Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2003 Nebude druhý Havel

Nebude druhý Havel

V úvahách o politickém dědictví Václava Havla se opakuje otázka, zda ještě někdy bude mít Česká republika ve svém čele politika, který bude s Havlem srovnatelný. Tato otázka je v principu špatná. Kdybychom totiž ještě někdy měli presidenta, jakými byli Havel nebo Masaryk, znamenalo by to nejspíše, že nás znovu čeká období nesvobody.

Jak Havel tak Masaryk totiž byli do nejvyšší politiky katapultováni naprosto výjimečnými událostmi, při nichž se měnily historické éry. V obou případech šlo o změnu směrem k demokracii. Ani Havel ani Masaryk by se nikdy nestali prezidenty, pokud by museli projít normálním politickým výběrem. Oba byli příliš neortodoxní, příliš intelektuálští. Ve standardním politickém provozu by měli tolik politických nepřátel, že by je soustrojí partajního politikaření eliminovalo dávno před tím, než by dosáhli vrcholu.

Stejně jako Masaryk, měl i Havel několik „životů", které se na první pohled jeví jako oddělené. V šedesátých letech se proslavil jako dramatik, v sedmdesátých a osmdesátých jako vůdce opozičního hnutí vůči komunistickému režimu, ještě později jako profesionální politik. Každé z těchto období by ho proslavilo samo o sobě.

Podíváme-li se ale na Havlův život hlouběji, je zřejmé, že v každém z nich byl jak spisovatelem, tak disidentem, tak polickou bytostí. Už jeho první hry byly veskrze politické; vysmívaly se totalitnímu režimu tím, že zesměšňovaly jeho jazyk a ukazovaly jeho absurditu. Zároveň byl Havel dokonce už v liberálních 60. letech disidentem. Jako jeden z mála prominentních kritiku režimu nevěřil na socialismus s lidskou tváří, tedy jakousi poloviční demokracii. Byl vždy plnokrevným demokratem.

Později, když se Havel stal „profesionálním" disidentem, zůstal spisovatelem (stále političtějším) a zároveň politikem. Jeho vedoucí úloha v hnutí odporu proti režimu byla vlastně politickou funkcí. Opozice neexistovala sice oficiálně, neměla svou vlastní stranu, ale měla svého lídra.

A spisovatelem a disidentem zůstal Havel i poté, co byl historií vymrštěn do nejvyššího politického postu v zemi. Změnil se žánr jeho psaní, ale mnohé jeho projevy jsou vlastně svéráznými filozofickými esejemi. Zároveň Havel byl disidentem mezi domácími i světovými politiky. I z prezidentského úřadu připomínal, často až do omrzení, věci, o kterých „standardní" politici mlčí: globální odpovědnost, potenciálně nebezpečný samopohyb industriální civilizace, potřebu aktivního občanství, které se nenechá manipulovat partajní politikou.

Co vlastně dělá z Havla toho, kým je? Je to především jeho schopnost pozitivně využít i naprosto beznadějné situace. K tomu je samozřejmě potřeba odvahy a víry-nejenom ve vlastní ale v nějakou vyšší pravdu. Havel několikrát padl na dno a několikrát dosáhl vrcholu. Pozoruhodné je, že možná nejvíce ho proslavila ta období v jeho životě, kdy byl-alespoň z pohledu nás ostatních-úplně na dně.

Jeho sláva dramatika vzešla, zcela nepravděpodobně, z útrob malého divadla, kde coby člověk režimem zavržený kvůli svým rodičům pracoval v té nejposlednější pozici-jako kulisák. Jeho sláva coby vůdce disentu také vyrostla z podmínek, které by většinu ostatních zlomily.

Dokonce i pět let kriminálu v jednom z nejstrašnějších vězení v Československu dokázal využít k psaní dopisů, které se v knižní podobě, coby „Dopisy Olze", staly jedním z klasických děl literatury dvacátého století. Zatímco jiní, aby se zapsali do historie, potřebují být nejprve prezidenty, Havel se stal prezidentem, protože ho tam historie, v níž již měl své nepřehlédnutelné místo, vynesla.

Tento paradox také ovlivnil jeho prezidentství. Ve světě to byla Česká republika, která profitovala z toho, že má za prezidenta Havla, nikoliv naopak. Skutečnost, že byl katapultován do úřadu historií, také způsobila, že se ne vždy byl ochoten plně podřizovat zažitým pravidlům hry. Protože nebyl do svého úřadu selektován na základě pravidel hry tzv. „standardní" politiky, po celou dobu svého úřadu jaksi vyčníval a partajním politikům vadil. Po celou dobu jeho prezidentství se v Čechách hrála podivná hra: stáhnout Havla dolů do bahna; učinit ho jedním z nás; dokázat, že jeho výjimečnost je jen šalba.

Nevadil ale jenom politikům. Vadil i těm občanům, kteří v něm po počáteční euforii začali vidět nepříjemné zrcadlo nastavené minulosti. Svým kosmopolitismem vadil též všem provinciálům, kterými se to v české kotlině jen hemží. Kupodivu vadil i mnohým intelektuálům, kteří nemohli pochopit, proč právě tento muž se stal oblíbencem historie. Nakonec to bude právě historie, která zcela bezpochyby zařadí Havla i doma na místo, kterého se mu už za jeho života dostalo za českými hranicemi.

Literární noviny - 3. 2. 2003