You are here: Home Články / Articles 2003 Bolševické myšlení

Bolševické myšlení

Říci, že jsem antikomunistou, vyžaduje určité vyjasnění pojmů. Člověk může být antikomunistou například ve vztahu ke komunistické ideologii, tak jak se vyvinula ve dvacátém století, stejně tak jako ve vztahu ke komunistickým systémům, které byly na základě této ideologie vytvořeny.

Antikomunismus ve vztahu k současné Komunistické straně Čech a Moravy je složitější problém, protože KSČM je jinou stranou, než byla KSČ. Je jiná zejména v tom, že z komunistické ideologie v ní toho moc nezbylo. V českém politickém spektru dnes plní roli jak krajní levice tak krajní pravice. Část její agendy lze politicky umístit nalevo od sociální demokracie, druhou část tvoří xenofobie, nahnědlý populismus a nacionalismus.

K petici "S komunisty se nemluví" jsem se nepřipojil, protože řešení, která doporučuje (komunisty ve veřejném životě ignorovat), mi připadá nedostačující. Jde mi přitom více o princip, než o to, že bych si myslel, že KSČM může být reálným nebezpečím. Je mi protivný schizofrenní, alibistický český postoj: KSČM je vážný problém, její existence je dokonce výsměchem zákonu o zločinnosti komunistického režimu, ale my se vypořádáme s problémem tak, že stranu necháme existovat a přitom s ní nebudeme mluvit!

Strana, která se otevřeně hlásí k dědictví, které bylo prohlášeno zákonem v roce 1993 za zločinné, a navíc k tomuto odpornému dědictví přidala rétoriku a gesta bývalých Sládkových republikánů, je pro mne stranou, která by měla být zakázána, nikoliv uznána za legitimní entitu, s níž pouze nebudeme mluvit.

Ti, kdo tvrdí, že zákaz KSČM není 14 let po revoluci možný, se mýlí. Takový krok by byl zcela v souladu se zmíněným zákonem o zločinnosti komunistického zřízení i s dobrými mravy. Byl by i snadno ospravedlnitelný--právě oněmi 14 lety. KSČM měla tuto dlouhou dobu na to, aby se vypořádala se svým totalitním dědictvím. Nedokázala to a chová se naopak stále více nadrzleji a--především--nahnědleji.

Říci ale, že ve vztahu právě k této straně jsem antikomunistou, je problematické. Antikomunismus ve starém pojetí je v Čechách dnes už trochu pasé. KSČM má s komunismem společné už jen jméno, minulost a některé ideje. Řeknu-li, že jsem antikomunistou ve vztahu k této straně, mám tím na mysli, že jsem především proti extremismu. Ten není ve své podstatě ani pravicový ani levicový. Zakázat tuto stranu bych si přál nikoliv proto, že jsem antikomunista ve vztahu ke komunistické ideologii, ale proto, že je její existence výsměchem naší demokracii. Je to jakoby v Německu v parlamentu seděla strana, která hrdě nese ve jménu přívlastek „nacistická“.

Mluvíme-li o ale komunismu a antikomunismu, je zapotřebí důležitějšího rozlišení. Je třeba oddělit komunismus jako systém od určitého druhu myšlení, které lze nazvat bolševismem. Netolerancí, černobílým viděním světa a dogmatismem, které jsou bolševismu vlastní, je prolezlá celá naše společnost. KSČM není zdaleka tou stranou, která by měla na bolševické myšlení monopol. Od jejích představitelů ho očekáváme a jsme na něj připraveni. Není záludný také proto, že strana nemá žádnou reálnou moc.

Existují ovšem strany i konkrétní politici, kteří se formálně zaklínají antikomunismem a demokracií, a přesto jsou skrz naskrz prolezlí stereotypy bolševického myšlení. Jsou dogmatičtí, nesnášejí kritiku, mají choutky reglementovat společnost, glajchšaltovat média, mají odpor k ohniskům občanské nezávislosti, či k nezávislosti na stranické politice vůbec. Ohánějí se standardními přístupy, ale ty většinou interpretují tak, že ti, kdo nejsou s nimi, jsou proti nim.

Než být antikomunistou ve starém slova smyslu, považuji ve vztahu k naší nové demokracii dnes za důležitější být důsledně proti bolševické mentalitě ve všech jejích podobách. A zde je nutné zdůraznit, že ani KSČM se neskládá jen z bolševiků. Lze v ní nalézt lidi otevřené. A zároveň lze v ostatních stranách--těch, které měly nebo mají moc--nalézt vedle lidí demokratických i spoustu lidí s bolševickou náturou.

Osud naší demokracie se rozhodne nikoliv v souboji s KSČM jako institucí, ale v souboji s bolševickým myšlením. Toto myšlení je jedním z důvodů, proč lze tak snadno vytvářet za určitých okolností antidemokratické koalice napříč politickým spektrem.

Linie mezi lidí s bolševickou versus antibolševickou náturou existovala i v komunistickém režimu, dokonce uvnitř samotné KSČ. I v této straně, dokonce i v době normalizace, bylo možné najít lidi otevřené, zatímco mezi nekomunisty bylo zase možné najít mnoho přirozených anti-demokratů. Mnozí z těchto lidí, kteří se po roce 1989 horlivě legitimovali svým antikomunismem, se ve svobodných poměrech projevili jako praví bolševici. A z mnohých bývalých komunistů se stali skuteční demokraté.

I proto je souzení naší minulosti na základě kritérií komunismu versus antikomunismu problematické. Musíme si nejprve ujasnit, co těmito pojmy myslíme. A je třeba mít se na pozoru před lidmi, kteří antikomunismus používají jako legitimaci k jednání veskrze bolševickému. Mnozí jsou mnohem nebezpečnější než členové KSČM.

Literární noviny - 21. 7. 2003