You are here: Home Články / Articles 2002 Kdo pohřbíval demokracii

Kdo pohřbíval demokracii

V rostoucí vlně nacionalismu, která se vzedmula v české kotlině v souvislosti s požadavky některých sousedních zemí, aby Česká republika revidovala nebo zrušila Benešovy dekrety, někteří politici tvrdí, že jakékoliv zpochybnění dekretů by bylo též zpochybněním demokratického odkazu prezidenta Edvarda Beneše, a potažmo dokonce i Tomáše G. Masaryka. Něco takového by pak prý bylo i zpochybněním demokratických tradic naši státnosti. V úsilí zazdít Benešovy dekrety do údajně nezpochybnitelného monolitu masarykovsko-benešovských demokratických tradic, stínový ministr zahraničí za Občanskou demokratickou stranu Jan Zahradil dokonce navrhl, aby byl Beneš posmrtně vyznamenám nejvyšším státním řádem.

Ve skutečnosti je možné Benešovo politické dědictví rozdělit do dvou období, z nichž to druhé je značně problematické. Zatímco si Beneš bezpochyby zaslouží i ta nejvyšší dnešní ocenění za svou práci pro zrod československého státu, jakož i za svou neúnavnou, i když ne vždy nejefektivnější, práci ve prospěch Československa v postu ministra zahraničí, jeho působení ve funkci prezidenta, zejména po smrti Masaryka, bylo mnohem méně pozitivní. Jeho činnost od Mnichovské konference v roce 1938 do nástupu komunistického režimu o deset let později je tragédií nejen osobní ale i československé demokracie.

Nemá smysl vynášet silné soudy o Benešových krocích v době mnichovské krize. Beneš musel v té době udělat nesmírně těžká rozhodnutí, která mu celková prohnilost československé partajní reprezentace té doby nijak neulehčila. Problematičtější je Benešovo chování v londýnském exilu během války, kdy mnohé jeho kroky nebyly diktovány racionálními úvahami a neochvějným lpěním na základních demokratických hodnotách coby jediné skutečně dlouhodobé zbrani vůči totalitnímu nacismu a komunismu, ale snahou pomstít pokořující porážku z roku 1938.

Ačkoliv Benešova určitá nedůvěra k západním spojencům byla po Mnichově pochopitelná, jeho poměrně silná orientace na spolupráci se stalinským Sovětským svazem, stejně jako jeho poněkud zaslepená snaha tvrdě, třeba i s použitím stalinských řešení, odplatit sudetským Němcům jejich podíl na rozbití Československa, už v sobě nesly zárodky budoucích problémů pro poválečnou československou demokracii.

V současné diskusi na téma těch Benešových dekretů, které umožnily odsun sudetských Němců, téměř nezaznívá, že další Benešovy dekrety, jakož i obecně jeho politika na konci války a po jejím skončení, umožnily rozsáhlé znárodňování soukromého majetku po válce, zákaz některých politických stran, či vytvoření Národní fronty. Některé tyto kroky byly odůvodňovány potřebou se vypořádat s nacistickými kolaboranty, jiné, především některé znárodňovací akty, nebyly nutně s denacifikací přímo spojeny.

Skutečností je, že rozsáhlý soubor opatření, která pomohl uvést z velké části v život právě Beneš, změnil strukturu československého hospodářství a politického systému takovým způsobem, který hrál přímo do rukou komunistům. Odsun sudetských Němců nelze z tohoto kontextu vyjmout. Bylo to, stejně jako mnoho jiných poválečných aktů Beneše a dalších "lidově-demokratických" politiků, stalinské opatření, které pomohlo vykopat hrob československé demokracii.

Je samozřejmě nutné brát vždy znovu v potaz skutečnost, že Beneš působil v nesmírně složitých podmínkách a že mezinárodní kontext, včetně dělení Evropy do sfér vlivu mezi vítězné mocnosti, mu situaci nijak neulehčoval. Snahy popisovat Benešovy aktivity v tomto období jako jediná možná řešení, či dokonce jako neúnavný boj o záchranu demokracie, jsou ovšem zavádějící. Beneš se ve svém pozdním období jasně odklonil od liberální demokracie i hodnot českého humanismu a stal se proponentem horších tradic národního socialismu.

Při hodnocení Benešova odkazu se občas zdůrazňuje, že byl na konci života nemocným, zlomeným mužem. Nemocný a fyzicky slabý byl ovšem v posledních letech svého prezidentování i Masaryk. Přesto všichni tušíme, že by se Masaryk nechoval jako Beneš. Zatímco Masaryk byl státník, Beneš byl pouhý politický technokrat. Způsob, jakým Beneš předal pod nedemokratickým nátlakem moc komunistům 25. února 1948, byl už jen smutnou tečkou za tím, o čem někteří politici paradoxně mluví jako o "nezpochybnitelném" demokratickém odkazu tohoto politika.

MF Dnes - 26. 3. 2002