You are here: Home Články / Articles 2002 Koalice téměř neviditelná

Koalice téměř neviditelná

Dvojblok lidovců a US-DEU, zvaný Koalice, se zřejmě už vzdal ambicí vyhrát příští volby. Vrcholní politici Koalice se sice pravidelně obracejí k veřejnosti s tím či oním, ale jejich počínání nevypadá jako skutečná předvolební kampaň. Různá veřejná vystoupení těchto politiků jsou spíše jen reakcemi na to, co udělali nebo řekli přední politici ODS či ČSSD.

Koalice tak kromě myšlenky přímé volby prezidenta téměř vůbec nenastoluje vlastní viditelnou politickou agendu, ale pouze pomáhá ODS a ČSSD rozehrávat témata, která nastolily tyto dvě strany. Žádný politik Koalice se nemůže měřit například s Václavem Klausem, který pravidelně rozviřuje veřejné mínění svými jasnými postoji v celé řadě otázek. Ačkoliv s Klausem nakonec mnozí nesouhlasí, je to on, kdo kontroluje politická témata v zemi.

Klaus také vtáhl Koalici a ČSSD do politické pasti, když stvořil umělého strašáka v podobě údajných plánů německých a rakouských politiků revidovat výsledky druhé světové války. Tím, že se tyto dvě formace nevypořádaly s problémem Benešových dekretů jen věcným prohlášením, které by suše konstatovalo, že dekrety již byly podle jejich soudu právně zkonzumovány, že je pro ně závazný text Česko-německé deklarace a že není proč tropit okolo dekretů velký politický humbuk, staly se součástí hry na to, která politická síla učiní k dekretům silnější prohlášení.

V otázce, jako jsou Benešovy dekrety, se ale vždy budou jevit jako důslednější ochránkyně národních zájmů strany silné ruky - tedy ODS a komunisté. Tím, že Klaus odvedl pozornost k dekretům, zabránil Koalici, a do značné míry i ČSSD, aby mohly efektivně diskutovat o skutečných problémech země. Zejména Koalice, která má dobré kontakty s Evropskou lidovou stranou, mohla Klausovy pokusy o využívání nacionalismu jasně odmítnout.

Hana Marvanová a Cyril Svoboda se sice proti nacionalismu ohradili, jenomže tak opět učinili jen v reakci na pokusy ostatních stran otázku dekretů zneužívat a nenastolili postoje k této otázce jako vlastní jasně definované téma. Když pak byli obviněni ze slabosti při obhajobě národních zájmů, přestali se k národoveckému třeštění kriticky vyjadřovat.

Koalice se tak necelé dva měsíce před volbami jeví jako politická síla, která není schopná voliče přesvědčit, že má svůj vlastní politický program, a že by byla schopna zemi vést.

Pozici si ztěžuje i tím, že není schopna voličům říci, kdo by byl jejím kandidátem na post premiéra, kdyby volby vyhrála. Ve vysoce personifikované české politice mnoho voličů volí Klause, Špidlu či Grebeníčka. V případě Koalice tento druh spojení s předákem chybí.

Pokud se už Koalice smířila s tím, že volby nevyhraje, a chce jen uhájit svou současnou pozici (asi osmnáctiprocentní podporu) pro povolební vyjednávání, její politici si zřejmě neuvědomují, že s defenzívní politickou taktikou i 18 procent voličských hlasů může být jen snem.

Mnoho voličů se totiž na poslední chvíli přikloní ke stranám, které budou považovat za silné. Tedy k těm, co budou mít před volbami šanci sestavit vládu.

Jestliže Koalice už dopředu přijala tradiční lidoveckou filozofii, že je lepší hrát roli vážky na vahách, než jasně usilovat o to, aby byla tím, kdo bude coby vítěz po volbách rozhodovat o sestavení příští vlády, ohrožuje tím svou přítomnost v příští vládě více, než si politici Koalice myslí.

Je totiž pravděpodobné, že jak Klaus, tak Špidla dají přednost silné vládní koalici před slabou. Relativně slabá politická formace, dávající jim jen těsnou parlamentní většinu, pro ně nemusí být partnerem.

Hospodářské noviny - 25. 4. 2002