You are here: Home Články / Articles 2003 BUDOVÁNÍ DEMOKRACIE

BUDOVÁNÍ DEMOKRACIE

Když v roce 1918 vznikalo nezávislé Československo, zdědilo (ne ještě plně rozvinuté, nicméně fungující) demokratické mechanismy a tržní hospodářství, ale mělo jen malé zkušenosti se svou vlastní státností, které souvisely s poměrně vzdálenou minulostí zemí Koruny české. I proto Ferdinand Peroutka nazval svou slavnou knihu „Budování státu“.

Když se Československo vynořilo v roce 1989 z jednačtyřiceti let komunistické diktatury, mělo naopak zabsolutizovaný stát (i když poněkud nesvéprávný zásluhou sovětské nadvlády a okupace), ale nemělo demokracii a tržní hospodářství. Kdybychom chtěli peroutkovsky shrnout to, co se událo po roce 1989, museli bychom mluvit spíše o budování demokracie než o budování státu.

Platí to dokonce i ve vztahu ke vzniku nezávislé České republiky. Ta, na rozdíl od Slovenska, zdědila fungující československou státnost a poměrně bezbolestně jí přetransformovala ve státnost českou. Úkol Slovenska byl v tomto ohledu o něco těžší, protože jeho nová identita byla mnohem méně svázána s Československem a řada důležitých institucí společného státu, které zdědila Česká republika, se nacházela v Praze. I navzdory rozpadu československého státu v Českou republiku a ve Slovensko, hlavním úkolem, zejména České republiky, nebylo po roce 1993 budování státu ale budování demokracie.

Demokracie je ovšem komplexní pojem, o kterém se vedou teoretické diskuse dokonce i v těch zemích, které demokracii praktikují bez přestávek už více než dvě stě let. Při zkoumání toho, jak v budování demokracie uspěla Česká republika, je proto třeba se zaměřit jen na základní pilíře demokratického systému: demokratické politické mechanismy a instituce, tržní hospodářství, právní stát a občanskou společnost. Je přitom užitečné mít na paměti, že všechny tyto pilíře demokratického systému spolu navzájem souvisejí. Jinými slovy, pokud nefunguje jeden z nich, nefungují dobře ani ostatní.

Je také nutné rozlišit mezi demokratickým systémem a demokracií. Budování demokratického systému spočívá především v tvorbě příslušného institucionálního rámce. Jenomže toto institucionální podloží nevytváří automaticky demokracii. Ta je založena nejen na správném fungování institucí i na jejich vzájemném nastavení a vzájemné kontrole, ale také na méně hmatatelných kvalitách, jako jsou demokratický duch, kultura diskuse, sdílené hodnoty nebo tolerance. Tyto kvality není možné naoktrojovat, musí se postupně tvořit uvnitř společnosti.

Havel a Klaus

Mluvíme-li o budování demokracie v České republice, je nutné hned na začátku zmínit filozofický souboj o pojetí demokracie, který začal už po pádu komunistického režimu, ale zesílil zejména po vzniku nezávislé České republiky. Jde o spor mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem. Tento spor je zajímavý, protože oba protagonisté jsou, vědomky či nevědomky, zastánci dvou soupeřících konceptů demokracie, o které se vede dlouhý spor i v západní politické teorii.

Havel byl vždy zastáncem tzv. komunitárního modelu, tedy konceptu demokracie, která klade důraz na občanskou angažovanost a občanské ctnosti. Odtud pramení Havlovo opakované vzývání občanské společnosti. Komunitarismus stojí v protikladu ke striktně liberálnímu pojetí demokracie, které klade důraz na svobodu jedince v rámci institucionálního rámce garantovaného (pokud možno minimálním) státem.

Zatímco komunitarismus se opírá o pojmy solidarity, mravnosti a altruismu, a klade důraz na uvědomělé občanství, čistý liberalismus klade důraz na „moralismem“ nezatíženou svobodu. Ústředním problémem pro liberalismus je pojem spravedlnosti, pro komunitarismus je to dobro. Oba koncepty se střetávají zejména v tom, že ve svých více absolutních podobách tvrdí, že existuje buď „zjev(e)ná“ spravedlnost nebo „zjev(e)né“ dobro. Moderní teoretici liberalismu a komunitarismu pak nacházejí společnou půdu alespoň v tom, že uznávají, že pojmy dobra i spravedlnosti, jakož i jejich definování, jsou záležitostí společenského konsensu a racionálního diskursu—tedy, že neexistují samy o sobě.

Havel a Klaus se ovšem neliší jen v rozdílných přístupech k těmto dvěma tradičním pojetím demokracie. Liší se i v jiné rovině, i když ani tuto rovinu nikdy teoreticky nedefinovali—zejména pak Havel. Jde o rozdíl mezi konceptem tzv. deliberativní demokracie a mezi ekonomizujícím schumpeterovským pojetím demokracie jako interakce institucí a soutěže zájmů. Havel byl vždy zastáncem masarykovského „demokracie je diskuse“, v jehož rámci se pracně hledá konsensus. Klaus vždy zastával spíše pojetí demokracie jako souboje různých legitimních zájmů, o které se bojuje v daném institucionálním rámci. Zatímco pro Havla je demokracie etický systém a politika musí tedy vycházet z morálních hodnot, Klaus byl vždy odpůrcem politického moralizování.

Vývoj české demokracie výrazně poznamenaly oba tyto myšlenkové proudy, bohužel ovšem často ve svých karikovaných podobách. Zatímco Havlův důraz na občanskou společnost byl často ironizován jako naivní obrana „nepolitické politiky“, která chce ze hry vyřadit „standardní“ instituce, Klausovy názory byly zase vysmívány jako příliš technokratické. Ve skutečnosti ani jeden z obou politiků v praxi nezpochybňoval ani význam institucí ani význam občanské angažovanosti. Oba o nich mluvili z různých úhlů, ale kdybychom podrobili jejich chápání demokracie podrobnější analýze, zjistili bychom, že v celkovém vidění demokracie si odporují méně, než se obvykle tvrdí.

Ačkoliv spor mezi dvěma nejvýraznějšími osobnostmi české politiky byl svou povahou filozofický a politický, nebyl naneštěstí vnímán jako spor dvou koncepcí ale jako osobní rivalita dvou osobností. Česká společnost tak byla po mnoho let rozdělena na dva tábory: na lidi odsuzující „nepolitickou politiku“ Hradu a jeho spojenců a na lidi odsuzující údajně technokratické pojetí politiky Klause a jeho spojenců, schovávající se za obhajobu standardních mechanismů. V praxi byla ovšem Havlova politika často standardnější (zejména ve vztahu k výkladu ústavy a respektu pro ní) než Klausova, zatímco Klausova praktická politika nebyla prosta „komunitaristického“ důrazu na solidaritu. Proto se také Klaus jako čistý liberál v teorii neustále srážel s Klausem praktikem.

Levice a pravice

Tento základní spor v českém politickém myšlení pomohl poněkud otupit teprve politický vývoj. Pomohlo k tomu zejména postupné legitimizování demokratické levice, která byla schopna do politického diskursu vnést zpět pojmy, jako je solidarita. Totální zprofanování levice čtyřiceti lety komunistického režimu činilo diskusi o některých legitimních pojmech moderní demokracie zpočátku téměř nemožnou.

Roztříštěnost a celková slabost levice v prvních letech po vzniku samostatného českého státu napomohly též k degradaci pravice. Ta vládla až do roku 1996 bez skutečného korektivu a propadla proto nejenom mnohým lákadlům moci ale také ideologickým bludům. Už samotné definice „pravice“ a „levice“ byly v českém prostředí po mnoho let zmatené.

Teoretici pravice, vedeni Václavem Klausem, se ve svých úvahách opírali o neoliberalistické teorie, které ovšem nemohly najít praktické uplatnění nejen v českém ale obecně ani v evropském prostředí. V praxi si pak velmi rychle uvědomili bariéry, které v českém prostředí vůči tomuto druhu myšlení existují a praktikovali proto kombinaci liberální rétoriky a bankovního socialismu.

Odpor vůči liberalismu nakonec způsobil, že hlavní proud české pravice se začal transformovat—ostatně stejně jako například v Maďarsku—do konzervativního myšlení. Potíž spočívala v tom, že i konzervativní myšlení naráželo na přirozené překážky ve společnosti, v níž po čtyřiceti letech komunistické diktatury není co konzervovat. Konzervatizmus v českém pojetí tak postupně degeneroval do toho, čím se stal například právě v Maďarsku—nacionálně zabarveným populismem. To, že česká pravice, tak jak byla reprezentována zejména ODS, nebyla konzervativně-liberální, bylo zřejmé už na začátku devadesátých let z postojů ODS vůči církvím a universitám a celé kulturně-morální dimenzi společnosti.

Pokud bychom se podívali na vývoj hlavního proudu české pravice z úhlu českých politických tradic, je až překvapující, v kolika směrech po více než padesáti letech se „moderní“ česká pravice podobá pravici předválečné. V první republice byly pravicové strany—ať už se jednalo o národní demokraty, agrárníky nebo lidovce-- směsí populismu, provincionalismu a nacionalismu. Označení „pravice“ bylo spíše hanlivé—i když nutno říci, že levicoví národní socialisté se populisticko-nacionalistické pravici v mnohém podobali. První republika nebyla kolbištěm střetů mezi demokratickou levicí a liberální pravicí, ale mezi levicí rozštěpenou na komunisty a sociální demokraty a populistickou, nacionalistickou pravicí.

Základní příkop v české politice ani dnes nevede mezi tzv. liberální pravicí a demokratickou levicí, protože až na různé akcenty v několika málo oblastech jim jde o společnou věc a zejména pod tlakem EU nalézají společný jazyk. Základní dělící čára se vytvořila postupně mezi stranami, které chtějí transformovat českou společnost ve skutečně fungující otevřenou demokracii, opírající se o živou občanskou společnost a právně regulované, ekologické a sociálně-tržní hospodářství evropského typu, a těmi stranami, které svým populismem a nacionalismem začaly připomínat prvorepublikové národní demokraty a národní socialisty.

Nově vzniklá ČSSD byla nejprve více ovlivněna tradicemi národního socialismu než moderními sociálně demokratickými myšlenkami, které od druhé světové války vznikaly na západ od českých hranic. Postupně se ale vyvíjela a byla schopna artikulovat, a do hlavního proudu politického diskursu vnést jako legitimní, modernější sociálně demokratický program. S tím, jak byly pojmy jako solidarita a sociální stát legitimizovány, začal v českém, tradičně spíše levicovém prostředí, narůstat volební potenciál ČSSD.

V obecnější rovině přispěla legitimizace demokratické levice a její agendy k „normalizaci“ politického diskursu. V druhé polovině devadesátých let postupně došlo k odideologizování politické diskuse. Tento trend pak akceleroval zejména po volebním vítězství ČSSD v roce 1998 a jejím poměrně úspěšném čtyřletém vládnutí. I když bylo toto období poznamenáno korumpujícím vlivem opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, česká společnost si začala postupně uvědomovat nejenom to, že vláda demokratické levice není nebezpečím pro demokracii, ale také to, že moderní demokracie je komplexní systém, který se nedá snadno definovat prostřednictvím ideologických pouček.

K tomuto uvědomování napomohlo i postupné přibližování České republiky Evropské unii. Mnohé z toho, co bylo nutné udělat, nebylo prostě možné definovat jako levicové nebo pravicové. Politici, kteří se o to snažili, jako například Václav Klaus, začali vypadat stále více archaicky. Modernizace českého politického diskursu především vedla k uvědomění, že většina ekonomických a sociálních kroků v moderní demokratické společnosti je středovým průsečíkem různých názorů.

Stejně tak vedla k pochopení toho, že moderní demokratické společnosti úspěšně kombinují svobodu, rovnost a bratrství. Tyto zdánlivě utopické pojmy formulované francouzským osvícenstvím byly ve většině západních společností až do druhé světové války navzájem antagonistické. Absolutizovaná svoboda vedla k vykázání státu do role nočního hlídače a k drastickým nerovnostem ranného kapitalismu. Protireakce přišla podobě důrazu na rovnost chápanou jako rovnost ekonomickou. Odtud pocházejí monstrózní komunistické systémy. Absolutizované bratrství, chápané jako pokrevní příbuznost, zase vytvořilo nacismus.

Teprve schopnost zkombinovat svobodu (chápanou jako svobodné demokratické instituce a lidská práva), rovnost (chápanou jako rovnost šancí garantovanou právním státem) a bratrství (chápané jako solidaritu distribuovanou sociálním státem a občanskou společností), vytvořila moderní demokratické společnosti. V těchto systémech je ovšem poměrně malý prostor pro radikální ideologické experimenty.

České společnosti trvalo téměř deset let, než se k tomuto poznání dopracovala. Pochopila, že solidarita neznamená klasický socialismus, stejně jako svoboda jednice neznamená klasický liberalismus, a že svoboda a solidarita se navzájem nevylučují. Otevřenější část české společnosti se prostě poevropštila v dobrém slova smyslu. Její temnější politické proudy se ovšem zároveň vrátily zpět k některým neproduktivním tradicím první republiky, jako je český šovinismus a nacionalismus.

Komunisté

Zvláštní kapitolou se stala komunistická strana. Ta je vlastně do jisté míry raritou v kontextu celé postkomunistické východní Evropy. K tomu přispěl už vývoj před listopadem 1989, kdy KSČ se po invazi armád Varšavské smlouvy stala neostalinskou stranou, která se zbavila všech reformně smýšlejících lidí. V této podobě strana vydržela dvacet let, což mělo za následek, že se v ní—na rozdíl od Maďarska a Polska—netvořil žádný sociálnědemokratický proud, který po pádu komunistického režimu mohl plynule přejít do nového demokratického systému. KSČ také netolerovala šedé zóny polooficiálních aktivit, které existovaly v Polsku a Maďarsku, a ve kterých vznikala budoucí demokratická pravice. Disidentské ghetto bylo malé a pod neustálým tlakem.

V okamžiku pádu komunistického režimu neměla KSČ ani dostatek reformně smýšlejících lidí ani dostatek legitimity se přetransformovat ve stranu sociálnědemokratického typu. Sociální demokracie tak vznikla v Čechách, na rozdíl od ostatních postkomunistických zemí, zezdola—částečně navazujíc na sociálně demokratické tradice před rokem 1948. Komunistická strana se naopak zabydlela v parlamentním spektru jako nikým neohrožovaný skansen, se kterým nikdo nebyl ochoten spolupracovat, ale který zároveň demokratické strany nedokázaly, navzdory různým protikomunistickým tažením, zakázat.

Ačkoliv se ze začátku zdálo, že Komunistická strana Čech a Moravy, postupně zmizí s tím, jak budou vymírat její starší členové, KSČM se dokázala přetvořit v protestní stranu, která hraje roli, kterou na Západě hrají jak extrémně levicové tak extrémně pravicové strany. Tím, že tato strana byla celou dobu důsledně izolována coby možný koaliční partner, stala se při své viditelnosti v parlamentním spektru přitažlivou pro některé skupiny mladých lidí, kteří tuto stranu vnímají jako „čistou“ a zároveň jako stranu, která z permanentí opozice poukazuje na různé nepravosti. Tedy jako stranu, která se na rozdíl od stran demokratických „neušpinila“ ani těžkými rozhodnutími ani finančními skandály.

Existence silné komunistické strany byla a bude pro český politický systém problémem, protože znemožňuje tvorbu přirozených koalic založených na programové příbuznosti. Čas ovšem není na straně komunistů, pokud budou demokratické strany důsledné. Podle italského politologa Giovanniho Sartoriho jsou strany, které mají dlouhodobě jenom vyděračský, ale žádný koaliční potenciál buď nuceny přistoupit k reformám, nebo se postupně stanou nevýznamnými.

Politická demokracie

Zavedení institucí politické demokracie bylo nejsnazším reformním úkolem. Nejenom, že existovala celá řada receptů na západ od našich hranic, které bylo možné použít, ale bylo také možné navázat na tradice první republiky. Navíc Česká republika vznikla až dva roky po pádu komunistického systému, tedy v době, kdy demokratický systém coby soubor mechanismů byl již obnoven v rámci Československa.

Systém parlamentní demokracie, který byl v České republice zaveden, byl logickým průsečíkem tradic první republiky a západních vzorů nejbližších české mentalitě. Nejsložitějším úkolem nebylo vytvoření základních pilířů parlamentní demokracie, jako spíše jejich správné vzájemné nastavení. Velkým problémem v tomto kontextu byl především určitý politický voluntarismus a neúcta k ústavě přijaté v roce 1992. Vytvoření Senátu, jehož existence byla v ústavě zakotvena, se tak oddálilo o celé čtyři roky. To samé platilo o systému správního soudnictví, završeného Nejvyšším správním soudem.

Jedním z nejdůležitějších momentů pro vytvoření fungujícího systému politické demokracie byl vznik standardních politických stran. Zde je velká zásluha připisována Václavu Klausovi, který vytvořením Občanské demokratické strany v lůně Občanského fóra tento proces urychlil. Pravdou ovšem je, že by k tomuto procesu došlo tak jako tak. Politický systém v době postupného rozpadu OF byl už systémem hybridním, v němž existovalo na jedné straně OF a na straně druhé obrozující se tradiční politické strany, jako byla například strana lidová.

Proces utváření stranického spektra trval ještě několik let po Klausově kroku. Zejména na levé straně politického spektra existovala celá řada menších stran sociálně demokratického charakteru, které se postupně spojily v mohutnou ČSSD. Vynořilo se také několik stran extrémně pravicových, mezi nimiž hráli důležitou roli zejména Sládkovi republikáni. Ani tato odnož české politiky ve své původní podobě nepřežila a voliči republikánů se po porážce ve volbách v roce 1998 rozdělili mezi ostatní politické strany.

Byly to vlastně teprve volby v roce 1998, které dokončily proces krystalizace českého stranického spektra tak, že toto spektrum na parlamentní úrovni kopíruje typické rozložení politických sil v západoevropských demokraciích. Anomálií zůstává komunistická strana, která ovšem, jak už bylo zmíněno, převzala do značné míry roli, kterou zpočátku hráli republikáni a kterou v mnoha západních demokraciích hrají extrémně pravicoví populisté.

V kontextu utváření systému politických institucí je nutné zmínit zejména tři problémy—volební systém, stranictví a opoziční smlouvu. Volební systém, který byl v České republice převzat z rozpadajícího se Československa, byl systémem poměrným. Dvoukolový systém většinový, používaný pro volby do Senátu, začal fungovat až v roce 1996.

Poměrný systém, i když modifikovaný pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do parlamentu a možností preferenčních hlasů, měl silný vliv na poměrně rychlou tvorbu politických stran, protože voliči dávali hlasy stranickým kandidátkám, nikoliv osobnostem. Zároveň ovšem naneštěstí pomáhal v kontextu nezralé demokracie vytvořit určitý typ politických stran—stran poměrně malých a uzavřených, v nichž mělo po dlouhou dobu hlavní slovo jen několik málo politiků.

Tito politici se schovávali za prázdné ideologické floskule, ale ve skutečnosti málokterý byl skutečně ochoten za tento ideologický nátěr bojovat a dát mu skutečný obsah. České strany tak byly—koneckonců zcela v duchu období normalizace--zvláštními hybridy kombinujícími vypjatou ideologičnost s cynickým pragmatismem. Zároveň ovšem české politické spektrum—pokud jde o skutečnou identitu stran—začalo stále více kopírovat některé proudy předválečné československé demokracie.

Vrcholem degenerace politických stran byly první roky tzv. opoziční smlouvy, kterou uzavřely po volbách v roce 1998 předseda ODS Václav Klaus a předseda ČSSD Miloš Zeman. ČSSD byla výměnou za mocenské posty a sliby změn ústavy i volebního zákona schopna menšinově vládnout právě s podporou ODS, což jistě zemi poskytlo deklarovanou politickou stabilitu. Zároveň ovšem tento pakt byl dovršením postupného vyprazdňování stran jako nositelek programů a idejí na úkor cynického dělení moci. Klaus i Zeman byli schopni tento pakt „ustát“ právě proto, že neexistovala účinná vnitrostranická demokracie ani zpětná vazba k voličům.

Hlavním problémem dlouho bylo, že strany neměly téměř žádnou institucionální pobídku k tomu, aby se více otevíraly novým tvářím, a aby v nich existovala vnitřní mobilita. Předáci stran byli poměrně dlouho schopni rozhodovat o tom, kdo se dostane na stranické kandidátky nebo o tom, kdo ve straně postoupí vzhůru. Teprve rozdělení země na čtrnáct regionů v roce 2000 vytvořilo skutečné mocenské báze i v rámci stran pro regionální politiky. Ti si postupně začali činit nároky na demokratické spoluřízení stran a kariérní postup. Důležitá také byla první generační výměna v čele stran, která začala též v této době.

Tržní hospodářství

Tvůrci české ekonomické reformy nepochopili, že tržní hospodářství není jen neregulovanou interakcí „osvobozených“ nebo nově vytvořených hráčů. Jejich představa trhu byla silně ovlivněna teoriemi neoliberalismu, méně už praktickými zkušenostmi západoevropských zemí. Nechápali tedy, že moderní tržní hospodářství je vysoce komplexní systém, v jehož rámci si hráči nevytvářejí pravidla v jakémsi anarchickém souboji nebo darwinistické válce silnějších a slabších, tak jak tomu bylo v ranném kapitalismu. Naopak, že je to systém, který přesně určuje, na jakém hřišti i podle jakých pravidel se hraje, jakož i to, kdo na dodržování těchto pravidel dohlíží.

Nechápali také, že trh je formou občanské společnosti, takže ho nelze tvořit jenom „shora“. Jedním ze základních paradoxů ekonomické reformy byl právě rozpor mezi neoliberalistickými tvrzeními o neviditelné ruce trhu (což ovšem vyžaduje vyspělou občanskou společnost amerického typu) a vysokou mírou etatismu politicky motivované interference, která se při tvorbě trhu uplatňovala. Trh byl tak vytvářen nikoliv „neviditelnou rukou“ fungující přirozeným způsobem v rámci vysoce rozvinuté občanské společnosti ale naopak vysoce cílenými zásahy ze strany vlády a dalších politických aktérů, v nichž se ovšem bohužel uplatňovala nejasná kritéria.

Český „trh“ dlouho zůstával vysoce neprůhledným prostředím i proto, že tvůrci ekonomické reformy nepřikládali velký význam roli práva a právního státu vůbec. Předseda vlády v té době, Václav Klaus, později vysvětloval nedostatek účinné právní regulace především tím, že se každý zákon a norma musely namáhavě probojovávat v demokratickém legislativním procesu, který byl jakýmsi pralesem často protichůdných zájmů.

Ve skutečnosti je ve zpětném pohledu zřejmé, že mnoho zákonů a norem nebylo přijato především proto, že Klausova vláda, v níž jeho strana měla pohodlnou většinu, neměla zájem je přijmout. Politické elitě vyhovovala právě neprůhlednost právního prostředí. Ta dávala vrcholným politikům obrovskou ekonomickou moc. O privatizaci a dalších důležitých krocích tak bylo možné rozhodovat často na základě politické objednávky.

Toto je také důvodem, proč Klausovy vlády odmítaly privatizovat největší banky. V zemi, kde neexistoval žádný kapitál kromě toho, který byl v době pádu komunistického režimu v rukou státních bank, byla politická kontrola těchto bank zdrojem obrovské ekonomické moci, což zase zvyšovalo šance udržet si moc politickou. Výsledkem byl samozřejmě nárůst korupce a hospodářského zločinu, stejně jako existence mocných ekonomických skupin, které vznikly nestandardními způsoby a nestandardními způsoby též operovaly.

Skutečné tržní hospodářství, jako průhledný a regulovaný systém, tak začalo v České republice vznikat teprve v době, kdy země začala vážně vyjednávat o vstupu do Evropské unie. Přizpůsobování českého zákonodárství legislativě EU mělo za následek postupné zprůhlednění právního rámce českého trhu. Klasické mechanismy fungujícího trhu, jako je skutečně účinný zákon o bankrotu, finanční trhy, nebo (soukromé) banky řídící se striktně tržními principy, se objevily v České republice poměrně pozdě.

Jedním z důvodů je paradoxně skutečnost, že Česká republika na tom nebyla v době pádu komunistického režimu ekonomicky tak špatně jako například Maďarsko nebo Polsko. Tyto země musely poměrně brzy přistoupit k některým radikálním reformám. Maďarsko, které bylo nejvíce zadluženou komunistickou zemí, bylo donuceno co nejrychleji prodat veškeré firmy, o které byl zájem, západním investorům. To přineslo nejenom západní know-how, ale také kapitál a nové metody řízení.

Česká republika si díky své poměrně příznivé ekonomické situaci mohla dovolit experimentovat s „národním kapitalismem“. Ten byl na jedné straně politicky populárnější než výprodej do rukou „cizinců“ a zároveň umožňoval nové politické elitě, aby politicky kontrolovala obrovské přesuny majetku a některých případech z těchto přesunů těžila. Je symbolické, že pád druhé Klausovy vlády byl zapříčiněn právě korupcí. Ta rozštěpila nejenom ODS, ale také zahubila koaliční Občanskou demokratickou alianci a vrhla stín na chování lidovců.

Právní stát

Z výše uvedeného vyplývá, že právní rámec reforem byl možná důležitější než jejich rychlost. Je pochopitelné, že ne vše bylo možné udělat najednou, protože legislativní proces je už svou povahou pomalejší než exekutivní rozhodnutí, která se uplatňovala v procesu privatizace. Je také pravda, že společenství ekonomů bylo po pádu komunistického režimu lépe připraveno na nové podmínky než komunistickým režimem totálně zdecimovaná komunita právnická.

Nicméně pomalý postup právního státu má na svědomí především politický voluntarismus. To, že mnohé zákony byly přijímány pomalu, nebo byly zablokovány úplně, byla způsobeno často především tím, že se takové zákony nehodily některým mocným politickým a ekonomickým uskupením.

Jak ukazuje pozdější zkušenost s přijímáním evropské legislativy, bylo možné už v prvních fázích „budování demokracie“ v Čechách, jednoduše použít existující západní vzory. Namísto toho ovšem politická elita raději stále znovu „vynalézala kolo“.

Dobrým příkladem je zákon a státní službě, který byl nakonec přijat až v roce 2001—pod mohutným tlakem EU. Důvodem opakovaného odsouvání přijetí tohoto zákona byla snaha politických stran nechat si otevřené dveře k politickému ovlivňování státní administrativy.

Neúcta k právu se projevovala i v již zmíněné neochotě naplňovat přijatou ústavu. Neúcta k ústavě a k základním pravidlům demokratické hry pak vyvrcholila během vlády opoziční smlouvy, kdy se ODS a ČSSD pokoušely o naprosto účelové změny ústavy a volebního zákona. Naštěstí se v té době již také ukázalo, že některé základní pojistky nové demokracie začínají fungovat. Ústavní změny, již schválené Poslaneckou sněmovnou, byly odmítnuty Senátem, zatímco změna volebního zákona, šitá na míru zejména ODS, byla zrušena Ústavním soudem.Ten také později vetoval snahy opozičně-smluvních partnerů zmenšit nezávislost centrální banky.

S trochou ironie by se dalo říci, že instituce vytvořené jako pojistky demokracie a právního státu—zejména Senát a ústavní soud—se naštěstí prosadily dříve, než mohl zvítězit naprostý politický voluntarismus. Jinými slovy, instituce demokracie a vláda práva se někdy okolo roku 2000 začaly definitivně prosazovat jako důležitější než momentální politické zájmy. Teprve od té doby je možné mluvit o skutečné stabilizaci demokratického systému v České republice.

Občanská společnost

Jeden z největších teoretických soubojů v nové demokracii se sváděl o pojem občanské společnosti. Zatímco si ovšem hlavní protagonisté tohoto souboje—Václav Havel a Václav Klaus—vyměňovali bonmoty a Klaus dokonce tvrdil, že občanská společnost vlastně neexistuje, počet nejrůznějších spolků, aktivit a iniciativ postupně rostl.

Příběh občanské společnosti v České republice je jedním z nejúspěšnějších. Je sice pravda, že v mnoha sférách občanského života přetrvává pasivita, a že občanský odpor vůči tomu či onomu často končí—v normalizačním duchu—nad sklenicí piva v místní hospodě. Na druhou stranu, zejména mladší lidé jsou schopni a ochotni se občansky aktivně angažovat v nejrůznějších směrech. Dokonce by se dalo říci, že růst občanské společnosti je generační záležitostí.

Hlavním problémem občanské společnosti byla a je nerozvinutost té její sféry, které se říká „veřejná politika“ (public policy). Zatímco vzniklo velké množství charit, nátlakových skupin, profesních sdružení, apod., vzniklo velmi malé množství skupin, které by byly partnerem politické sféře v poskytování expertíz a nezávislém hodnocení politických rozhodnutí.

V roce 1999 se objevily pokusy takové skupiny ustavit v podobě Impulsu 99 a Dřevíčské výzvy, ale i zásluhou nepřátelské reakce politiků byly tyto iniciativy zpolitizovány. Ukázalo se, že zatímco politici se podobných občanských sdružení bojí, samotná tato zase sdružení neví, zda fungovat v čistě občansko-expertní rovině nebo mít vlastní politickou agendu.

Jiným problémem občanské společnosti v České republice byla a je jistá slabost té její složky, která se nazývá veřejnost. Podle Jürgena Habermase a Charlese Tailora je silná veřejnost jednou ze zásadních podmínek pro existence zdravé demokracie. Veřejnost je tou formou občanské společnosti, v níž se členové společnosti setkávají prostřednictvím médií nebo tváří v tvář, aby v racionálním diskursu probrali témata vzbuzující obecný zájem a mohli si na ně vytvořit společný názor.

Veřejnost je zdrojem veřejného mínění, ale nemůže být omezována jen na tento faktor. Silná veřejnost, jako společenská entita, je přímou protiváhou politické a státní moci. Tam, kde silná veřejnost neexistuje, politická sféra existuje bez účinné kontroly. Veřejný prostor je pak „prázdný“ a zranitelný; dobře organizované politické strany a ekonomické skupiny v něm dominují na úkor občanské veřejnosti.

Veřejnost je přitom ve vyspělých demokraciích prostor, v němž se vytvářejí racionální názory, které mají být vodítkem pro politickou moc. Jak zdůrazňuje Taylor, politickou moc musí kontrolovat a držet v šachu nějaká vnější instance. Tato instance není v moderních demokraciích už definována jako boží vůle či přirozené právo, nýbrž jako jistý druh diskursu, který vychází z rozumu.

Veřejnost, jakož i jedna ze základních forem veřejného prostoru, v němž se veřejnost konstituuje—média--jsou ovšem v České republice zatím slabé. Určitý zlom nastal na konci roku 1999, kdy se část veřejnosti vzbouřila proti opoziční smlouvě v podobě výzvy „Děkujeme, odejděte!“ Ještě důležitější byla pro konstituování sebevědomé veřejnosti tzv. televizní revolta na konci roku 2000, během které statisíce lidí protestovalo proti pokusům politických stran získat vliv ve veřejno-právní televizi.

Demokracie jako hodnotový systém

Navzdory pokroku v budování a fungování demokratických institucí, tržního hospodářství, právního státu a občanské společnosti je zřejmé, že demokracie nebude v České republice úplně doma, pokud se neustaví a nebude občany internalizována jako hodnotový systém. Tedy pokud se neustaví jako etický systém svého druhu.

Demokracie nefunguje, pokud se neopírá o určitý pozitivní étos, o toleranci k odlišným (demokratickým) názorům, o kulturu diskuse. Nefunguje ani tehdy, pokud většina není ochotna respektovat menšiny—tedy pokud si neuvědomujeme, že každý z nás je v daném okamžiku příslušníkem různých většin a menšin. Snaha momentálních politických většin zneužívat své převahy k přepisování pravidel hry a k nerespektování menšinových názorů je znakem nevyspělosti demokracie, který v českém kontextu přetrvává.

Aby se demokracie mohla ustavit jako hodnotový systém, je ovšem také třeba skutečného vypořádání se s temnými stránkami vlastních dějin. Zde má česká společnost i deset let po vzniku samostatného státu největší manko. Paradoxně k tomu, zdá se, přispěl rozpad Československa. Česká společnost jako by byla ve své snaze najít novou identitu zatlačena do obranného postoje, v němž zbylo málo místa pro pravdivou reflexi různých historických traumat, zejména pak traumat vyrůstajících ze složitých česko-německých vztahů. Neochota české politické reprezentace i většiny společnosti reflektovat pravdivě chování značné části české společnosti během nacistické okupace, odsun sudetských Němců a kolaboraci s komunistickým režimem, je možná největší překážkou k obnovení demokracie jako hodnotového systému.

Naproti tomu, postupnému zakotvení demokracie jako hodnotového systému České republice pomáhá snaha o začlenění do širšího evropského kontextu reprezentovaného zejména EU. I když EU se mnohým jeví jako jakési byrokratické monstrum, ve skutečnosti leží v jejích základech společná hodnotová stupnice evropských demokracií, kodifikovaná v nejrůznějších lidskoprávních dokumentech. V jejích základech také leží respekt pro odlišnost, respekt pro jiné kultury, a zároveň ochota hledat konsensus navzdory odlišnostem. To, že je Česká republika na prahu vstupu do tohoto společenství, je deset let po jejím vzniku jejím nejlepším vysvědčením a zárukou dalšího demokratického vývoje.

Kniha Desetiletí - Kapitola: Budování demokracie PERIPLUM, Olomouc, březen 2003