V rubrice Spor, jejíž druhé pokračování dnes můžete číst, se každý
týden střetávají dva lidé, jež rozděluje názor na nějakou otázku, ale
spojuje potřeba přiblížit se pravdě. Tentokrát polemizují publicista,
šéfredaktor Listů Václav Žák a politolog Jiří Pehe o důsledcích
takzvané opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD pro vývoj na české politické
scéně.
Promarněná šance
V první polovině devadesátých let českou společnost ovládalo „vyrovnání
s minulostí“. Heslem bylo: vše jinak než komunisti. Levice je od ďábla.
A při donkichotském honu na „staré struktury“ jsme si nevšimli, jak nám
pod rukama utěšeně rozebírají všelidové vlastnictví pro změnu struktury
nové.
Když se v roce 1997 ekonomika ocitla v krizi a nesmírná korupce, která
transformaci provázela, se už nedala zakrýt, s ideologií to příliš
neotřáslo. Stojí za povšimnutí, že ODS a US, v nichž působilo nejvíc
politiků, kteří nesou největší odpovědnost za zpackanou transformaci,
dostaly ve volbách v roce 1998 víc než ODS i s ODA v roce 1996!
Takovou sílu má ideologie. Jenže český ústavní systém, zablokovaný
KSČM, již žádná strana nemůže vzít do vlády, umožňuje utvořit
většinovou vládu pouze tehdy, vyhraje-li pravice. Volby však vyhrál
Zeman. Prezident Havel ho pověřil sestavením vlády. Když Jan Ruml do
plánované koalice s ČSSD a KDU-ČSL odmítl vstoupit a prezident Havel
vyloučil jmenování jakékoliv vlády, na níž by se podílela KSČM byť
tichou podporou, vznikl problém. Co teď? Uvažovalo se o tom, že když
Zeman nesestaví vládu, pak US a KDU-ČSL prosadí, aby ve vládě nebyl
Václav Klaus v roli premiéra, možná ani ministra. Proč by totiž jinak
ke krizi v roce 1997 vlastně došlo? Případně o další variantě
„polopolitické vlády“ typu Josefa Tošovského.
Společné ohrožení tehdy sblížilo Zemana s Klausem. Sepsali racionální
dohodu o podpoře menšinové vlády a podmínek, za jakých bude vládnout.
Není to nic neobvyklého, menšinové vlády nikde na světe nemohou
vládnout bez psané nebo nepsané dohody s opozicí. Smlouva však měla
několik „českých specifik“, které politickým životem země notně
zatřásly. Zaprvé, Klaus v ní prosadil svoji představu o změně
politického systému. Zadruhé, ODS si vymínila důležité pozice ve státě,
např. předsedu Senátu a Poslanecké sněmovny, které obvykle zastávají
koaliční partneři, ne opozice. Zatřetí, a to bylo rozhodující, smlouva,
na jejímž základě vznikla jednobarevná vláda levicové ČSSD, následovala
bezprostředně po tvrdé a nevybíravé volební kampani, v níž ODS
mobilizovala proti levici.
Bohužel, značná část veřejnosti, pro kterou koncem devadesátých let
měla levice stále ještě pachuť komunismu, ODS na špek skočila. Mnoho
lidí volilo ODS kvůli „nebezpečí zleva“. Není divu, že se pak cítili
podvedeni. Zhrzené milenectví zamořilo na léta politickou scénu. Zvlášť
trpce však dohodu nesly KDU a Unie svobody. Cítily se ohroženy a tak se
pustily se do ostré propagandistické kampaně. Média je v útoku na
„oposmlouvu“ podporovala.
V zápalu kampaně se málokdo ptal, jestli náhodou pánbůh republice
neseslal mimořádnou šanci, aby si zalátala děravý ústavní systém. Česká
ústava vznikala narychlo těsně před rozpadem Československa. Jejími
sudičkami nebyli ústavní právníci, kteří by uvažovali o stabilitě
budoucího politického uspořádání, ale ideologové. Ve spěchu se
opisovala z ústavy z roku 1920, která ani ve své době nepatřila mezi
perly.
Důsledkem špatné ústavy je, že v české politice se střety neodehrávají
pouze mezi vládou a parlamentní opozicí, ale samostatnou roli hraje
prezident i Ústavní soud. Moderním pojetím ústavního práva, které se
snaží zajistit, aby ústavní systém podporoval vznik vládní většiny, jež
může efektivně vládnout, je česká ústava téměř nedotčená.
Po volbách 1998 se naskytla mimořádná příležitost ústavní systém
vylepšit. Posílení většinových prvků ve volebním zákoně by si vynutilo
změnu chování politických stran a systém by se posunul k pravo-levému
štěpení, které má velikou výhodu: po volbách se politici, s nimiž je
veřejnost nespokojená, z politiky „vymetou“. Nedochází k projevům
„únavy z politiky“, které dnes vidíme ve spoustě zemí Evropy – těch, v
nichž poměrné zastoupení a zablokovaný stranický systém vede k nudě a
depresím ze stále stejných tváří a frází.
Smlouva o stabilitě přinesla jen omezené výsledky: růst HDP,
privatizaci bankovního sektoru, obrovský pokrok v harmonizaci práva s
EU, čtyřnásobný příliv zahraničních investic v porovnání s klausovským
obdobím. Ovšem i „penězovodní“ propojení mezi určitými strukturami v
ČSSD a ODS.
Ti, jež pomáhali s frontálním útokem proti změnám ústavy a velebili
Ústavní soud, který likvidací volebního zákona značně nestydatě zasáhl
do politiky, lkají nad hrozbou, že se „opoziční smlouva“ zopakuje. Před
tím měli přemýšlet. Kdyby se volební systém a ústavu podařilo změnit,
mohly se u nás střídat vlády jako v Anglii. České demokracii by to
prospělo.
V. ŽÁK
Vážený Václave,
obhajujete několik neudržitelných politických mýtů. Nejzávažnějším je
tvrzení, že opoziční smlouva byla „racionální dohodou o podpoře
menšinové vlády“. Z vaší argumentace lze též vyčíst, že podle vás byla
logickým řešením patové situace po volbách, k jehož přijetí přispělo
jakési „společné ohrožení“, které sblížilo Zemana a Klause.
Ve skutečnosti volby (ani pravidla, podle kterých se volilo)
nevyprodukovaly žádný systémový pat. Tedy aspoň pokud šlo o možnost
vytvoření ideově poměrně jednotné většinové vlády ze stran, které až do
pádu Klausova kabinetu v roce 1997 tvořily osu pravicové koalice. Ty
získaly ve volbách většinu a měly jí v parlamentu po celé následující
čtyři roky. Politický systém byl „zablokován“ především proto, že se
rozhádaní politici nedokázali domluvit na normálním řešení. Koneckonců
i Klaus a Zeman se mohli dohodnout na vytvoření regulérní velké
koalice. Vy ovšem obhajujete opozičně-smluvní argumentaci, podle níž
bylo třeba odstranit údajnou zablokovanost politického systému změnou
volebních pravidel.
I kdybychom trvali na (v parlamentních demokraciích vcelku nesmyslném)
předpokladu, že by vládu za každou cenu měla sestavit strana, která
sice vyhrála volby, ale není schopna dát dohromady vládní většinu,
stále ještě nebyl žádný důvod učinit tak pomocí vysoce nestandardního
mechanismu, který podvázal demokracii. Jednobarevná vláda ČSSD měla
prostě vzniknout jako zcela běžná menšinová vláda, která má v každém
okamžiku na krku pomyslný nůž možného vyslovení nedůvěry. Argumentovat,
že taková vláda je nestabilní, a že je tedy třeba vytvořit složitý
smluvní systém mezi ní a největší opoziční stranou, je absurdní. To, že
vláda, zvláště pak menšinová, „nemá vše jisté“, je totiž základní
pojistkou, již si každá demokracie vytváří.
Pouze takové menšinové vlády – nezbavené odpovědnosti – jsou běžné v
rozvinutých demokraciích. Je téměř nepředstavitelné, že by demokratická
opozice v jakékoliv vyspělé demokracii podepsala s menšinovou vládou
smlouvu, v níž politické obchody – zahrnující účelové změny ústavy a
volebního zákona namířené proti ostatním stranám – stvrzuje závazkem,
že nevyvolá, nebo dokonce bude aktivně blokovat během celého volebního
období, hlasování o důvěře v menšinovou vládu.
Opoziční smlouva se oficiálně tvářila jako pakt o politické stabilitě,
státotvorný čin umožňující menšinové vládnutí a zachovávající funkční
opozici. Ve skutečnosti byla především skrytou koaliční dohodou, jejímž
skutečným obsahem nebyl společný program, který by řešil problémy země,
ale pouze dělení moci a takové účelové změny ústavy i volebního zákona,
které měly zvýhodnit opozičně-smluvní spojence. Ostatní strany byly z
příprav ústavních změn vyloučeny. Jinými slovy, smlouva byla
nedemokratickým instrumentem, který důsledně navazoval na ducha
normalizační éry.
Ještě horší je, že de facto stvořila mimoparlamentní mechanismus
rozhodování o důležitých věcech. Nebyla totiž jen dohodou mezi dvěma
stranami, z nichž jedna vládne a druhá předstírá, že je opozicí, ale
dohodou mezi dvěma autoritativními politickými vůdci. Mechanismus,
který byl stvořen, byl tak zcela v duchu neblaze proslulé „velké
pětky“, která určovala dění v první Československé republice, a
obsahoval v sobě zárodky Národní fronty stvořené po druhé světové válce.
Každý z partnerů měl pro uzavření smlouvy vlastní pohnutky. ČSSD to
nelze příliš vyčítat. Byla pro ni v mnoha směrech jediným způsobem, jak
se ujmout vlády poté, co ztroskotala jednání s lidovci a US. Byla-li
ODS ochotná výměnou za dělení moci a spolupráci na změnách ústavy i
volebního zákona menšinovou vládu nejen držet u moci, ale de facto jí
vzdáním se instrumentu hlasování o důvěře dát volné pole působnosti,
bylo těžké odmítnout.
Přesto měla být ČSSD opatrnější. Lze totiž argumentovat, že hlavním
důvodem k uzavření smlouvy pro ODS bylo umrtvit tzv. akci čisté ruce.
ČSSD, která volby vyhrála právě díky tažení proti korupci a ekonomickým
zločinům, jež se rozbujely za Klausových vlád, tak nejen ztratila
možnost tuto část svého programu účinně prosazovat, ale sama byla
postupně do vztahů, které chtěla akcí čisté ruce rozbít, vtažena.
Opoziční smlouva tak byla mechanismem korumpujícím. Nejenže ušpinila
image ČSSD, ale měla též neblahý korumpující vliv na chápání demokracie
běžnými občany. Ti byli vtaženi zpět do normalizačního typu politické
argumentace, v níž věci jsou jinak oficiálně a jinak ve skutečnosti.
Byli vtaženi do situace, kdy se mnoho věcí děje prostřednictvím
zákulisních dohod a kdy vliv občanů na reálnou politiku je mizivý.
J. PEHE
Vážený Jiří,
obávám se, že jste se argumentací v mém článku příliš nezabýval. Strčil
jste mne do jakési množiny „obhájců opoziční smlouvy“. Píšete, že podle
těchto obhájců byla opoziční smlouva z hlediska demokracie racionálním
a jediným možným řešením patové situace po volbách. Obávám se však, že
takové tvrzení v mém textu nenajdete. Faktem ovšem je, že výsledky
voleb mnoho řešení nenabízely. Proberme je stručně.
V roce 1998 ČSSD získala 74 mandátů, ODS 63, KSČM 24, KDU-ČSL 20 a US
19. Vylučme KSČM z úvah, protože prezident Havel dal zřetelně najevo,
že nejmenuje žádnou vládu, která by se opírala o jakoukoliv podporu
komunistů. Výběr se pak redukuje na dva bloky: ČSSD+KDU+US (113), nebo
ODS+KDU+US (102). První blok ztroskotal na US, druhý na nechuti
bývalých koaličních partnerů k osobě Václava Klause – a nenávisti
Klause k „sarajevským zrádcům“.
Píšete: „Ve skutečnosti volby (ani pravidla, podle kterých se volilo)
nevyprodukovaly žádný systémový pat – tedy alespoň, pokud šlo o možnost
vytvoření většinové, ideologicky poměrně jednotné vlády.“
To je ovšem naprosté přehlížení reality. V parlamentu se ocitly kluby,
které právě prošly doslova otcovražedným bojem. Copak tyto vztahy
nehrají v politice veledůležitou roli? Sám jste po volbách psal, že
koalice by byla možná jen bez předsedů ve vládě – jinými slovy, pryč s
Klausem.
Lze stěží brát vážně, že by vláda opírající se o těžce rozhádané
politické kluby a mající slaboučkou většinu ve sněmovně, mohla
efektivně vládnout. Ideologické floskule na udržení stabilní vlády
nestačí. Unie svobody kladla jako své priority integraci do EU a
vymahatelnost práva. Křížila priority ODS. Jak by taková vláda
harmonizovala právní řád s EU? Myslíte si vážně, že by „pravicová“
koalice rozkulačila IPB a ozdravila bankovní sektor? Že by zavedla
masivní podporu pro investice ze zahraničí?
Odpověď není těžká. Volby 1998 skutečně stvořily pat. Smlouva o
stabilitě nabízela možnost překreslit hřiště. Nestvořila velkou koalici
– jednobarevná exekutiva měla daleko větší prostor k naplňování svých
vizí, který by koaliční vláda nikdy neměla. Vláda přece nemusí se vším
do parlamentu, to byste měl vědět. A korupce? Copak bylo za Klausových
vlád třeba psát smlouvy, aby se partaje šábovaly o strdí z privatizace?
V. ŽÁK
Vážený Václave,
máte pravdu, že pravicové strany, které tvořily základ Klausových vlád,
před volbami v roce 1998 prošly „otcovražedným bojem“ a pravicovou
většinovou koalici, kterou umožňovala aritmetika po volbách, bylo téměř
nemožné vytvořit. Máte také pravdu, že vzhledem k tomu, jak pravicová
koalice vedená Klausem vedla zemi, by nebylo bývalo dobré, kdyby znovu
vznikla.
Meritem našeho sporu je ale opoziční smlouva. Mým cílem není
analyzovat, zda měla či mohla vzniknout většinová pravicová vláda. Na
možnost jejího vytvoření jsem upozornil pouze proto, že neschopnost
politiků domluvit se na povolební spolupráci by neměla být vydávána za
systémovou chybu, kterou lze opravit jen změnou volebních pravidel!
Pokud český volební systém nějaký téměř nepřekonatelný problém
produkuje, jsou to podle mého názoru nikoliv „paty“ způsobené
rozhádaností demokratických politiků, ale silné parlamentní zastoupení
nereformované komunistické strany. Tu by bylo možné z parlamentu
víceméně vypudit, pokud by byl zaveden většinový volební systém.
Systém, který chtěly zavést strany opoziční smlouvy, se však snažil
podvádět. Strana, která by získala nějakých třicet pět procent hlasů,
by mohla mít většinu křesel, zatímco strany s méně než dvanácti
procenty by se do parlamentu vůbec nedostaly. Tento systém byl přitom
stále ještě vydáván za systém poměrného zastoupení!
Zpět ale k mému hlavnímu argumentu. K vytvoření jakékoli menšinové
vlády nebylo zapotřebí opoziční smlouvy! Měla být vytvořena vláda,
která by mohla být odvolána. Dala by si jistě pozor na deficitní
hospodaření, nepřípustné excesy premiéra, nebo skandály jako byl Český
dům v Moskvě.
Opoziční smlouva navíc svázala vládu, a tedy i ČSSD samotnou, s
politickou stranou, proti které především byla namířena akce „čisté
ruce“. Smlouva též rozmlžila existenci a funkci skutečné politické
opozice.
Vidíte opoziční smlouvu jako jakýsi dar z nebes, kterým nám mohl pomoci
k rozumným změnám ústavy a volebního zákona. Tvrdím, že změny ústavy se
nemají dělat silou, ale dohodou všech demokratických sil. Účelová
aliance dvou stran, jejímž hlavním cílem je pomsta menším stranám a
prezidentovi, toho schopna není. To, že opozičně-smluvní změny neměly
potřebnou podporu a že navíc porušovaly ústavu, bylo koneckonců
stvrzeno Senátem a Ústavním soudem.
J. PEHE
Vážený Jiří,
konečně zmiňujete, že přítomnost KSČM v parlamentu blokuje normální
výměnu vlád. A připouštíte, že bylo obtížné sestavit většinovou vládu.
Namítáte však stále, že měla vládnout „normální“ menšinová vláda. Jenže
smlouva o stabilitě pouze vytvořila rámec, v němž menšinová vláda mohla
vládnout. Copak bylo nemožné vládu svrhnout? Vždyť ODS mohla smlouvu
kdykoliv vypovědět! Jenže co by pak dělala v následující minutě?
Důvody, které ji vedly k uzavření smlouvy, se přece vůbec nezměnily!
Návrh změn ústavy a volebního systému byl racionální a ČR by prospěl.
Posílil by vítěze voleb, to je pro vznik silné vlády nezbytné. Ústavní
soud u volebního zákona notně překročil svoje kompetence a hrubě zasáhl
do politiky. Z hlediska teorie byl navržený volební systém stále
proporcionální. K akci „čisté ruce“: bylo by třeba prokázat, že selhala
kvůli smlouvě. Podle mne nebylo možné ODS zasáhnout na citlivějším
místě, než byla IPB. Kdybyste měl pravdu, nikdy by neskončila v nucené
správě.
Představa, že by US, KSČM a KDU-ČSL souhlasily s překreslením
politického hřiště, je naivní. Některé věci se v politice musí prosadit
silou. Navrhovaný volební systém by strany donutil k předvolebním
koalicím, vynutil by si přehlednější politickou scénu.
V. ŽÁK
Vážený Václave,
vládu nebylo možné jen tak lehce svrhnout, protože ODS se podepsáním
smlouvy s vládou „levicového nebezpečí“ koaličně zapletla. Kdyby svrhla
vládu, svrhla by do jisté míry i sebe sama – ztratila by celou řadu
lukrativních postů a hrozilo jí, že vládu by pak vytvořili sociální
demokraté se Čtyřkoalicí. Taková vláda by pak skutečně mohla začít jít
ODS „po krku“, jak kdysi sliboval Miloš Zeman.
Rozhodnutí Ústavního soudu je pro mně naopak potvrzením, že volební
zákon byl dílem politických inženýrů, kteří – protože neměli potřebnou
ústavní většinu – předstírali za pomoci nejtěžší demagogie (tedy zcela
v duchu opoziční smlouvy samotné), že většinový systém jimi navržený je
stále ještě systémem poměrného zastoupení.
Není vůbec jisté, že by strany 4K nesouhlasily s „překreslením
politického hřiště“, pokud by se to událo transparentně a po diskusi.
US před volbami v roce 1998 navrhovala přechod k většinovému systému.
Připomenu, co často říká prezident Havel. Že totiž změna volebního
systému, pokud by se uskutečnila, by měla být změnou systémovou. Měla
zahrnout volby do obou komor parlamentu, do regionálních zastupitelstev
i volby prezidentské tak, aby celý systém byl organicky provázán.
Literární noviny – 20. 5. 2002