který vzejde z nějaké politické strany. Není také jasné, zda se strany shodnou spíše na člověku s politickými zkušenostmi nebo na politikovi, který je velkou politikou nedotčen.

Mezi jmény, která se již objevila, oficiálně i neoficiálně, jsou zastoupeni jak aktivní straničtí politici, tak politici bývalí, tak významné osobnosti, které se politicky nikdy neangažovaly.

Mezi kandidáty stranickými lze jmenovat například předsedu Občanské demokratické strany Václava Klause, bývalého premiéra a člena sociální demokracie Miloše Zemana, předsedu Senátu a člena Lidové strany Petra Pitharta, senátorku členku Občanské demokratické aliance Jaroslavu Moserovou, nebo místopředsedu vlády a člena ČSSD Pavla Rychetského.

I v této kategorii jsou mezi kandidáty jasné rozdíly, protože někteří z nich jsou méně ideologicky vyhranění než jiní. U některých je stranická příslušnost spíše symbolická, jiní jsou přímo symboly své strany. Zároveň není nikterak dopředu dáno, že stranický kandidát se nemůže v okamžiku zvolení vzdát nejen svého členství ve straně ale i stranických postojů a vykonávat svůj úřad nadstranicky.

I u stranických kandidátů by ovšem mělo být důležité, zda takový kandidát je osobností spíše integrující než polarizující. Prezident je prezidentem všech a neměl by tedy být někým, kdo společnost rozděluje podle ideologických nebo dokonce stranických preferencí.Ve skupině stranických politiků toto kritérium splňují spíše Petr Pithart, Pavel Rychetský nebo Jaroslava Moserová, než například Václav Klaus a Miloš Zeman.

Političtí nestraníci

Druhým typem kandidátů jsou osobnosti, které mají důležité politické zkušenosti z minulosti, ale dnes již nejsou se žádnou stranou přímo svázáni. U těchto kandidátů samozřejmě bude do určité míry záležet na tom, jaký druh politické zkušenosti měli. Tedy, zda byli prominentními straníky, nebo zda byli vždy nestraníky, kteří ovšem vykonávali vysoké politické funkce.

Do této skupiny patří lidé jako bývalý premiér a guvernér centrální banky Josef Tošovský, bývalí ministři zahraničí Josef Zieleniec, Jaroslav Šedivý nebo Jiří Dienstbier, bývalý ministr školství Jan Sokol, bývalý ministr spravedlnosti Otakar Motejl, bývalý ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš, bývalá předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová, nezávislý senátor a bývalý člen Občanské demokratické aliance Josef Jařab, bývalý velvyslanec v USA Alexander Vondra, nebo současný velvyslanec v Rakousku Jiří Gruša. Do této kategorie, spíše než kategorie stranických politiků, také patří bývalý ministr federální vlády Jaroslav Šabata, který je sice v současnosti členem sociální demokracie, ale pouze členem řadovým.

Stejně jako v případě stranických politiků jsou některé z těchto osobností osobnostmi integrujícími, některé spíše polarizujícími. Někteří z těchto bývalých politiků jsou snadno zařaditelní jako sympatizanti té které strany, zatímco jiní k žádné straně viditelně neinklinují.

Pokud by hlavními kritérii volby měla být na jedné straně suma politických zkušeností a na straně druhé odstup kandidáta od všech existujících stran, pak by zřejmě nejvýraznějšími kandidáty v této skupině byli Josef Tošovský a Otakar Motejl.

Nepolitické osobnosti

Třetí skupinu tvoří významné osobnosti, které nemají předešlé politické zkušenosti. Mezi jmény, která se objevila, jsou kněz a prezident Křesťanské akademie Tomáš Halík, filozof Václav Bělohradský, rektor UK Ivan Wilhelm, filozof Erazim Kohák, socioložka Jiřina Šiklová, předsedkyně Akademie věd Helena Illnerová, bývalý předseda Akademie věd Rudolf Zahradník, lékař Zdeněk Dienstbier, herec a scénárista Zdeněk Svěrák.

Ani tato skupina není sourodá, pokud jde o možná kritéria výběru. Někteří z těchto lidí se aktivně angažovali v občanských iniciativách, jiní ne. Někteří jsou názorově kontroverzní, jiní méně. I mezi těmito osobnostmi lze najít lidi, kteří by byli zřejmě prezidenty více integrujícími než ostatní.

Disidenti a bývalí komunisté

Důležitým kritériem pro výběr prezidenta bude, zda daný kandidát byl v minulosti členem komunistické strany. Je přitom zajímavé, že ačkoliv členství v komunistické straně nebylo v některých případech překážkou pro výkon jiných vysokých ústavních funkcí, v okamžiku, kdy se začne mluvit o prezidentství, překážkou zřejmě je.

Z tohoto důvodu už se vynořily námitky proti kandidatuře Miloše Zemana, Petra Pitharta, Jaroslava Bureše, nebo Zdeňka Svěráka. To samé by se dalo očekávat v případě Josefa Tošovského, Jiřího Dienstbiera, Jiřiny Šiklové, Jaroslava Šabaty a všech ostatních kandidátů, u kterých by bývalé členství v KSČ vyplavalo na povrch.

Je přitom zajímavé, že kritici těchto lidí dosti často odmítají rozlišovat mezi těmi, kteří byli v KSČ například v šedesátých letech a pak si členství ve straně „odčinili“ odvážnou prací v disentu, a těmi kteří byli členy v období normalizace.

Další skupina lidí, kteří mohou být paradoxně „diskvalifikováni“ svou minulostí, jsou bývalí disidenti. V současné postnormalizační politické kultuře panuje ve vztahu k bývalým disidentům jakési špatné svědomí nebo přímo odpor. Jsme přeci „standardní demokracie“, říkají naši postnormalizátoři, naznačujíc, že bývalí disidenti se nehodí do standardního politického provozu. Osobnosti jako Petr Pithart, Jiří Dienstbier, Jiřina Šiklová, Jan Sokol, Jaroslav Šabata, Alexandr Vondra, Jaroslav Šedivý, Pavel Rychetský či Jiří Gruša tak mohou pykat za svou odvahu v minulosti, ačkoliv někteří z nich už ve „standardním politickém provozu“ celou řadu let úspěšně fungují.

Havlovští humanisté a ti ostatní

Jistou roli v rozhodování politických stran bude hrát skutečnost, zda ten který kandidát může být pokračovatelem havlovských tradic a zda je, či není, spojen s dnešním Hradem. Pro většinu dnešních zákonodárců, zdá se, to může být spíše handicap. Účty, které by si mnozí, veskrze průměrní straničtí zákonodárci rádi vyřídili s Havlem (na kterého ovšem díky jeho světové proslulosti nemohou), si budou vyřizovat s lidmi, kteří se jim budou zdát příliš havlovští.

V těžké pozici už dopředu proto budou lidé jako Tomáš Halík, Alexandr Vondra, Jiřina Šiklová, Josef Jařab, Jan Sokol, nebo Petr Pithart. Ti budou podezíráni z toho, že by jejich prezidentování bylo pokračováním současného Hradu jinými prostředky a některé politické strany udělají vše, aby tomu zabránily.

Symboly

Politické strany tedy nakonec zvolí buď kandidáta, který bude nejnižším společným jmenovatelem, nebo kandidáta, který jim umožní udělat nějaký dobrý politický obchod. Čeho se asi nedočkáme je volba prezidenta, který by byl odvážným pokusem například o symbolické překlenutí traumat našich moderních dějin.

Takovými symboly by po nekomunistickém a antikomunistickém bývalém politickém vězni Havlovi byli lidé jako Petr Pithart, Jiřina Šiklová, Jiří Dienstbier, nebo Jaroslav Šabata, kteří sice mají komunistickou minulost v liberálních šedesátých letech, ale také reprezentují boj o obrodu v roce 1968 a léta strávená v disentu, kde museli čelit těžké perzekuci. Všichni byli a jsou—na rozdíl od dnešních zaručených „antikomunistů“, o kterých v době totality nikdo neslyšel--poctivými hledači pravdy ve složitých podmínkách české moderní historie. Zároveň jsou dnes všichni pokračovateli českého humanismu v masarykovských a havlovských tradicích. Jsou tedy tak či onak symboly všech základních bojů, kterými česká společnost prošla od druhé světové války.

Jiným, avšak zcela výjimečným, kandidátem by byl Tomáš Halík. Universitní profesor velkého rozhledu, sociolog, filozof, katolický kněz tajně vysvěcený v době totality. Halíkovo zvolení do funkce prezidenta by bylo patrně tím nejsymboličtějším možným gestem, protože by zacelilo obrovskou ránu v národním historickém povědomí, které v sobě nese mnoho předsudků vůči katolické církvi a náboženství obecně.

Halík je ovšem katolickým knězem zcela výjimečným a tudíž ne zcela akceptovaným ani katolickou hierarchií. Je člověkem, který se aktivně zasazoval o rehabilitaci Jan Husa, člověkem, který se snaží smířit nejrůznější dnešní světová náboženství, člověkem, který bigotně neodsuzuje nevěřící. Je také člověkem, který se aktivně angažoval v nejrůznějších občanských iniciativách, tolik nenáviděných některými politiky. Je člověkem, který se zasazuje o smíření se sudetskými Němci.

Zvolení Halíka by vyžadovalo stejnou odvahu, jakou vyžadovalo zvolení Havla v roce 1989, protože stejně jako Havel stojí i Halík v ostrém protikladu proti většinové společnosti a populárním národním mýtům. Je proto téměř naprosto jisté, že někoho takového jako je Halík, nakonec politické strany obejdou širokým obloukem, protože reprezentuje vše, čeho se bojí.

Literární noviny - 23. 9. 2002