You are here: Home Články / Articles 2003 Po Havlovi přišlo vystřízlivění

Po Havlovi přišlo vystřízlivění

Nekonečné debaty o tom, zda Vladimír Špidla strávil o dvacet minut déle v rozhovoru s americkým prezidentem než v rozhovoru s francouzským prezidentem Václav Klaus, jsou nejen odrazem žabomyších domácích politických válek, ale také poznání, že se po skončení éry Václava Havla stáváme v mezinárodním měřítku poměrně nezajímavou zemí. To má své špatné i dobré aspekty.

Havlova éra byla neobyčejná v tom, že Česká republika dostala v myslích západních politiků a intelektuálů - zaslouženě či nezaslouženě - romantický nátěr. Ten byl spojován jak s bojem bývalých disidentů za svobodu, tak s intelektuálním prostředím českého disentu, tak s politickou pohádkou, v níž byl na vrcholek politické pyramidy revolucí katapultován nejznámější oponent bývalého režimu. Česko bylo spojováno s romantickým politickým příběhem, který Havel reprezentoval, což zemi propůjčovalo zvláštní status.

Dobrou stránkou takového stavu bylo, že republika z tohoto věhlasu politicky těžila ve složité době, v níž se potýkala s mnoha problémy. Češi tak měli snadnější cestu do NATO, než jakou by měli, pokud by země byla posuzována jenom na základě své skutečné připravenosti. Na mezinárodních fórech se pozorně naslouchalo i ostatním českým politikům - byli to přece politici z Havlovy země.

Negativním aspektem havlovské éry byla skutečnost, že Česko nebylo na Západě, zejména v USA, vždy posuzováno na základě svých skutečných politických a hospodářských výkonů.

Pokud se projevila česká politická malost a provincialismus (například v reakcích na konflikt v bývalé Jugoslávii), stačilo nějaké Havlovo prohlášení, aby byl nepříjemný politický odér zapomenut. Špatné bylo i to, že se mnoho Čechů mylně domnívalo, že česká politika má otevřené dveře do nejvyšších pater světové politiky prostě proto, že jsme světoví.

Ještě horší byla skutečnost, že kvůli politickému krytí, které Havlův věhlas poskytoval ekonomickým reformám v první polovině 90. let, západnímu světu trvalo poměrně dlouho, než rozpoznal, že české reformy nejsou tou nejlepší možnou cestou. Západní pozorovatelé teprve se zpožděním objevovali, že i v Havlově zemi se ve velkém krade, bují korupce, a že slavný prezident - tak vlivný v cizině - nemá doma reálné možnosti nepříznivé trendy výrazně změnit.

Havel dělal pro Českou republiku to, co jako politik dělat měl: snažil se zlepšovat její jméno v zahraničí. Kdybychom ale chtěli být trochu cyničtí, mohli bychom říci, že vlastně provozoval zavádějící reklamu. Produkt jménem Česko, který v zahraničí propagoval, jak nejlépe uměl, měl mnoho problémů, často úspěšně skrytých za zářivou havlovskou fasádou.

S tím, jak havlovské období končí, se pomalu vynořují kontury nové reality. Česká republika je prostě středně velká evropská země, která - kromě toho, že má několik světoznámých sportovců a jedno z nejkrásnějších hlavních měst na světě - vlastně v ničem nevyniká. A to dokonce ani ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi. Její národní hospodářství neroste tempem srovnatelným například s baltickými státy. Její domácí politika je prorostlá klientelismem a veskrze průměrná.

V mezinárodním měřítku se sice snažíme hrát aktivní roli, takže naši vojáci pomáhají v mírových sborech hned v několika krizových oblastech, ale česká politika toho nedokáže příliš využít k propagaci země. Navíc s odchodem Havla jsou viditelnější tradiční české nedostatky: sebestřednost, nedůvěra k velkému světu za hranicemi, či přesvědčení, že chytrý český Honza ví vše lépe než ti ostatní.

K pádu do průměrnosti přispívá i skutečnost, že s koncem komunistické éry jako by se vytratily velké kulturní a intelektuální počiny, které měly kořeny v 60. letech a později žily v disidentském ghettu a exilu. Generace Kunderova, Hrabalova, Patočkova, Klímova, Menzelova a Formanova odchází a za ní zeje propast. Přinejmenším v tom smyslu, že chybí osobnosti požívající mezinárodního věhlasu.

Což nás přivádí zpět k debatám o tom, kolik minut strávil ten který český politik s Bushem a Chirakem. Jako by si najednou česká společnost potřebovala dokazovat, že je brána ve velkém světě vážně. Jenomže Česká republika si nyní může vydobýt významné mezinárodní postavení už jen konkrétními výkony. Svým způsobem je to návrat k určité normálnosti, která bude mít za následek i vystřízlivění v pohledu na to, co ve světě skutečně znamenáme. A to je možná dobře.

Hospodářské noviny - 11. 8. 2003