You are here: Home Články / Articles 2002 Prospěla takzvaná opoziční smlouva české demokracii?

Prospěla takzvaná opoziční smlouva české demokracii?

Polemika Václava Žáka a Jiřího Pehe

V rubrice Spor, jejíž druhé pokračování dnes můžete číst, se každý týden střetávají dva lidé, jež rozděluje názor na nějakou otázku, ale spojuje potřeba přiblížit se pravdě. Tentokrát polemizují publicista, šéfredaktor Listů Václav Žák a politolog Jiří Pehe o důsledcích takzvané opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD pro vývoj na české politické scéně.

Promarněná šance
V první polovině devadesátých let českou společnost ovládalo "vyrovnání s minulostí". Heslem bylo: vše jinak než komunisti. Levice je od ďábla. A při donkichotském honu na "staré struktury" jsme si nevšimli, jak nám pod rukama utěšeně rozebírají všelidové vlastnictví pro změnu struktury nové.
Když se v roce 1997 ekonomika ocitla v krizi a nesmírná korupce, která transformaci provázela, se už nedala zakrýt, s ideologií to příliš neotřáslo. Stojí za povšimnutí, že ODS a US, v nichž působilo nejvíc politiků, kteří nesou největší odpovědnost za zpackanou transformaci, dostaly ve volbách v roce 1998 víc než ODS i s ODA v roce 1996! Takovou sílu má ideologie. Jenže český ústavní systém, zablokovaný KSČM, již žádná strana nemůže vzít do vlády, umožňuje utvořit většinovou vládu pouze tehdy, vyhraje-li pravice. Volby však vyhrál Zeman. Prezident Havel ho pověřil sestavením vlády. Když Jan Ruml do plánované koalice s ČSSD a KDU-ČSL odmítl vstoupit a prezident Havel vyloučil jmenování jakékoliv vlády, na níž by se podílela KSČM byť tichou podporou, vznikl problém. Co teď? Uvažovalo se o tom, že když Zeman nesestaví vládu, pak US a KDU-ČSL prosadí, aby ve vládě nebyl Václav Klaus v roli premiéra, možná ani ministra. Proč by totiž jinak ke krizi v roce 1997 vlastně došlo? Případně o další variantě "polopolitické vlády" typu Josefa Tošovského.
Společné ohrožení tehdy sblížilo Zemana s Klausem. Sepsali racionální dohodu o podpoře menšinové vlády a podmínek, za jakých bude vládnout. Není to nic neobvyklého, menšinové vlády nikde na světe nemohou vládnout bez psané nebo nepsané dohody s opozicí. Smlouva však měla několik "českých specifik", které politickým životem země notně zatřásly. Zaprvé, Klaus v ní prosadil svoji představu o změně politického systému. Zadruhé, ODS si vymínila důležité pozice ve státě, např. předsedu Senátu a Poslanecké sněmovny, které obvykle zastávají koaliční partneři, ne opozice. Zatřetí, a to bylo rozhodující, smlouva, na jejímž základě vznikla jednobarevná vláda levicové ČSSD, následovala bezprostředně po tvrdé a nevybíravé volební kampani, v níž ODS mobilizovala proti levici. Bohužel, značná část veřejnosti, pro kterou koncem devadesátých let měla levice stále ještě pachuť komunismu, ODS na špek skočila. Mnoho lidí volilo ODS kvůli "nebezpečí zleva". Není divu, že se pak cítili podvedeni. Zhrzené milenectví zamořilo na léta politickou scénu. Zvlášť trpce však dohodu nesly KDU a Unie svobody. Cítily se ohroženy a tak se pustily se do ostré propagandistické kampaně. Média je v útoku na "oposmlouvu" podporovala.
V zápalu kampaně se málokdo ptal, jestli náhodou pánbůh republice neseslal mimořádnou šanci, aby si zalátala děravý ústavní systém. Česká ústava vznikala narychlo těsně před rozpadem Československa. Jejími sudičkami nebyli ústavní právníci, kteří by uvažovali o stabilitě budoucího politického uspořádání, ale ideologové. Ve spěchu se opisovala z ústavy z roku 1920, která ani ve své době nepatřila mezi perly.
Důsledkem špatné ústavy je, že v české politice se střety neodehrávají pouze mezi vládou a parlamentní opozicí, ale samostatnou roli hraje prezident i Ústavní soud. Moderním pojetím ústavního práva, které se snaží zajistit, aby ústavní systém podporoval vznik vládní většiny, jež může efektivně vládnout, je česká ústava téměř nedotčená. Po volbách 1998 se naskytla mimořádná příležitost ústavní systém vylepšit. Posílení většinových prvků ve volebním zákoně by si vynutilo změnu chování politických stran a systém by se posunul k pravo-levému štěpení, které má velikou výhodu: po volbách se politici, s nimiž je veřejnost nespokojená, z politiky "vymetou". Nedochází k projevům "únavy z politiky", které dnes vidíme ve spoustě zemí Evropy - těch, v nichž poměrné zastoupení a zablokovaný stranický systém vede k nudě a depresím ze stále stejných tváří a frází.
Smlouva o stabilitě přinesla jen omezené výsledky: růst HDP, privatizaci bankovního sektoru, obrovský pokrok v harmonizaci práva s EU, čtyřnásobný příliv zahraničních investic v porovnání s klausovským obdobím. Ovšem i "penězovodní" propojení mezi určitými strukturami v ČSSD a ODS.
Ti, jež pomáhali s frontálním útokem proti změnám ústavy a velebili Ústavní soud, který likvidací volebního zákona značně nestydatě zasáhl do politiky, lkají nad hrozbou, že se "opoziční smlouva" zopakuje. Před tím měli přemýšlet. Kdyby se volební systém a ústavu podařilo změnit, mohly se u nás střídat vlády jako v Anglii. České demokracii by to prospělo.
V. ŽÁK

Vážený Václave,
obhajujete několik neudržitelných politických mýtů. Nejzávažnějším je tvrzení, že opoziční smlouva byla "racionální dohodou o podpoře menšinové vlády". Z vaší argumentace lze též vyčíst, že podle vás byla logickým řešením patové situace po volbách, k jehož přijetí přispělo jakési "společné ohrožení", které sblížilo Zemana a Klause.
Ve skutečnosti volby (ani pravidla, podle kterých se volilo) nevyprodukovaly žádný systémový pat. Tedy aspoň pokud šlo o možnost vytvoření ideově poměrně jednotné většinové vlády ze stran, které až do pádu Klausova kabinetu v roce 1997 tvořily osu pravicové koalice. Ty získaly ve volbách většinu a měly jí v parlamentu po celé následující čtyři roky. Politický systém byl "zablokován" především proto, že se rozhádaní politici nedokázali domluvit na normálním řešení. Koneckonců i Klaus a Zeman se mohli dohodnout na vytvoření regulérní velké koalice. Vy ovšem obhajujete opozičně-smluvní argumentaci, podle níž bylo třeba odstranit údajnou zablokovanost politického systému změnou volebních pravidel.
I kdybychom trvali na (v parlamentních demokraciích vcelku nesmyslném) předpokladu, že by vládu za každou cenu měla sestavit strana, která sice vyhrála volby, ale není schopna dát dohromady vládní většinu, stále ještě nebyl žádný důvod učinit tak pomocí vysoce nestandardního mechanismu, který podvázal demokracii. Jednobarevná vláda ČSSD měla prostě vzniknout jako zcela běžná menšinová vláda, která má v každém okamžiku na krku pomyslný nůž možného vyslovení nedůvěry. Argumentovat, že taková vláda je nestabilní, a že je tedy třeba vytvořit složitý smluvní systém mezi ní a největší opoziční stranou, je absurdní. To, že vláda, zvláště pak menšinová, "nemá vše jisté", je totiž základní pojistkou, již si každá demokracie vytváří.
Pouze takové menšinové vlády - nezbavené odpovědnosti - jsou běžné v rozvinutých demokraciích. Je téměř nepředstavitelné, že by demokratická opozice v jakékoliv vyspělé demokracii podepsala s menšinovou vládou smlouvu, v níž politické obchody - zahrnující účelové změny ústavy a volebního zákona namířené proti ostatním stranám - stvrzuje závazkem, že nevyvolá, nebo dokonce bude aktivně blokovat během celého volebního období, hlasování o důvěře v menšinovou vládu.
Opoziční smlouva se oficiálně tvářila jako pakt o politické stabilitě, státotvorný čin umožňující menšinové vládnutí a zachovávající funkční opozici. Ve skutečnosti byla především skrytou koaliční dohodou, jejímž skutečným obsahem nebyl společný program, který by řešil problémy země, ale pouze dělení moci a takové účelové změny ústavy i volebního zákona, které měly zvýhodnit opozičně-smluvní spojence. Ostatní strany byly z příprav ústavních změn vyloučeny. Jinými slovy, smlouva byla nedemokratickým instrumentem, který důsledně navazoval na ducha normalizační éry.
Ještě horší je, že de facto stvořila mimoparlamentní mechanismus rozhodování o důležitých věcech. Nebyla totiž jen dohodou mezi dvěma stranami, z nichž jedna vládne a druhá předstírá, že je opozicí, ale dohodou mezi dvěma autoritativními politickými vůdci. Mechanismus, který byl stvořen, byl tak zcela v duchu neblaze proslulé "velké pětky", která určovala dění v první Československé republice, a obsahoval v sobě zárodky Národní fronty stvořené po druhé světové válce.
Každý z partnerů měl pro uzavření smlouvy vlastní pohnutky. ČSSD to nelze příliš vyčítat. Byla pro ni v mnoha směrech jediným způsobem, jak se ujmout vlády poté, co ztroskotala jednání s lidovci a US. Byla-li ODS ochotná výměnou za dělení moci a spolupráci na změnách ústavy i volebního zákona menšinovou vládu nejen držet u moci, ale de facto jí vzdáním se instrumentu hlasování o důvěře dát volné pole působnosti, bylo těžké odmítnout.
Přesto měla být ČSSD opatrnější. Lze totiž argumentovat, že hlavním důvodem k uzavření smlouvy pro ODS bylo umrtvit tzv. akci čisté ruce. ČSSD, která volby vyhrála právě díky tažení proti korupci a ekonomickým zločinům, jež se rozbujely za Klausových vlád, tak nejen ztratila možnost tuto část svého programu účinně prosazovat, ale sama byla postupně do vztahů, které chtěla akcí čisté ruce rozbít, vtažena.
Opoziční smlouva tak byla mechanismem korumpujícím. Nejenže ušpinila image ČSSD, ale měla též neblahý korumpující vliv na chápání demokracie běžnými občany. Ti byli vtaženi zpět do normalizačního typu politické argumentace, v níž věci jsou jinak oficiálně a jinak ve skutečnosti. Byli vtaženi do situace, kdy se mnoho věcí děje prostřednictvím zákulisních dohod a kdy vliv občanů na reálnou politiku je mizivý.
J. PEHE

Vážený Jiří,
obávám se, že jste se argumentací v mém článku příliš nezabýval. Strčil jste mne do jakési množiny "obhájců opoziční smlouvy". Píšete, že podle těchto obhájců byla opoziční smlouva z hlediska demokracie racionálním a jediným možným řešením patové situace po volbách. Obávám se však, že takové tvrzení v mém textu nenajdete. Faktem ovšem je, že výsledky voleb mnoho řešení nenabízely. Proberme je stručně.
V roce 1998 ČSSD získala 74 mandátů, ODS 63, KSČM 24, KDU-ČSL 20 a US 19. Vylučme KSČM z úvah, protože prezident Havel dal zřetelně najevo, že nejmenuje žádnou vládu, která by se opírala o jakoukoliv podporu komunistů. Výběr se pak redukuje na dva bloky: ČSSD+KDU+US (113), nebo ODS+KDU+US (102). První blok ztroskotal na US, druhý na nechuti bývalých koaličních partnerů k osobě Václava Klause - a nenávisti Klause k "sarajevským zrádcům". Píšete: "Ve skutečnosti volby (ani pravidla, podle kterých se volilo) nevyprodukovaly žádný systémový pat - tedy alespoň, pokud šlo o možnost vytvoření většinové, ideologicky poměrně jednotné vlády."
To je ovšem naprosté přehlížení reality. V parlamentu se ocitly kluby, které právě prošly doslova otcovražedným bojem. Copak tyto vztahy nehrají v politice veledůležitou roli? Sám jste po volbách psal, že koalice by byla možná jen bez předsedů ve vládě - jinými slovy, pryč s Klausem.
Lze stěží brát vážně, že by vláda opírající se o těžce rozhádané politické kluby a mající slaboučkou většinu ve sněmovně, mohla efektivně vládnout. Ideologické floskule na udržení stabilní vlády nestačí. Unie svobody kladla jako své priority integraci do EU a vymahatelnost práva. Křížila priority ODS. Jak by taková vláda harmonizovala právní řád s EU? Myslíte si vážně, že by "pravicová" koalice rozkulačila IPB a ozdravila bankovní sektor? Že by zavedla masivní podporu pro investice ze zahraničí?
Odpověď není těžká. Volby 1998 skutečně stvořily pat. Smlouva o stabilitě nabízela možnost překreslit hřiště. Nestvořila velkou koalici - jednobarevná exekutiva měla daleko větší prostor k naplňování svých vizí, který by koaliční vláda nikdy neměla. Vláda přece nemusí se vším do parlamentu, to byste měl vědět. A korupce? Copak bylo za Klausových vlád třeba psát smlouvy, aby se partaje šábovaly o strdí z privatizace?
V. ŽÁK

Vážený Václave,
máte pravdu, že pravicové strany, které tvořily základ Klausových vlád, před volbami v roce 1998 prošly "otcovražedným bojem" a pravicovou většinovou koalici, kterou umožňovala aritmetika po volbách, bylo téměř nemožné vytvořit. Máte také pravdu, že vzhledem k tomu, jak pravicová koalice vedená Klausem vedla zemi, by nebylo bývalo dobré, kdyby znovu vznikla.
Meritem našeho sporu je ale opoziční smlouva. Mým cílem není analyzovat, zda měla či mohla vzniknout většinová pravicová vláda. Na možnost jejího vytvoření jsem upozornil pouze proto, že neschopnost politiků domluvit se na povolební spolupráci by neměla být vydávána za systémovou chybu, kterou lze opravit jen změnou volebních pravidel!
Pokud český volební systém nějaký téměř nepřekonatelný problém produkuje, jsou to podle mého názoru nikoliv "paty" způsobené rozhádaností demokratických politiků, ale silné parlamentní zastoupení nereformované komunistické strany. Tu by bylo možné z parlamentu víceméně vypudit, pokud by byl zaveden většinový volební systém. Systém, který chtěly zavést strany opoziční smlouvy, se však snažil podvádět. Strana, která by získala nějakých třicet pět procent hlasů, by mohla mít většinu křesel, zatímco strany s méně než dvanácti procenty by se do parlamentu vůbec nedostaly. Tento systém byl přitom stále ještě vydáván za systém poměrného zastoupení!
Zpět ale k mému hlavnímu argumentu. K vytvoření jakékoli menšinové vlády nebylo zapotřebí opoziční smlouvy! Měla být vytvořena vláda, která by mohla být odvolána. Dala by si jistě pozor na deficitní hospodaření, nepřípustné excesy premiéra, nebo skandály jako byl Český dům v Moskvě.
Opoziční smlouva navíc svázala vládu, a tedy i ČSSD samotnou, s politickou stranou, proti které především byla namířena akce "čisté ruce". Smlouva též rozmlžila existenci a funkci skutečné politické opozice.
Vidíte opoziční smlouvu jako jakýsi dar z nebes, kterým nám mohl pomoci k rozumným změnám ústavy a volebního zákona. Tvrdím, že změny ústavy se nemají dělat silou, ale dohodou všech demokratických sil. Účelová aliance dvou stran, jejímž hlavním cílem je pomsta menším stranám a prezidentovi, toho schopna není. To, že opozičně-smluvní změny neměly potřebnou podporu a že navíc porušovaly ústavu, bylo koneckonců stvrzeno Senátem a Ústavním soudem.
J. PEHE

Vážený Jiří,
konečně zmiňujete, že přítomnost KSČM v parlamentu blokuje normální výměnu vlád. A připouštíte, že bylo obtížné sestavit většinovou vládu. Namítáte však stále, že měla vládnout "normální" menšinová vláda. Jenže smlouva o stabilitě pouze vytvořila rámec, v němž menšinová vláda mohla vládnout. Copak bylo nemožné vládu svrhnout? Vždyť ODS mohla smlouvu kdykoliv vypovědět! Jenže co by pak dělala v následující minutě? Důvody, které ji vedly k uzavření smlouvy, se přece vůbec nezměnily!
Návrh změn ústavy a volebního systému byl racionální a ČR by prospěl. Posílil by vítěze voleb, to je pro vznik silné vlády nezbytné. Ústavní soud u volebního zákona notně překročil svoje kompetence a hrubě zasáhl do politiky. Z hlediska teorie byl navržený volební systém stále proporcionální. K akci "čisté ruce": bylo by třeba prokázat, že selhala kvůli smlouvě. Podle mne nebylo možné ODS zasáhnout na citlivějším místě, než byla IPB. Kdybyste měl pravdu, nikdy by neskončila v nucené správě. Představa, že by US, KSČM a KDU-ČSL souhlasily s překreslením politického hřiště, je naivní. Některé věci se v politice musí prosadit silou. Navrhovaný volební systém by strany donutil k předvolebním koalicím, vynutil by si přehlednější politickou scénu.
V. ŽÁK

Vážený Václave,
vládu nebylo možné jen tak lehce svrhnout, protože ODS se podepsáním smlouvy s vládou "levicového nebezpečí" koaličně zapletla. Kdyby svrhla vládu, svrhla by do jisté míry i sebe sama - ztratila by celou řadu lukrativních postů a hrozilo jí, že vládu by pak vytvořili sociální demokraté se Čtyřkoalicí. Taková vláda by pak skutečně mohla začít jít ODS "po krku", jak kdysi sliboval Miloš Zeman.
Rozhodnutí Ústavního soudu je pro mně naopak potvrzením, že volební zákon byl dílem politických inženýrů, kteří - protože neměli potřebnou ústavní většinu - předstírali za pomoci nejtěžší demagogie (tedy zcela v duchu opoziční smlouvy samotné), že většinový systém jimi navržený je stále ještě systémem poměrného zastoupení.
Není vůbec jisté, že by strany 4K nesouhlasily s "překreslením politického hřiště", pokud by se to událo transparentně a po diskusi. US před volbami v roce 1998 navrhovala přechod k většinovému systému. Připomenu, co často říká prezident Havel. Že totiž změna volebního systému, pokud by se uskutečnila, by měla být změnou systémovou. Měla zahrnout volby do obou komor parlamentu, do regionálních zastupitelstev i volby prezidentské tak, aby celý systém byl organicky provázán.

Literární noviny - 20. 5. 2002