You are here: Home Články / Articles 2002 Proč svrhnout Saddáma Husajna

Proč svrhnout Saddáma Husajna

Při zdůvodňování možného vojenského zásahu proti Iráku používají američtí politici tři základní argumenty: Irák je nebezpečný, protože je schopen použít zbraně hromadného ničení, které vyvíjí, zatímco brání inspektorům Organizace spojených národů vstoupit do země; režim Saddáma Husajna masově porušuje lidská práva svých vlastních občanů; Irák poskytuje útočiště teroristům a navíc mezinárodní terorismus aktivně podporuje.

Žádný z těchto tři argumentů sám o sobě nemusí být dostatečným důvodem pro vojenskou intervenci, protože ho lze zpochybnit například tím, že podobné praktiky najdeme i v jiných zemích. Irák je ovšem zřejmě jedinou zemí, pro kterou platí všechny tři zmíněné argumenty. To ho činí skutečně nebezpečným.

Zničit Saddámův arsenál zbraní hromadného ničení, nebo snaha zabránit mu v jejich vývoji, jsou jistě přesvědčivými argumenty pro vojenskou intervenci, ale je možné namítnout, že USA by přece mohly jednoduše použít hrozbu vlastního nukleárního útoku na Irák, pokud by Saddám zbraně hromadného ničení chtěl kdy použít. Americká argumentace, že na fanatického Saddáma nebude platit stejná strategie zastrašení, která dokázala držet na uzdě několik desetiletí Sovětský svaz, není zcela přesvědčivá. Vždyť pokud Irák má zbraně hromadného ničení, nepoužil je zatím proti Izraeli, který je na rozdíl od USA a Evropy v doletu jeho raket, zřejmě právě proto, že Saddám si je vědom, že Izrael by odpověděl masivním nukleárním útokem.

Navíc, pokud by hlavním kritériem útoku měla být hrozba vývoje a použití zbraní hromadného ničení, bylo by v logice věci, aby USA zaměřily svou pozornost i na Severní Koreu, Pákistán, nebo Čínu. Na Čínu by si USA ovšem stejnou logiku vztáhnout nedovolily a tak by jakési globální tažení proti nedemokratickým režimům, které mají, nebo vyvíjejí, zbraně hromadného ničení, bylo poznamenáno těžko obhajitelnou ambivalencí.

Útok na Irák by tak Spojené státy postavil do role světového anti-nukleárního četníka, který rozhoduje o vlastní vůli, kdo smí a nesmí mít zbraně hromadného ničení. To by byla role neudržitelná. Argumentace USA se tedy musí spíše opírat o skutečnost, že Irák znemožňuje zbrojní inspekce OSN. Problém pro USA zde ovšem spočívá v tom, že by v takovém případě potřebovaly k útoku na Irák souhlas OSN. A ten zřejmě nedostanou.

Dalším argumentem ve prospěch vojenského zásahu v Iráku jsou množící se důkazy, že Saddámův režim podporuje terorismus namířený proti Spojeným státům a ostatním západním demokraciím. Zde mohou Spojené státy vystupovat v roli země, která byla obětí tohoto terorismu, a která ve válce s terorismem nyní jedná v sebeobraně a nemusí se tedy nutně opírat o mandát OSN.

Tento postoj je ovšem zase problematický tím, že Spojené státy by pak musely logicky rozšířit svůj zásah i na několik dalších států, včetně Libanonu, Jemenu, Súdánu, Iránu, Sýrie, Libye, nebo dokonce možná Pákistánu. Musely by tedy zaútočit, či vyvíjet silný tlak, i na některé země, které jsou nyní formálně spojenci USA ve válce s terorismem.

Třetím argumentem je obrana lidských práv. Tedy přesvědčení, že Saddámův režim musí být svržen proto, že masově porušuje lidská práva svých vlastních obyvatel. USA by se zde mohly opřít o iráckou exilovou opozici, která tvrdí, že jejím cílem je nastolení demokratického režimu v Iráku.

Idea vývozu lidských práv a demokracie má ovšem též svá úskalí. Především znamená dlouhodobý závazek v podobě vojenské přítomnosti a finanční pomoci, stejně jako tomu bylo v poválečném Německu nebo Japonsku. Ačkoliv Irák je nejvíce sekulární, a svým způsobem i nejmodernější, zemí v islámském civilizačním okruhu, není jisté, že by experiment uspěl. Pokud ovšem ano, byl by to možná nejdůležitější zlom ve vývoji islámského světa, neboť moderní demokratický arabský stát by se mohl stát vzorem pro ostatní.

Pokud by ale USA obhajovaly svůj útok na Irák především obranou lidských práv, musely by najít argumenty, kterými by světu vysvětlily, proč útočí na Irák a nikoliv na ostatní režimy, které porušují lidská práva často ještě horším způsobem.

Pokud budou chtít alespoň částečně přesvědčit mezinárodní společenství, že útok na Irák je oprávněný, politici v týmu George W. Bushe musí tedy světu vysvětlit, že Irák je jedinou zemí, na kterou se vztahují všechny zmíněné důvody pro možný útok. Právě kombinace masového porušování lidských práv, aktivního vývozu terorismu a nekontrolovaného vývoje zbraní hromadného ničení odlišuje Irák od všech ostatních možných kandidátů pro americký útok.

MF Dnes - 5. 9. 2002