You are here: Home Články / Articles 2002 ODS volí populismus a nacionalismus

ODS volí populismus a nacionalismus

Občanská demokratická strana je mistryní silných slov. Má za sebou už několik volebních kampaní, v nichž jí k úspěchu dopomohla mobilizace proti těm či oněm. Už se zdálo, že definitivně vystřílela všechen mobilizační prach, když tu jí štěstěna v podobě úvodní salvy neomaleného českého premiéra a silných reakcí některých středoevropských politiků, ne nepodobných předsedovi ODS Václavu Klausovi, přivála Benešovy dekrety.

Byl tak stvořen vnější nepřítel v podobě středoevropských politiků chtivých revizí poválečného uspořádání, který je mnohem efektivnějším nástrojem k rozdmýchávaní xenofobie, než byla až do vypuknutí kontroverze okolo dekretů Evropská unie. Tou ODS také strašila a straší, ale zároveň se od ní nemohla úplně distancovat, takže proti ní nemohla efektivně mobilizovat.

Téměř by se dalo říci, že kdyby nebylo Haidera, Schüssela, Stoibera, Orbána a Csurky, musela by si je ODS vymyslet. Nacionálně populističtí politici v různých zemích, ačkoliv jsou si všichni velmi podobní, se prostě navzájem potřebují. Silná slova na jedné straně hranic jsou kontrována neméně silnými slovy na straně druhé. Co na tom, že takto probuzené nízké pudy už mají ve střední Evropě na svědomí nejednu katastrofu. Hlavně že se utěšeně přelévají do volebních preferencí.

Ten, kdo si ovšem myslel, že vnější nepřítel postačí, nezná Václava Klause a jeho volební stratégy. Vnitřní nepřítel je nyní definován též. Jsou jím „samozvaní ochránci životního prostředí" a potažmo všichni samozvaní „elitáři", kteří, aniž by měli „demokratický mandát", údajně vědí, co je pro společnost dobré. ODS, respektující, jak jinak, „standardní" mechanismy demokracie a vševědoucí trh, bude proti těmto elitářům ze všech sil bojovat. Přes ekology si to rozdá s občanskou společností a, ještě obecněji, s nezávislým veřejným prostorem. Ti, kterým ještě stále leží na srdci nezávislá veřejnoprávní média či možnosti občanských iniciativ vyjadřovat se v rámci správního řízení k tomu či onomu, by se měli zatřást strachem z případného vítězství této neonormalizační formace ve volbách a začít rychle něco dělat.

Efektní cíle, neznámé metody

Zastavit ODS ale nebude snadné. Strana rozjela volební kampaň ve velkém stylu. Volební plakáty ODS jsou k vidění téměř všude, předseda Klaus neúnavně promlouvá k občanům a většina médií (možná, že tak trochu v tradičně českém oportunistickém očekávání jeho vítězství) se předhání ve zveřejňování každého Klausova hnutí mysli. Není divu, že ODS je po rozpadu svého největšího rivala napravo od středu, Čtyřkoalice, momentálně v čele voličských preferencí.

Podíváme-li se ovšem pozorně na to, co nám ODS ve své bombastické kampani vlastně sděluje, je zřejmé, že některé její volební sliby si navzájem buď odporují, nebo jsou v podstatě neuskutečnitelné. V politické hantýrce se tomu říká populismus. ODS, jak už bylo řečeno, navíc tento populismus koření notnou dávkou nacionalismu.

Jako by se před námi znovu vynořovaly některé neblahé předválečné vzorce politického chování. Současná ODS je kombinací předválečných českých národních socialistů a národních demokratů, okořeněnou tu a tam extrémně pravicovou směsí, do které přispěl v dobách své slávy Miroslav Sládek a kterou z rakouské strany nyní dochucuje Jörg Haider.

Vedle obrany Benešových dekretů nejen proti sousedům, ale i proti případnému právnímu přezkoumávání těchto norem ze strany Evropské unie obsahuje nabídka ODS i slogany, jako jsou „ODS volí EU", „ODS volí prostředí pro život", „ODS volí bezpečí země", „ODS volí nízké daně" a „ODS volí jistotu pro stáří". Na povrch se jedná o působivá hesla, která mnozí voliči ocení. Vnitřně jde o nesourodý mišmaš.

ODS nám například sděluje, že chce většího bezpečí země dosáhnout postupným eliminováním základní vojenské služby, čehož se dá dosáhnout plnou profesionalizací armády. Něco takového, jak ODS sama přiznává, když například na svých webových stránkách vysvětluje obsah jednotlivých slibů, je drahý špás. Peníze na tento i jiné finančně náročné kroky chce ODS získat zlepšením státních financí. Cudně mlčí o tom, že to byla právě ona, kdo umožnil socialistické vládě schvalovat deficitní rozpočty a zemi výrazně zadlužit.

I kdybychom ale přistoupili na tvrzení ODS, že vládě ČSSD pomáhala („nezodpovědně") vládnout v zájmu politické stability, její hlavní recept na zlepšení státních financí, patnáctiprocentní plošná daň fyzické i právnické osoby, je v lepším případě kontroverzní, v horším pak neuskutečnitelný. I když ponecháme stranou skutečnost, že mnozí ekonomové předpovídají, že by taková reforma vyústila ve vážný nedostatek peněz ve státní kase, je přece jasné, že ODS nemá k prosazení něčeho podobného politické spojence. Ani ČSSD, ani komunisté (kteří tvrdí, že je plošná daň nespravedlivá k méně zámožným), ani Koalice (která správně považuje tento návrh jen za neuvážené předvolební gesto) po volbách ODS nepomohou takový návrh schválit. Jak tedy chtějí občanští demokraté skutečně získat peníze na slibované reformy?

Ekologický, nebo tržní imperativ?

Volebně atraktivním sloganem je též „ODS volí EU". Každý vnímavější pozorovatel politické scény, který si je vědom neustávající kritiky EU ze strany ODS, se podiví nad zvláštní schizofrenií čišící z tohoto hesla. Ovšem jen do okamžiku, než se též dozví, že ODS zároveň nechce „zarovnávání národních států do jedné šablony" či že trvá na právu českého veta v klíčových otázkách. Jinými slovy: rozvolněná EU suverénních národních států, do které chce ODS vstoupit, už dávno neexistuje.

Existují tedy jen dvě možnosti. Buď ODS chce rychle do EU, aby pak mohla usilovat uvnitř EU o její posun zpět v čase - to je samozřejmě naivní a nerealistické, neboť strana Václava Klause je v tomto bodě v Evropě izolovaná, ale je to alespoň stanovisko upřímné. Nebo ODS ve skutečnosti nechce do existující EU vstoupit - a zatím to není ochotna voličům otevřeně říci. Každopádně se občan před volbami nedozví, co ODS skutečně zamýšlí.

Podprahově je mu ovšem sdělováno asi toto: k EU nemáme (bohužel) alternativu, takže do tohoto byrokraticko-socialistického monstra musíme vstoupit. ODS ví, že mnoho z vás, občanů, na jedné straně do EU chce, neboť si umíte spočítat výhody členství, ale zároveň se bojíte, co to vše může znamenat. Obstojíme v konkurenci? Budeme zaplaveni cizáky? Budou se revokovat Benešovy dekrety a země upadne do rukou sudetských Němců? ODS vám slibuje, že vás nedá. Bude chránit naše národní zájmy, ať už to znamená cokoliv.

Podobně jako ostatní volební sliby ODS i tento obsahuje mnoho vnitřně protikladného. Například nedotknutelnost Benešových dekretů, tak jak ji nastínil Václav Klaus - tedy formou speciálního protokolu k naší smlouvě o přistoupení - je zcela jistým receptem, jak členství České republiky zabránit. Žádný takový protokol by nemohl ani německý, ani rakouský parlament coby součást smlouvy ratifikovat.

ODS by navíc vůbec nebyla účinným ochráncem českého občana v EU, protože její menšinové stanovisko z ní v rámci EU činí raritu. Klausova hesla o národní identitě a národních zájmech nejsou žádnou ochranou proti tvrdému konkurenčnímu prostředí v rámci EU. Tou je pouze co nejlepší přizpůsobení se standardům EU. Klausova strana ovšem dělá vše pro to, aby tyto standardy u nás nemusely platit. Její lítý boj proti zákonu o státní službě nebo proti decentralizaci či snahy podřídit centrální banku politické kontrole jsou toho dobrými příklady.

ODS stojí proti EU zcela jednoznačně i v otázce ochrany životního prostředí. Její tažení proti „samozvaným ekologům" a údajným byrokraciím, které se ochranou životního prostředí zabývají, je v naprostém rozporu s politikou unie. Ta si vůbec nemyslí, že trh vyřeší všechny hlavní ekologické problémy a přímo podporuje ze svých fondů celou řadu ekologických aktivit.

Říká-li ODS, že jakýsi „ekologický imperativ" je nadřazován pravidlům demokratické společnosti, lze opáčit, že slepé nadřazování „tržního imperativu" pravidlům demokratické společnosti je přinejmenším stejně nebezpečné. Nehledě na to, že ekologičtí aktivisté, i kdyby tak chtěli činit, nikdy neměli dostatek politické moci k tomu, aby svůj „imperativ" mohli prosadit mimo rámec demokratických pravidel.

Zato ODS bohužel měla k dispozici šest let, aby svou slepou víru v neviditelnou ruku tržního imperativu politicky prosazovala bez ohledu na to, že demokratická společnost může správně fungovat pouze tehdy, když jsou nejrůznější zájmy a „imperativy" v rovnováze. Takzvaný fundamentalismus ekologů není pro společnost žádným vážným nebezpečím už proto, že mají v rukou jen omezené nástroje. Fundamentalismus ODS je nebezpečím mnohem větším, protože nám tato strana opět může brzy vládnout.

Literární noviny - 25. 3. 2002