Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2003 Přímá volba je nejlepším řešením

Přímá volba je nejlepším řešením

O výhodách a nevýhodách přímé i nepřímé volby prezidenta bylo už z teoretického hlediska řečeno téměř vše. Nejrůznější argumenty lze shrnout tak, že ani jeden typ volby není nezbytně více demokratický než ten druhý, ani pro jeden neexistují naprosto pádné důvody. V Evropě se používají s úspěchem oba, v celé řadě zemí dokonce prezidenta vůbec nevolí, neboť jsou to konstituční monarchie.

Pro zavedení přímé volby v českém kontextu ale existují pádné praktické důvody, z nichž se některé staly ještě pádnějšími po dvou neúspěšných volbách prezidenta parlamentem. Jedním je skutečnost, že parlament nemusí být schopen prezidenta zvolit ani příště, což už by Českou republiku mezinárodně poškodilo. Naprosto hlavním důvodem pro zavedení přímé volby by ale měla být snaha demokratických stran eliminovat vyděračský potenciál Komunistické strany Čech a Moravy.

Komunisté se během zákulisních vyjednávání před oběma volbami hlavy státu parlamentem stali hlavním jazýčkem na vahách. Kandidáti i straničtí vyjednavači se, chtě nechtě, museli předhánět v tom, kdo slíbí komunistům více. Tak jsme se dočkali toho, že zatímco Miloš Zeman přímo ujišťoval, že už „vyčpěl" zákaz bohumínského sjezdu ČSSD na spolupráci ČSSD a KSČM, Václav Klaus pro změnu mluvil o tom, že antikomunismus jako program nestačí.

Oba tito kandidáti, stejně jako Jaroslav Bureš a Petr Pithart, se snažili komunisty přesvědčit, že pokud se oni stanou prezidenty, komunistická izolace de facto skončí. Co všechno ještě komunistům slibovali v kuloárech, se už nedozvíme. Jediný prezidentský kandidát, který se zachoval principiálně, byla Jaroslava Moserová. Ta jasně řekla, že o komunistické hlasy nestojí a s KSČM vyjednávat nebude.

Přímá volba by komunisty odkázala tam, kam patří. O příštím prezidentovi by rozhodli sami občané a ti nemají žádný důvod slibovat za svůj hlas komunistům místa v Ústavním soudu, České národní bance nebo na českých velvyslanectvích. Zvolí si prezidenta, aniž by jim Miroslav Grebeníček mohl nestoudně naznačovat (tak jak naznačoval Zemanovi), že se ještě musí „zapotit", pokud chtějí komunistické hlasy. Ať se potí komunističtí voliči.

Přímá volba by také byla férovým řešením proto, že by jasně ukázala, zda Václav Klaus, který si v parlamentu počínal nejlépe, pokud jde o počet hlasů v jeho prospěch, je skutečně kandidátem nejsilnějším. Klaus po druhé volbě prohlásil, že se v Čechách rozmáhá podivná hra pod názvem „Nejsilnější, máte padáka!"

Pokud bude nyní Klaus v parlamentní volbě vyšachován taktickou volbou celé vládní koalice pro kompromisního kandidáta, může být taková volba právem označována nikoliv jako pozitivní volba pro nejlepšího kandidáta, ale jako volba proti Klausovi. Prezidentem země by ale neměl být někdo, kdo je zvolen jenom proto, aby se v prezidentství zabránilo za každou cenu někomu jinému.

Prezidentem by měla být osobnost, která je přijatelná pro většinu občanů. Jakkoliv i v druhém kole dvoukolové volby prezidenta občany může nakonec mnoho lidí spíše volit proti někomu než pro někoho, přece jen je takový výsledek legitimnější než parlamentní politikaření. Pokud se většina nakonec rozhodne, že chce Klause, je nutné takové rozhodnutí respektovat stejně, jako když většina Klause odmítne. Pokud ale bude Klaus nyní vyšachován v parlamentní volbě, mohou se jeho příznivci po právu cítit podvedeni a v příštích pěti letech si od nich vyslechneme mnoho o tom, že prezident byl zvolen s pomocí dalšího „sarajevského atentátu".

MF Dnes - 1. 2. 2003