You are here: Home Články / Articles 2002 Těžký život českého voliče

Těžký život českého voliče

Když je cílem politického snažení "Moc" - spoluautor Milada Anna Vachudová

Prostudujeme-li si volební programy politických stran, nebo budeme-li pozorně sledovat proslovy stranických předáků, měli bychom být schopni určit, jak se bude konkrétní vládní politika té či oné strany lišit od ostatních. Rozjíždějící se kampaně českých politických stran před blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny nám ovšem v tomto směru příliš nepomohou. I při velmi podrobném sledování volebních kampaní jednotlivých stran není totiž lehké říci, v čem se programy stran a zejména jejich skutečné cíle od sebe navzájem liší. Dokonce i když si představíme, že by nějaká strana vyhrála tolik parlamentních křesel, že by mohla sama zformovat vládu, a její vládní politika by tak nebyla rozředěna koaličními kompromisy nebo nějakou novou opoziční smlouvou, není snadné z předvolebních prohlášení a programů stran určit, jak by se taková strana chovala jako strana vládní.

Odevzdal jsi hlas? Tak nazdar

V normální rozvinuté demokracii bychom měli být schopni říci, jak se budou kroky stran lišit v celé řadě oblastí, počínaje vzděláním a konče například regulací obchodních aktivit. V České republice se nám ale dostává od politických stran spíše jen obecných prohlášení. Například hlavní poselství vládních sociálních demokratů zní, že by především pokračovali v dosavadních úspěšných krocích. Neustále se měnící X-koalice zase tvrdí, že by byla téměř kompletně jiná než současná vláda téměř ve všech oblastech. Od Občanské demokratické strany se pro změnu dozvíme, že se jedná o stranu, která je nejlépe připravena hájit české národní zájmy. Znamená to, že ČSSD není připravena hájit národní zájmy? Nebo je pravdivé prohlášení X-koalice, že v podstatě téměř vše, co dělá sociálně demokratická vláda, je špatné? A naopak, je snad pravda, že celkově je politika ČSSD tak dokonalá, že na ní není co měnit? Samozřejmě, že nikoliv.

Všechna tato prohlášení jsou velmi obecná a nevypovídají téměř nic o tom, co by ta která politická formace dělala, kdyby se ujala vlády. Je ale česká volební kampaň opravdu natolik jiná než kampaně v západních demokraciích? Poskytují programy stran, novinové reklamy nebo televizní klipy během volební kampaně v západoevropských zemích nebo ve Spojených státech více skutečných informací? Obecně se dá říci, že nikoliv. V tomto smyslu není kvalita demokracie v České republice horší než jinde. Ovšem mezi Českou republikou na jedné straně a Velkou Británií, Spojenými státy, Německem či Francií na straně druhé existují důležité rozdíly. Všechny ilustrují slabou pozici českého voliče ve vztahu k politickým stranám, zejména poté, co volič odevzdal svůj hlas. Jinými slovy, postavení českého občana nepodemílají ani tak prázdné a povrchní volební kampaně politických stran jako spíš nedostatek odpovědnosti politických stran vůči voličům před volbami a po nich. V tomto ohledu je kvalita české demokracie mnohem horší.

Neodpovědnost a touha po moci

Prvním ze zmíněných rozdílů je, že české politické strany se vůbec necítí odpovědny voličům dopředu sdělit, jaké koalice po volbách preferují a jaké naopak naprosto vylučují. Volič tak naprosto neví, čemu vlastně dává svůj hlas. Jeho hlas třeba pro Občanskou demokratickou stranu, daný jeho konzervativním zaměřením, může tak být stejně hlasem pro novou opoziční smlouvu, jako hlasem pro plnokrevnou koalici se socialisty, nebo hlasem pro pravicovou koalici s ostatními stranami napravo od středu. I když je jasné, že rozhodnutí politiků o vytváření koalic po volbách jsou do značné míry určována výsledky voleb, český volič dostává od politických stran mnohem méně informací o jejich povolebních záměrech než voliči ve vyspělých demokraciích. Tím ovšem ztrácí volební účast smysl pro celou řadu voličů, kteří mají jasný ideologický profil. Politické vyjednávání po volbách se nebude v českém kontextu řídit ideovými principy stran, ale osobními preferencemi, záštěmi a mocenskými počty, často založenými na svazcích různých politiků a politických skupin, které mají svůj původ ve společných ekonomických zájmech.

Druhým ze zmíněných rozdílů mezi českou demokracií a demokracií v západních zemích je relativní nepřítomnost institucí a skupin, které slouží jako prostředníci mezi voliči a stranami. V rozvinutých demokraciích hrají před volbami mnohem důležitější roli než individuální občané různá zájmová sdružení a média. Jsou to ony, kdo na kandidáty „tlačí" a kladou jim nepříjemné otázky. Ještě důležitější je, že jsou také schopny dostat od politiků odpovědi. Dobře organizované zájmové skupiny, které dostaly od politiků odpovědi na otázky, které jsou pro takové skupiny důležité, pak často dokáží ovlivnit své členy a „klienty", aby hlasovali podle zájmů, které takové skupiny reprezentují. V České republice ani zájmové skupiny ani média nekladou politikům vytrvale relevantní otázky -pravděpodobně proto, že vědí, že nemají dostatek vlivu na to, aby dostaly relevantní odpovědi.

Po volbách je v západních demokraciích běžné, že zájmové skupiny jsou hlasitými a dobře informovanými rádci, pozorovateli a kritiky každodenní politiky vlády v oblastech, které dotýkají zájmů takových skupin. Společně s médii poskytují velmi důležitou alternativu vůči názorům politických stran, které zrovna vládnou, stejně jako vůči těm v opozici. Tím, že tak činí, a že je tato jejich úloha všeobecně respektována jak voliči tak politiky, zvyšují odpovědnost vlády vůči veřejnosti.

V této oblasti pak vedle zájmových skupin též fungují různé „think-tanks", jakési myšlenkové rezervoáry a ústavy nejrůznějšího politického zaměření. Některé jsou financovány přímo soukromými skupinami, jiné jsou součástí univerzit nebo nadací. Tyto ústavy poskytují širokou škálu expertů, kteří mohou pomáhat politikům při formulování politických rozhodnutí, nebo mohou jejich rozhodnutím naopak kriticky oponovat. Takové instituce a jejich experti také prostřednictvím médií pomáhají objektivně informovat širokou veřejnost o práci vlády a opozice. Obdobná třída expertů sice v České republice existuje, je ale velmi malá.

Třetí podstatný rozdíl mezi kvalitou demokracie v České republice a v západních zemích je skutečnost, že všichni čeští politici a politické strany nevystupují jako skutečně racionální aktéři politického dění. Takové tvrzení může znít překvapivě v zemi Václava Klause, který se za takového racionálního aktéra považuje, ale je to právě Klausovo naprosto otevřené, i když racionálně zdánlivě opodstatněné sledování Moci jako hlavního cíle politického snažení, které nutí ostatní politiky, aby přijali jako normativ stejné chování.

Politika jako špinavý obchod

Dobře fungující demokracie závisí na tom, aby se různé politické síly navzájem kontrolovaly. V České republice by ovšem účinnou formu kontroly nad Klausovým pojetím politiky jako usilování o Moc bez zábran mohly vykonávat opět jen strany a politici, kteří nemají zábrany. Lidovci a politici Unie svobody, Občanské demokratické aliance, Demokratické unie i Cesty změny ovšem ukázali, že jejich hlavní prioritou zdaleka není zabránit ČSSD nebo ODS, aby vládly. Dovolili ODS, aby politiky ČSSD s použitím impozantní politické strategie známé jako opoziční smlouva kooptovala. Opoziční smlouva sama o sobě vytvořila obrovské problémy s odpovědností dvou největších stran voličům. Způsobila, že ať už voliči hlasovali pro neumírněnou pravici reprezentovanou ODS nebo pro postkomunistickou levici reprezentovanou ČSSD, nakonec hlasovali pro totéž. Nedostatek prozíravosti ze strany politiků US pak způsobil, že i ti voliči, kteří hlasovali pro umírněnou pravici reprezentovanou touto stranou a lidovci nakonec skončili s vládou opoziční smlouvy, kterou US svými taktickými pochybeními dovolila stvořit.

Co by Česká republika potřebovala na jaře roku 2002? Dobře zorganizovanou, otevřeně ambiciózní stranu, jež by dokázala co nejvíce využít frustraci českých voličů s opoziční smlouvou a jejich odhodlání ČSSD a ODS za uzavření opoziční smlouvy ztrestat. Jedním ze základních pilířů demokracie je střídání politických elit u moci. Politický program takové nové strany by byl v daném kontextu mnohem méně důležitý než její schopnost nabídnout mnoha českým voličům platformu pro fundamentální změnu. To, že v českém kontextu nakonec taková strana nevznikla a ani tedy nezamíchá petrifikovanými politickými poměry, může být pro budoucnost české politiky a politické kultury vážný problém. Jde o to, že stávající strany - a to do značné míry i opoziční X-koalice - reprezentují v očích voličů politický styl, který je založen na korupčních praktikách. Politika je vnímána jen jako špinavý obchod, v němž se rozdělují politické prebendy. Zabetonování tohoto stavu posiluje v mnoha lidech přesvědčení, že demokracie je zkorumpovaný politický systém.

Zabetonované poměry

Identifikace mnoha občanů s demokratickým zřízením je tak poměrně povrchní, což otevírá dveře k nástupu populistických vůdců typu Jörga Haidera. V kontextu převažující vysoké míry frustrace občanů nad politickou situací v České republice je svým způsobem zvláštní, že se zatím nevynořil nějaký nový Miroslav Sládek, jehož extrémně pravicová Republikánská strana zmizela v posledních volbách. Druhým vážným problémem vyplývajícím z možného zabetonování daných politických poměrů a struktur je, že se netvoří nové politické elity. Ať už se stane na české politické scéně během voleb a po nich cokoliv, politická elita zůstane poměrně uzavřená a malá. Ve srovnání s Polskem a Maďarskem, kde se politické elity od pádu komunismu několikrát vyměnily a tedy i rozrostly o nové tváře, změny vlády v České republice se budou i v příštích letech odehrávat v rámci poměrně úzké skupiny politických elit, které se navzájem důvěrně znají a jsou schopny kdykoliv obětovat programové a etické principy nějaké nové obdobě opoziční smlouvy.

Problémem opakované recyklace stále stejné mocenské skupiny je i to, že její členové jsou, bez ohledu na stranickou příslušnost, často součástí nejrůznějších zájmových uskupení, která se táhnou napříč politickými stranami a jejichž základem jsou společné ekonomické a mocenské zájmy. Něco takového samozřejmě zásadním způsobem snižuje průhlednost a racionalitu politického rozhodování, protože různí politici se často nerozhodují podle ideových zásad, které údajně reprezentují, ale podle partikulárních ekonomických a jiných zájmů, které sdílejí s politiky stran, jež by měli kontrolovat. Výsledkem takových poměrů je pak i to, že se nemohou zdravě rozvíjet již zmíněné zájmové skupiny a expertní instituce v oblasti veřejné politiky, protože uzavřená politická elita trpí xenofobií ve vztahu k občanským iniciativám všeho druhu. Média, občanská sdružení, nezávislé expertní instituce, jež by chtěly hrát roli, jakou běžně hrají v západních demokraciích, jsou vnímány jako nepřátelé, jejichž cílem je vklínit se do zaběhnutého systému a usurpovat politikům moc.

A protože výkon moci není v českém prostředí vnímám jako služba veřejnosti, ale spíše jako ochrana zájmů politických elit a jejich klientů, je už svým pojetím česká politika klientelským systémem.

Volební kampaň bude už z tohoto důvodu ještě více bezobsažná, než by byla v normálnějších podmínkách. Pozornost voličů a možná též jejich přízeň bude možné přilákat jen mobilizační rétorikou, která je ovšem od základu falešná. Ve skutečnosti nemá jakákoliv část české politické elity proti komu mobilizovat, neboť se nakonec mezi sebou všechny části politické elity (s výjimkou komunistů) jsou schopny dohodnout na jakémkoliv řešení, které bude v jejich zájmu.

Milada Anna Vachudová (vyučuje politologii na University of North Carolina v Chapell Hill v USA. Jiří Pehe (1955) je ředitelem New York University v Praze, kde rovněž vyučuje politologii.

Přítomnost - jaro 2002