Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2003 Fámy o nových volbách

Fámy o nových volbách

V českých médiích se běžně tvrdí, že pokud padne vláda Vladimíra Špidly, budou se konat předčasné volby. Na předčasné volby se údajně aktivně připravuje i Občanská demokratická strana, která se prý takovým scénářem intenzívně zabývala na grémiu strany.

Politici a komentátoři, kteří mluví o předčasných volbách, by si ale měli konečně přečíst článek 35 ústavy. Zjistí, že rozpuštění Poslanecké sněmovny podle platné ústavy není vůbec snadnou záležitostí a navíc ve všech případech trvá dlouhou dobu.

Ústava říká, že Poslaneckou sněmovnu je možné rozpustit (a do šedesáti dnů vypsat nové volby) pouze ve čtyřech případech. Tím prvním je, že proběhnou tři neúspěšné pokusy sestavit novou vládu. Při prvních dvou pokusech jmenuje předsedu vlády prezident, při třetím předseda sněmovny.

Lze si sice představit domluvu politických stran, že nechají proběhnout všechny tři pokusy a všem nově jmenovaným vládám vysloví nedůvěru, ale takový postup by degradoval prezidenta, který by musel být ochoten v této hře účinkovat. Zároveň by během zdlouhavých vyjednávání nakonec téměř jistě došlo k dohodám, které by nakonec umožnily sestavení vlády na základě výsledků minulých voleb.

Další možnosti, jak Poslaneckou sněmovnu rozpustit, jsou, že se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s nímž vláda spojí otázku důvěry; nebo že bylo její zasedání přerušeno na více než 120 dní; nebo že dolní komora nebyla způsobilá se po dobu delší tří měsíců usnášet. (Aby sněmovna byla usnášeníschopná, stačí přítomnost alespoň třetiny poslanců.) Bylo by tedy třeba aktivní, pevné spolupráce většiny či dokonce dvou třetin poslanců, tedy i poslanců současných vládních stran. Ti by ve svém rozhodnutí dosáhnout předčasných voleb s pomocí jednoho z ústavních postupů museli vytrvat poměrně dlouhou dobu.

Těžkopádnost těchto postupů byla důvodem, proč se nakonec v roce 1998 dospělo k předčasným volbám až s pomocí speciálního ústavního dodatku, kterým se sněmovna sama rozpustila. Tehdy se ovšem rozštěpila největší vládní strana a k přijetí takového dodatku byla vůle i v řadách tehdejší vládní koalice. Navíc speciální ústavní dodatek vyžaduje souhlas Senátu, v němž mají strany vládní koalice a s nimi sympatizující nezávislí ještě větší převahu než v dolní komoře.

Lze si jen těžko představit, že by potřebná část současné koalice mohla na předčasných volbách mít zájem - už kvůli tomu, co naznačují průzkumy volebních preferencí. Volby by mohly zcela vymazat Unii svobody, sociální demokracie by zase mohla skončit až třetí, za komunisty. Jinými slovy, vládní strany by se musely dobrovolně rozhodnout asistovat u možné politické sebevraždy.

Mnohem pravděpodobnější tedy je, že v případě pádu Špidlovy vlády by se nová vláda sestavovala na základě výsledků voleb v roce 2002. Ani jedna alternativa vůči současnému kabinetu ale není příliš reálná už proto, že všechny nové vlády by se musely utkat s reformou veřejných financí.

Menšinová vláda ČSSD by zřejmě byla příliš slabá na to, aby reformu prosadila, a ČSSD by si v takové slabé, udržovací vládě jenom ještě více uškodila. Vláda ČSSD v koalici nebo s podporou komunistů by mohla být pro ČSSD zničující. Vláda ČSSD v koalici nebo s podporou ODS by zase byla nevýhodná pro ODS. Ta nemá pádné důvody se do vlády bez předčasných voleb příliš hrnout. Pokud tak učiní - ať už formou velké koalice, opoziční smlouvy, nebo duhové koalice demokratických stran - její preference rychle klesnou. Odpovědnost za vládnutí v dobách těžkých rozhodnutí je něco jiného než pohodlné opoziční kibicování.

Zdá se tedy, že pokračování Špidlovy vlády, která se rozhodla vykonat "špinavou" práci na reformách, nakonec může být nejlepší alternativou i pro ty, kteří by rádi viděli její brzký konec. Současná vláda může, paradoxně, být mnohem lákavějším terčem pro "odstřel", teprve když se jí podaří reformy prosadit.

Hospodářské noviny - 26. 6. 2003