Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2003 EU a strach z Německa

EU a strach z Německa

Třinácté výročí znovusjednocení Německa prošlo letošního 3. října téměř bez povšimnutí. Média byla zcela zaujata úvahami o budoucí evropské ústavě a referováním o sporech, které evropská ústava vyvolává na české i evropské politické scéně. Obě témata spolu přitom úzce souvisí. Kdyby si čeští politici této souvislosti lépe všímali, možná by někteří zmírnili svou kritiku pokračujícího sjednocování Evropy.

Hra podle společných pravidel

Když se Německo sjednotilo poprvé na konci 19. století, byla narušena křehká rovnováha mezi evropskými mocnostmi. Sjednocené Německo mělo velké ambice, mimo jeho hranice žily milióny Němců, kteří podle romantické definice národa (společný jazyk a kultura) byli „neprávem“ odtrženi od svého národního státu.

Německo stálo u zrodu 1. světové války. Z porážky, kterou utrpělo, se ovšem příliš nepoučilo. Naopak využilo rozpadu Rakouska-Uherska k tomu, aby si začalo činit nároky nejen na sjednocení s rakouskými a českými Němci, ale také na „Lebensraum“, který se přímo nabízel v podobě malých „suverénních“, ale bezbranných států ve středu Evropy, jenž rozpadem Rakouska-Uherska vznikly.

Německo chtělo „sjednotit“ Evropu silou a vládnout jí. Už ke konci 2. světové války si ovšem někteří politici v západní Evropě uvědomili, že pokud má být Evropa kdy bezpečná, je třeba tuto rovnici změnit: Evropu je vskutku třeba sjednotit, ale tak, aby to bylo výhodné pro všechny a aby Německo bylo politicky neutralizováno. Ekonomická a později politická integrace měla zabezpečit, aby se válka ani Německu, ani žádné jiné evropské mocnosti, už niky nevyplatila. Integrace byla také důležitá pro vývoj demokracie v Německu. Těžko říci, jak by se Německo vyvíjelo bez neustálého tlaku ostatních evropských demokracií.

O tom, že tento projekt uspěl, svědčí právě znovusjednocení Německa 3. října 1990. Ačkoliv se někteří evropští státníci sjednocení Německa obávali, integrované evropské struktury sjednocení Německa bez problémů ustály. Ukázalo se, že v integrované (a dále se integrující) Evropě, není ani sjednocené Německo problémem.

Sjednocené Německo je v EU sice důležitým ale přesto jen jedním z jejích politických a ekonomických hráčů, kteří všichni—bez ohledu na jejich velikost—musí hrát na společném hřišti a podle společných pravidel, pod dohledem nikoliv už německého rozhodčího sídlícího v Berlíně, ale společného rozhodčího EU sídlícího v Bruselu. Zejména po Maastrichtu se Evropa začala měnit v politickou unii, v níž se postupně zmenšuje suverenita národních států a naopak se posiluje občanský princip. Navrhovaná evropská ústava je plně v intencích tohoto záměru.

Nacionalističtí kritici evropského sjednocování mimo jiné tvrdí, že tento proces je nevýhodný pro malé státy, protože rozhodovací procesy v nové evropské ústavě jsou prý nastaveny tak, že větší státy budou schopny vnucovat svou vůli těm menším. Ve skutečnosti malé státy nijak neutrpí, o čemž svědčí i skutečnost, že schválení návrhu ústavy beze změn podporují i malé státy Beneluxu. Navíc není automatické, že velké státy by vždy rozhodovaly společně proti malým státům.

Princip národní i občanský

Konečná shoda o věcech, jako je způsob hlasování, společný evropský prezident, patnáct nebo dvacet pět komisařů, jsou do značné míry podružné ve světle toho, oč při sjednocování Evropy jde. Tedy o vytvoření Evropy, která zrovnoprávňuje národní a občanský princip. Představme si, že by dnes existovala Evropa zcela suverénních států, po které volají někteří politici. Výročí znovusjednocení Německa by dnes vůbec nemuselo být datem, které přejdeme bez povšimnutí. Zvláště v České republice, která má ve vztahu k Německu velmi složitou historii, bychom se sjednoceného obra na západ od nás asi dosti obávali.

Lidové noviny - 6. 10. 2003