Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2003 Demokracie bez demokratů

Demokracie bez demokratů

Neokonzervativní politici a teoretici, kteří obklopují George W. Bushe, vidí americký vojenský zásah v Iráku jako začátek vynucené demokratizace celého blízkovýchodního regionu. Demokratizaci chápou jako bezpečnostní imperativ, protože jinak hrozí nebezpečí, že tyranské režimy nepřátelské vůči Západu poskytnou zbraně hromadného ničení (které už mají, nebo se pokoušejí získat) globálně operujícím teroristickým organizacím.

Pokusům demokratizovat nebezpečné autoritářské režimy ovšem stojí v cestě celá řada překážek. Je zejména otázkou, zda demokratizace může na Středním Východě vést k ukotvení liberálních demokracií západního typu, které se chovají odpovědně v mezinárodních vztazích a nevedou proti sobě války.

Jinými slovy, proces demokratizace je třeba důsledně odlišit od zavedení demokracie západního typu. Liberální demokracii lze chápat ve dvou základních rovinách: jako vládu zákona a systém mechanismů, které umožňují pravidelné střídání a kontrolu vlád; a zároveň jako určitý typ chování, které je založeno na toleranci, otevřenosti a svobodné diskusi. Problémem je, že bez demokracie jako určitého typu chování nefunguje dost dobře ani demokracie jako systém institucí.

Americký teoretik Fareed Zakaria argumentuje, že demokracie zbavená svého liberálního obsahu může být stejně zkorumpovaná a nebezpečná jako některé autoritářské režimy. Zakaria popisuje takový systém jako "neliberální demokracii". Konají se volby, vlády se střídají, ale přesto neexistuje účinná kontrola těch, kteří mají moc. Je tomu tak zejména proto, že v takových systémech se nerozvinula demokratická veřejnost. Jsou to demokracie bez demokratů.

Vytvořit otevřenou společnost, v níž se jak politici, tak řadoví občané chovají demokraticky, je přitom nesmírně obtížné. Vidíme to názorně v post-komunistických zemích. Politici mají i třináct let po pádu komunistického režimu snahu ovládnout zdroje nezávislosti, jako jsou média veřejné služby nebo centrální banky. Ti z nich, kteří jsou zrovna u moci, často chtějí přepisovat ústavy či volební zákony tak, jak to nejlépe vyhovuje právě jim. Pasivní veřejnost neumí politiky účinně kontrolovat. Navzdory fungujícím demokratickým mechanismům má mnoho lidí pocit, že nemohou nic ovlivnit, ani zabránit všudypřítomné korupci.

Takové neliberální demokracie mohou snadno sklouznout zpět k autoritářskému režimu. Stačí připomenout osudy některých zemí v Latinské Americe, kde právě USA svrhly jim nepřátelské diktatury. Ty byly nahrazeny "demokraciemi", které byly ovšem často naprosto zkorumpované. V horších případech se--i s pomocí mechanismů většinového rozhodování--k moci opakovaně vracely nejrůznější junty.

Nebezpečí takového vývoje je přitom podstatně větší ve společnostech, které buď nemají žádné demokratické tradice (nemají demokraty a občanskou společnost), jsou chudé, nebo jsou silně zakotveny v nějakém dogmatu. V islámských zemích, které Američané chtějí demokratizovat, jsou naneštěstí přítomny všechny tyto překážky budování demokracie. Navíc, i v těch zemích, které nejsou teokraciemi, nahrazuje náboženské dogma vládu práva; stát a náboženství nejsou odděleny.

Po druhé světové válce dokázali Američané "násilně" zdemokratizovat Německo a Japonsko. Zejména Japonsko, kde neexistovaly západní tradice, bylo tvrdým oříškem, který vyžadoval dlouhodobou přítomnost okupačních vojsk, velké finanční injekce a celkovou modernizaci institucí. Demokracie se pak rozšířila i do některých dalších dálněvýchodních států.

Nezápadní tradice a kultura tedy nemusí být nepřekonatelnými překážkami pro demokracii. Ta ostatně existuje--i když spíše právě v podobě "neliberální"--i v islámském Turecku. I tam by demokratické mechanismy zřejmě již dávno umožnily nastolení nedemokratického, islámského režimu, kdyby nebylo mocné prozápadní armády, která paradoxně funguje jako pojistka "demokracie".

Pokud nebudou USA chtít riskovat, že svobodné volby v islámských zemích vyústí do vítězství fundamentalistů nebo nových Saddámů, čeká je nejen nasazení podobné tomu v Japonsku, ale navíc budou muset "demokracii" jistit podobně, jako to činí turečtí generálové. Přípustné tedy mohou být jen určité volební výsledky a vítězství určitých sil. Problémem je, že takto okleštěná demokracie nestimuluje růst občanské veřejnosti a tedy ani brzké vítězství plnohodnotné liberální demokracie. Stejně jako v 70. A 80. letech se tak USA mohou octnout v roli četníka, který udržuje silou zkorumpované polodemokratické režimy nebo přátelské diktatury jenom proto, že jsou z bezpečnostních hledisek ještě stále lepším řešením, než neprůhledné, fanatické diktatury.

Hospodářské noviny - 10. 4. 2003