You are here: Home Články / Articles 2003 Kdo dělá zahraniční politiku?

Kdo dělá zahraniční politiku?

Veřejně propírané názorové rozdíly mezi prezidentem a vládou na důležitá zahraničně-politická témata nedělají České republice dobré jméno v zahraničí. Ačkoliv podle ústavy je obecně za zahraniční politiku (jakož i za ústavně-neodpovědného) prezidenta odpovědná vláda, většina našich zahraničních partnerů českou ústavu nezná. Vnímají pouze, že často říká něco jiného prezident a něco jiného vláda.

Navíc se prezident a někteří členové vlády v zahraničí navzájem špičkují, ne-li přímo pomlouvají. I to jistě přispívá ke zmatku, který musí vládnout v hlavách našich zahraničních partnerů ohledně toho, kdo vlastně oficiálně reprezentuje český stát v zahraničí.

Jen málokdy z takového zmatku můžeme něco vytěžit. (Například v případě války v Iráku, zahraničně-politické překřikování českých politiků bylo natolik matoucí pro Američany, že Česká republika jaksi nedopatřením zůstala na listině spojenců, kteří nyní budou sklízet ekonomické a politické plody vítězství.) Ve většině případů ovšem budí disharmonie hlasů, kterými mluví česká zahraniční politika, rozpaky.

Vláda a prezident mají na vybranou. Buď budou o důležitá zahraničně-politická témata pravidelně konzultovat a srovnají si navzájem noty, anebo budou v tomto nesmyslném souboji pokračovat. Ten přitom nemá dopředu daného vítěze.

I když ústava stojí na straně vlády, český prezident, pokud bude chtít, může vládě natropit mnoho problémů, protože je neodvolatelný. Má též nástroje, jak vládě a ministerstvu zahraničí znepříjemnit život--například může zdržovat jmenování ministerstvem zahraničí navržených, a vládou schválených, velvyslanců.

Zahraniční politiku navíc nedělá jen vláda a prezident, ale připívají do ní svým vystupováním v cizině i další ústavní činitelé—například předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, nebo předsedové zahraničně-politických parlamentních výborů. Zahraniční politiku do určité míry tvoří například též čeští delegáti v Konventu EU nebo velvyslanci. Problém kakofonie hlasů v zahraniční politice existoval do určité míry již během prezidentsví Václava Havla. Neměl ovšem tak negativní dopady jako nyní, protože Havel nebyl členem žádné strany a jeho občasné neshody s vládou či ministerstvem zahraničí obvykle nevyzněly jako nějaké vyřizování osobních nebo politických účtů se soupeři. Havel měl také v mezinárodních vztazích naprosto ojedinělé postavení; v zahraničí mu mnoho lidí naslouchalo kvůli jeho autoritě.

Poté, co byl jako Havlův nástupce zvolen straník, jsou v současnosti v České republice všechny nejvyšší politické posty obsazeny představiteli politických stran. Navíc různých politických stran. Předseda vlády je sociální demokrat, ministr zahraničí lidovec, prezident čestný předseda občanských demokratů, předseda Poslanecké sněmovny sociální demokrat, předseda Senátu lidovec.

Taková situace je sice poněkud neobvyklá, ale v zahraničí není neznámá. Rozdíl mezi Českou republikou a vyspělými západními demokraciemi spočívá, zdá se, především v politické kultuře. Ani nejlepší ústava totiž spory tohoto druhu nevyřeší, pokud se politici nebudou mezi sebou ochotni domluvit.

Neschopnost navzájem skutečně komunikovat a domluvit se na společném postupu ve věcech, jako jsou priority zahraniční politiky a národní zájmy, je tradiční slabinou české politiky, jejíž kořeny bychom mohli najít už v době první republiky, nebo dokonce ještě dříve. Svědčí to především o slabosti politických elit. Skutečně odpovědní politici by dali přednost zájmům státu před svými osobními ambicemi a snahami trumfovat na úkor domácích politických soupeřů v zahraniční politice.

Pokus začít řešit neshody v zahraniční politice se udál minulý týden, kdy prezident Václav Klaus zorganizoval poradu ústavních činitelů a předáků parlamentních politických stran o postojích české politické reprezentace k budoucnosti Evropské unie. Politici se neshodli, ale souhlasili, že se nešlo o poslední takovou schůzku. Premiér Vladimír Špidla přednesl návrh, aby se zahraničně-politické konzultace konaly pravidelně s tím, že by se politici opět sešli po referendu o vstupu do EU.

Na místě je ovšem jistá skepse. Současná generace českých politiků bude mít i nadále vážné problémy mluvit v zahraniční politice jedním hlasem. Je tomu tak proto, že česká politická elita je nevyzrálá, poměrně nepočetná a uzavřená, takže ve vztazích mezi politiky—kteří se navzájem dlouho znají—převažují osobní antipatie, sympatie a různé další vazby nad vztahy politickými a veřejnými zájmy.

Lze si také jen těžko představit, že prezident Klaus bude schopen respektovat dohody, pokud bude mít pocit, že nehraje prim a je nucen zařadit se do řady. Zkušenosti s Klausovou potřebou politicky se předvádět a skórovat politické body na úkor druhých už dopředu dávají tušit, že konzultační schůzky bude brát vážně pouze tehdy, když v nich buď převáží jeho názor, nebo když se budou konat pod jeho taktovkou (takže bude sbírat body za státotvornost).

Spíše než pravidelné schůzky tvůrců české zahraniční politiky tak pomůže problém částečně vyřešit vstup do Evropské unie, který přece jen postupně ze zahraniční politiky českého státu učiní odnož politiky evropské.

Literární noviny - 12. 5. 2003