Když jsem byl požádán, abych napsal osobně laděný článek o tom, jak si počínal v postu prezidenta Václav Havel, napadlo mne , že nejlepší způsob, jak popsat způsob, kterým Havel vykonával svůj úřad, je osobní vzpomínka na to, jak vznikal tzv. rudolfínský projev a události, které následovaly. Rudolfínský projev považují někteří kritici prezidenta za jeho největší chybu na domácím poli.
Politický mýtus, který se okolo tohoto projevu vytvořil, tvrdí, že projev byl jakýmsi zbabělým pokusem kopnout si do největšího Havlova soupeře Václava Klause v okamžiku, kdy se rozpadla jeho vládní koalice a pod tíhou sponzorských skandálů se štěpila i Klausova vlastní strana. Ve skutečnosti Havel začal psát projev mnohem dříve, než krize v listopadu 1997 začala. Kvůli jeho nemoci musela být také odložena o několik týdnů společná schůze parlamentu, na které projev nakonec zazněl.
Už z toho vyplývá, že Havel nepsal projev až po pádu Klausovy vlády, ba dokonce ani v době, kdy se Klausova vláda začala rozpadat. Hlavním důvodem pro napsání projevu, tak jak byl nakonec napsán, také nebylo si vyřizovat účty s Klausem. Byla jím Havlova prezidentská kandidatura.
Havel již od začátku podzimu roku 1997, kdy o projevu začal přemýšlet, stále znovu opakoval, že nemůže napsat projev nekritický a to ze dvou důvodů. Za prvé, je nutné, aby konečně jasně pojmenoval chyby, které se podle něho udály v procesu transformace ale především-aby nebyl jen kritikem-také nastínil vizi pro budoucnost. Za druhé, kritický musí být právě tento projev, a to proto, že v lednu 1998 se bude konat prezidentská volba.
Přiznám se, že jsem této Havlově logice ze začátku nerozuměl. Proč dráždit poslance a senátory, zejména ty z vládní koalice, projevem, který by-pokud už prezident cítí potřebu se kriticky vyjádřit k průběhu transformace-mohl klidně přednést až po svém zvolení. Proč ohrožovat své šance?
Havel na takové otázky odpovídal tak, že se chce o prezidentskou funkci ucházet pouze pod podmínkou, že straničtí politici, kteří ho budou volit, budou jasně vědět, co si o jejich dosavadním díle myslí a-a to především–budou-li také vědět, jaká je jeho osobní vize pro budoucnost. Jinými slovy: Havel chtěl být buď zvolen navzdory tomuto kritickému projevu anebo nezvolen vůbec.
Na první pohled může tento postoj vypadat jako poněkud marnivý:Vím, že jsem nejlepší a nenahraditelný, tak proč před volbou zákonodárce trochu nepozlobit? Ve skutečnosti si Havel vůbec nebyl jistý, že musí být v každém případě zvolen; navíc se dokonce i v okruhu nejbližších spolupracovníků vyjadřoval tak, že by byl docela rád, kdyby byl nezvolen.
V jeho taktice se ale projevil především Havlův odpor ke lži. Měl za to, že vzhledem k tomu, že jmenoval obě vlády Václava Klause, musí být k těmto vládám loajální v normálních podmínách, ale že v okamžiku, kdy se sám znovu uchází o post prezidenta, nemůže o určitých věcech mlčet, zejména chce-li nabídnout nějakou ucelenou vizi.
Zároveň zde hrála roli jiná jeho vlastnost, kterou bychom mohli popsat jako jistý typ disidentsví, jenž se na povrchu projevuje jako provokování těch, kteří mají v rukou moc.V lednu 1998 měli mít v rukou moc nad dalším Havlovým osudem straničtí politici v Poslanecké sněmovně a v Senátu. Havel cítil, že by od něho nebylo správné nechat se zvolit prezidentem, aniž by jim řekl, co si skutečně myslí, tedy pravdu.
K této epizodě je dobré se vrátit i proto, že ostře kontrastuje s chováním současných kandidátů na prezidenta, kteří chtějí Havla nahradit. Jestliže byl rudolfínský projev ve skutečnosti do určité míry obdobou kandidátských projevů politiků, kteří se v minulých týdnech ucházeli o Havlovo následnictví,
pak se zde vynořuje jasný rozdíl mezi nimi a Havlem. Zatímco současní uchazeči o post prezidenta slibují všechno všem, včetně komunistů, Havel se naopak programově rozhodl zkritizovat ty, co ho budou volit. Zároveň jim ale nabídl svou vizi. Jestliže se politici rozhodnou, že ho jeho názory diskvalifikují, ať si zvolí někoho jiného, opakoval.
Během dnů, které následovaly po rudolfínském projevu, došlo ovšem ve veřejném mínění k zvláštnímu překroucení původního smyslu projevu. Ten byl Havlem viděn jako jakýsi akt odvahy ve chvíli, kdy by se měl podle pravidel politické hry raději přikrčit a politiky nezlobit. Média i politici ale vykládali projev spíše jako akt zbabělosti–jako kopaní do Klausovy politické mrtvoly po té, co se zhroutila Klausova vláda. Navíc byl projev obecně chápán jako především útok na Klause.
Havla to velmi mrzelo. Především projev vůbec nechápal jako osobní útok na Klause, ale jako kritické zúčtování s jednou érou, které má být odrazovým můstkem k nastolení jeho vize pro budoucnost. Zároveň se ho dotýkalo, že jeho kritici ignorují skutečnost, že projev byl napsán dávno před pádem Klausovy vlády, a že tedy nemůže jít o žádné kopaní do politické mrtvoly.
To, že Havel projev na poslední chvíli takticky nezměnil, když Klausova vláda padla, je taky chování typicky havlovské. Podle Havla byl projev pravdivý a na pravdě není co měnit. Navíc, jak už bylo řečeno, on neviděl tento projev jako účtování s Klausovým vládnutím (když ho psal, měl za to, že Klaus bude vládnout do roku 2000), ale jako projev prezidentského kandidáta Havla.
Projev se tedy vztahoval spíše k Havlovi než ke Klausovi, a proto také Havel viděl jako mnohem důležitější jeho druhou část, kde nastolil svou vizi.
Z událostí, které následovaly po pádu Klausovy vlády, vystihuje dobře Havlův způsob myšlení zejména jeho rozhodování o tom, koho pověřit sestavením nové vlády. Havel pevně věřil, že je nutné sestavit vládu rychle, a že tedy nemůže plýtvat neúspěšnými pokusy. Často opakoval, že jeho povinností je ukončit krizi a dát zemi stabilní vládu alespoň do předčasných voleb.
V kontrastu k zažitým mýtům, že si Havel především snažil vyřizovat účty s Václavem Klausem, Havel tímto způsobem odmítal přemýšlet.
Nejjednodušším řešením jak oslabit Václava Klause, bylo požádat Klause znovu o sestavení vlády. Klaus po pádu své vlády neměl koaliční partnery, jeho strana se štěpila. Bylo jasné, že by vládu nesestavil a musel by prezidentovu nabídku buď hned odmítnout, nebo po uplynutí lhůty pro sestavení vlády přiznat, že to nedokáže. To by samozřejmě Klause značně oslabilo, protože by bylo značně otupeno ostří jeho pozdějších argumentů, že se stal obětí jakéhosi hradního komplotu, který vyvrcholil jmenováním polopolitické vlády Josefa Tošovského.
Havel si byl těchto machiavelistických úvah vědom, ale odmítl se jimi řídit. Nechtěl nechat zemi, vyděšenou první vážnou vládní krizí od roku 1989, zbytečně dlouho bez vlády. Jinými slovy: O tom, jak využít krize k dalšímu oslabení Klause, nebo dokonce k jeho odchodu z politiky, přemýšleli někteří lidé okolo Havla, ale pro Havla takové úvahy byly druhotné.
Je na historii, aby posoudila, zda se dopustil chyby. Zatímco pro Klause bylo standardním řešením dostat znovu šanci sestavit vládu (ač by ji nesestavil), pro Havla bylo standardním řešením vynechat už dopředu k nezdaru odsouzený Klausův pokus o znovusestavení vlády a ušetřit zemi čas. Kdyby byl postupoval „machiavelisticky“, Klaus by nikdy nebyl schopen pro sebe vytvořit během volební kampaně obraz mučedníka, který byl vyšachován ze hry tím, že Hrad obešel „standardní“ mechanismy. Jeho strana by se zřejmě jen těžko vzpamatovala tak rychle, jak to i díky mýtu o spiknutí proti Klausovi nakonec dokázala. Možná za to, že je dnes ještě ve vrcholové politice a uchází se o post prezidenta, Klaus paradoxně vděčí i Havlově chápání demokracie.
MF Dnes – 31. 1. 2003