You are here: Home Články / Articles 2002 UPRCHLÍCI V MODERNÍCH ČESKÝCH DĚJINÁCH

UPRCHLÍCI V MODERNÍCH ČESKÝCH DĚJINÁCH

Uprchlíci se výrazně zasloužili o existenci samostatné československé, a tedy i české státnosti. Uprchlíky před habsburskou státní mocí byli totiž v době první světové vláky nejenom někteří čeští a slovenští politici, kteří v exilu pracovali na vytvoření Československa, ale - a to především - i desetitisíce legionářů, kteří nezávislost de facto vybojovali. Bez jejich angažmá na straně vítězných mocností by Československo jen těžko vzniklo.

I když legionáři představovali v nejužším smyslu slova vlastně vojenské přeběhlíky, mnoho z nich z rakousko-uherské armády dezertovalo nikoliv proto, že by byli zarytými pacifisty odsuzujícími válku, ale z politických důvodů. Nechtěli prostě bojovat za stát, který nepovažovali za svůj. Proto také většina z nich chtěla bojovat v rámci československých legií.

Nejprve se ovšem legionáři stávali skutečnými uprchlíky. Přebíhali „na druhou stranu", do neznáma, aniž by přesně věděli, co je čeká. Stejně jako většina exulantů v dějinách, utíkali, protože je k tomu donutily poměry „doma". Mnoho z nich si bylo vědomo, že se už nikdy nebudou moci do své vlasti vrátit, pokud jí zůstane rakousko-uherská monarchie. Jediný způsob bylo monarchii porazit a na jejích troskách vytvořit domov nový.

Samozřejmě, že většina přeběhlíků-uprchlíků nemohla vědět, zda se tento záměr podaří uskutečnit. S obdobným vědomím a tušením nejistoty opouštěli vlast také čeští a slovenští politici, kteří v cizině aktivně pracovali na rozvrácení habsburské monarchie. Tento vzorec se v českých dějinách ještě několikrát opakoval - v případě politických exulantů za druhé světové vláky nebo během komunistického režimu.

Viděn v tomto kontextu, má vznik Československa téměř mytický rozměr. K vytvoření samostatného státu bylo zapotřebí exodu velké skupiny lidí, která - když se tito lidé vrátili zpět - byla nositelem hlavních státotvorných prvků nového uskupení. I když je možné argumentovat, že monarchie by se zhroutila i bez československých legionářů a exilových politiků, jako byl Tomáš Garrique Masaryk, Edvard Beneš a Rastislav Štefánik, asi by bez nich nevzniklo Československo jako samostatný stát.

Důležitou roli v celém procesu hrála i další skupina exulantů - Češi a Slováci, kteří odešli do ciziny buď za prací, nebo z odporu k Rakousko-Uhersku už během 19. století. Právě oni (zejména v Americe) Masarykovi a dalším českým a slovenským představitelům výrazně pomohli v jejich snaze zajistit pro myšlenku nezávislého státu podporu zahraničních politiků.

Sága exilu jako důležitého prvku v konstituování a rekonstituování československého státu ovšem neskončila 28. října 1918. Na tuto kapitolu navázal odchod vrcholných československých politiků do londýnského exilu po mnichovském diktátu. Edvard Beneš a jeho exilová vláda pak během války pracovali na znovuvytvoření Československa v jeho předválečných hranicích.

Do exilu odešlo také mnoho československých vojáků a dalších lidí, kteří buď prchli před nacistickým režimem, nebo proti němu chtěli bojovat. Mnozí z nich později bojovali na nejrůznějších frontách; českoslovenští piloti sehráli důležitou roli v letecké válce o Velkou Británii.

Češi a Slováci ovšem prchali i opačným směrem - do Sovětského svazu. Stejně jako byli exulanti odcházející na Západ většinou oddáni myšlence demokracie, byli mnozí uprchlíci v Moskvě příznivci sovětského komunistického zřízení. Během druhé světové války se tak československý exil do jisté míry rozštěpil na dvě skupiny, jejichž protichůdné cíle předznamenaly politický souboj o demokracii po skončení války v roce 1945.

K neméně významným skupinám uprchlíků patřili i čeští a slovenští Židé. Někteří se uchýlili do Švýcarska nebo dočasně i dalších evropských zemí, jiným se podařilo dostat až do zaslíbené Ameriky. Byli i tací, kteří přežili válku v Číně nebo Sovětském svazu. Ne všem se ovšem uprchnout podařilo. Ti „šťastnější" poté přežili utrpení koncentračních táborů; životy většiny z nich v těchto posledních místech vyhnanství bohužel skončily.

Uprchlická sága Židů je zajímavá též tím, že druhá světová válka do jisté míry definitivně ukončila jejich obecnější vyhnanství - tedy uprchlickou odyseu, která začala před téměř dvěma tisíci lety při vypovězení Židů z Izraele. Horory války uspíšily vytvoření samostatného státu na historických územích biblického Izraele. Mnoho z těch, kteří přečkali strasti koncentračních táborů nebo nacistickému běsnění unikli, se v poválečných letech v Izraeli skutečně usadilo.

Vznik vlastního státu tak Židům vrátil domov a ukončil dvě tisícovky let trvající vyhnanství, v jehož rámci museli prchat z jedné „hostitelské" země do druhé. Po staletí mezi ně patřily také poměrně tolerantní české země; ve 30. letech 20. století se pak Československo stalo dočasným přístavem pro mnoho Židů prchajících z nacistického Německa. Bohužel holocaustu padla za obět v podstatě celá, před válkou početná česká židovská komunita.

Uprchlíky svého druhu byli i českoslovenští občané, kteří museli v roce 1938 a 1939 vyklidit Sudety, násilně připojené k Německu. Většina z těchto lidí se sice přemístila z jednoho území, které až do mnichovského diktátu bývalo Československem, na území, které Československem zůstalo, ale i tak ztratila své domovy, jež se přechodně staly součástí jiné země.

Po druhé světové válce se mnoho uprchlíků vrátilo z ciziny zpět, ale zároveň se poválečné Československo v odplatě za nacistické zločiny a kolaboraci mnohých sudetských Němců s nacisty uchýlilo k velké reorganizaci: více než tři miliony Němců a mnoho Maďarů bylo zbaveno československého občanství a jejich majetek zkonfiskován; následně byli odsunuti do Německa, Rakouska a Maďarska.

Ačkoliv i tito lidé byli - podobně jako Češi vyhnaní v roce 1938 ze Sudet - vysídleni do zemí, ke kterým se etnicky hlásili, pro naprostou většinu z nich odsun znamenal ztrátu domova. Jejich odchod také vyústil v rozsáhlé změny sociální a ekonomické struktury země a posílil komunistický režim.

Když se v roce 1948 zmocnili vlády v naší zemi právě komunisté, začalo další období uprchlictví, které pokračovalo během celého období jejich diktatury. Podle různých údajů z Československa v letech 1948 až1989 emigrovalo přibližně 550 tisíc obyvatel, tedy asi 3,5 procenta celkové populace. Přibližně 250 tisíc odešlo mezi rokem 1968 a 1989; téměř 60 tisíc lidí, z nichž mnoho patřilo k hospodářské a intelektuální elitě země, uprchlo hned v prvních měsících po nástupu komunistů k moci.

Do exilu byli nuceni odejít mnozí špičkoví umělci, spisovatelé, novináři, sportovci či bývalí politici. Část z nich v exilu aktivně pracovala na oslabení komunistického režimu; mnozí se nejrůznějším způsobem snažili pomáhat lidem, kteří se v komunistickém Československu rozhodli zůstat.

Naprostá většina emigrantů se po pádu režimu v roce 1989 do České republiky nebo na Slovensko nevrátila. Šlo o lidi, kteří se díky svému vzdělání či profesnímu zázemí v exilu dobře uplatnili, nebo po mnoha letech přijali hostitelské země za své. Problémy činila také ne vždy přátelská gesta nového demokratického režimu. Emigranti byli zpočátku zcela vynecháni z restitučních procesů, mnozí nemohli získat zpět původní občanství. Část populace na emigranty pohlížela jako na odrodilce, kteří si užívali svobody a ekonomického blahobytu, zatímco lidé za železnou oponou trpěli. Vyrovnat se s těmito předsudky se některým nepodařilo dodnes.

Při zkoumání historie uprchlictví a exilu v Čechách za posledních sto let si uvědomíme, že jediným obdobím, kdy občané této země neprchali z politických důvodů, byla první republiky. Dokonce ani relativně svobodné období v letech 1945 až 1948 není prosto politického uprchlictví, protože sem spadá odsun sudetských Němců.

Po roce 1989 příčiny uprchlictví zanikly, nicméně kvůli vzájemným nepochopením demokracie a jediné výrazné menšiny - Romů - tisíce z nich zemi opustilo z důvodů rasové diskriminace a špatných ekonomických příležitostí. Tato uprchlická vlna pokračuje i dnes.

Ovšem i během první republiky odcházelo mnoho Čechů a Slováků z ekonomických důvodů. Ačkoliv Československo tehdy bylo poměrně bohatou zemí, statisíce lidí odešlo za prací a lepšími příležitostmi zejména do Ameriky.

Po roce 1989 ze statistických údajů vyplynulo, že mimo území českých zemí žije téměř 2,2 milionu lidí, kteří se hlásí k českému původu. Zhruba 200 tisíc v Evropě, dva miliony v Severní Americe, deset tisíc v Jižní Americe, deset tisíc v Africe, sedm tisíc v Asii a patnáct tisíc v Austrálii a na Novém Zélandě.

Samozřejmě ne všichni jsou političtí uprchlíci nebo jejich potomci, ale ekonomičtí emigranti. Mnozí se k českému původu hlásí, ačkoliv jejich předci přišli před několika generacemi. Na druhou stranu statistiky dozajista nezachytily možná i statisíce lidí, kteří se ke svému českému původu z různých důvodů hlásit odmítají.

Dalo by se tedy říci, že osudy naší země jsou do značné míry utvářeny i osudy našich uprchlíků. Kvůli různým vlnám ztratily české země během posledních sta let několikrát podstatnou část hospodářských, politických, uměleckých a intelektuálních elit. Celá řada západních demokracií, když bylo potřeba, několikrát uprchlíky z Čech přijala. Nyní, když je Česká republika sama opět demokracií, má možnost tento dluh splatit přinejmenším tím, že nabídne stejnou pohostinnost uprchlíkům ze zemí, jejichž osud připomíná náš v těch méně šťastných obdobích.

Kapitola ve sborníku "Útěk a exil" u příležitosti stejnojmenné výstavy, UNHCR, Praha - červenec 2002