Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2002 Kritici Spojených států, spojte se?

Kritici Spojených států, spojte se?

Summit Severoatlantické aliance v Praze neodolatelně pudí některé levicové intelektuály a aktivisty k tomu, aby o NATO, a potažmo o Spojených státech veřejně činili radikální soudy. Nejpopulárnější jsou odsudky takzvaného amerického imperialismu a hegemonismu, které se údajně projevují v politice, kultuře i hospodářství.

Nejpřísnější kritici vidí tyto domnělé prohřešky USA jako rys vnucený celé západní civilizaci, která prý vykořisťuje zbytek světa. Jiní varují, že USA se snaží s pomocí své vojenské převahy diktovat i zbytku západního světa a Evropa je tak jejich jakýmsi protektorátem.

Není to ale tak jednoduché. U kritiků oblíbený "imperialismus" buď vyžaduje zcela novou definici, anebo prostě neexistuje. USA jsou první mocností v historii, která impérium nejenom nebuduje, dokonce ani o žádné nestojí. Americká politika se ve skutečnosti stále potýká s dilematem, zda USA mají být v mezinárodních záležitostech aktivistické nebo izolacionistické.

Lze si udělat jednoduchý test toho, nakolik jsou USA "imperialistické" podle klasických definic. Kdyby kterákoliv z bývalých mocností, od Velké Británie 18. a 19. století, přes nacistické Německo, až po Sovětský svaz, měla tak obrovskou převahu nad zbytkem světa, jakým výsledkem by to asi skončilo? Rozhodně ne tak, jak se chovají demokratické Spojené státy.

Námitky těch kritiků americké zahraniční politiky, kteří argumentují, že USA se paktují s diktátory, nebo že diktátory v minulosti podporovaly, jsou také poněkud licoměrné. Jistě, USA podporovaly režimy, které si to z hlediska lidských práv nezasloužily. Nicméně během studené války tomu tak bylo v naprosté většině případů proto, že například vojenská junta byla lepším řešením než vytvoření komunistického režimu v dané zemi. Na Kubě se USA vytvoření extrémně levicového režimu zabránit nepodařilo a výsledkem je, že zatímco zmiňované junty v ostatních zemích už dávno uvolnily cestu demokracii, na Kubě panuje komunistická tyranie.

Kdyby se USA tehdy, stejně jako dnes, chovaly "principiálně" (tedy že by například v zemích, kde jsou masově porušována lidská práva, vojensky zasahovaly a okupovaly je s cílem pěstovat tam demokracii, jako po 2. světové válce v Japonsku nebo Německu), slyšeli bychom od kritiků, že zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí nemají právo. Kdyby se USA rozhodly izolovat, slyšeli bychom zase mnoho o jejich sebestředné amorálnosti.

Ani ve vztahu k Evropě neusilují Spojené státy o hegemonii. Amerika tu hraje prim především proto, že Evropa není ochotná se starat o vlastní obranu. Kdyby nebylo zásahu Američanů v bývalé Jugoslávii, vraždilo by se tam masově dodnes. Zbytek Evropy by jen bezmocně přihlížel a intelektuálsky tlachal.

Nejsou to Spojené státy, kdo potřebuje Evropu ke své obraně, je to naopak. Když se tu ale USA angažují a Evropu berou jako partnera, jde o "americký hegemonismus". Když Bushova administrativa usoudí, že bude raději jednat sama, slyšíme kritiku "amerického unilateralismu".

Podle kritiků Amerika praktikuje i kulturní a ekonomický imperialismus. I to je přehnaný soud. Americká masová kultura, ať už si o ní myslíme cokoliv, vítězí, protože má univerzalistický náboj. Ti, kdo s ní chtějí bojovat, by měli vymyslet něco, co zbytek světa osloví více, protože expanzi americké kultury ve věku informačních technologií nelze zabránit budováním bariér.

Zjednodušující jsou také soudy o hospodářském imperialismu USA. Ten je prý nositelem globalizace a strádání třetího světa. Je jisté, že proces globalizace je nutné dostat pod politickou kontrolu a obohatit ho o dimenzi rozsáhlejší solidarity bohatých zemí s chudými. Není ale pravda, že je tento proces jakýmsi ďábelským spiknutím bohatých zemí, vedených USA, proti chudým.

Proces globalizace je především výsledkem moderních technologií, které ignorují hranice. Nové technologie, včetně informačních, významně přispěly k pádu komunistických režimů a dnes ohrožují další diktatury. Je možné, že USA a další západní země občas chudým zemím necitlivě předepisovaly hospodářské kúry, které v prostředí nevyvinutých demokratických institucí a slabého práva musely zkrachovat. Naprostá liberalizace obchodu také možná nebyla vždy nejlepším řešením pro ekonomicky slabé země. Ani v těchto případech ale není nutné připisovat USA a jejich spojencům převážně zlé úmysly.

Kritici bohužel často jen kritizují, aniž by nabídli smysluplné alternativy. Nejsou také schopni vysvětlit, proč některé dříve zaostalé země, třeba v Asii, jsou dnes bohaté, zatímco jiné dále zaostávají. Nejjednodušší, zdá se, je nakonec svalit vinu na Západ, především na USA.

Hospodářské noviny - 21. 11. 2002