You are here: Home Články / Articles 2003 Rehabilitace normalizace

Rehabilitace normalizace

V české společnosti sílí snahy o rehabilitaci normalizační éry. Nejenže jsme svědky neobyčejné popularity nejrůznějších televizních seriálů z té doby či všudypřítomnosti hvězd lidové zábavy, které si s bývalým režimem zadaly. Stále normálnější se zdá být i rozpínavost komunistické strany a drzé výroky jejích představitelů typu „Husák byl lepší prezident než Havel.“

Prezident Václav Klaus nyní zahájil další kolo normalizační rehabilitace, když v článku publikovaném u příležitosti 14. výročí sametové revoluce, mimo jiné, napsal: „Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů - z větší části bývalých straníků - v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých. Reakcí oné masy ‘obyčejných občanů‘ na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989.“

Klausova snaha o reinterpretaci doby normalizace je pochopitelná; k oné mase občanů, která údajně zničila režim svou pasivitou, popřípadě švejkováním, patřil i on. Klausovo místo v české historii je tedy přímo odvislé od toho, jaká interpretace této historie nakonec zvítězí: disidentská nebo neo-normalizační.

Na bývalé disidenty sdružené okolo Charty 77 zaútočili ale v době oslav 14. výročí pádu komunismu už tradičně i ti, kteří vyčítají disidentům, zejména Václavu Havlovi, přílišnou sametovost. Historik Emanuel Mandler například napsal, že dnešní silné postavení komunistů souvisí s tím, že demokratická opozice vedená Havlem uzavřela s komunisty prostřednictvím Mariána Čalfy dohodu o předání moci. Komunisté byli prý za své vládnutí a násilí do značné, dá se říci nehorázné míry exkulpováni. Předání moci podle Mandlera proběhlo tou nejmírnější a nejpohodlnější cestou, jakou to jen bylo možné (což předurčilo další cestu společnosti). Komunisté by se prý pravděpodobně nezmohli na odpor, ani kdyby se byl uskutečnil opravdový převrat a jim se sebraly veškeré funkce, branné prostředky a majetek.

Václav Havel se zejména na útok Klause ozval článkem, v němž Chartu 77 hájil, přinejmenším jako určité morální memento a jako formu kritické reflexe komunistických praktik. Politolog Bohumil Doležal vzápětí napsal: „Odvrácená stránka věci je, že vznikla diaspora, izolovaná od okolního světa a sloužící pro ‘většinovou společnost‘ jako odstrašující příklad toho, že se prakticky nedá dělat nic. Ideologie Charty (viz např. Moc bezmocných) ten pocit ještě posilovala, když zdůrazňovala, že právě odchod do ghetta je to pravé.“

Doležal též kritizuje Havlovu tezi, že dokumenty Charty „ukazovaly jasně demokratickému světu, jak se u nás věci mají, a že není dobré nechat se zmást tím, že všichni volí ve volbách vládnoucí stranu a jeví se navenek jako spokojení občané.“ Podle Doležala ovšem není třeba považovat „demokratický svět“ za společenství idiotů. Základní představu o tom, „jak se věci mají“ měli i bez Charty.

Zdá se tedy, že Charta se nezavděčila nikomu. Komunisté jí nenávidí proto, že zničila jejich režim. Současný prezident a jeho spojenci zase proto, že se disidenti prý neprávem vyvyšovali a vyvyšují nad obyčejné lidi, neboť komunistický režim ve skutečnosti zničilo švejkování mas. A někteří bývalí disidenti zase proto, že oni sami by převzetí moci zařídili jinak—ne tak sametově.

Ve skutečnosti je to vše trochu jinak. Chartistické ghetto nevytvořili disidenti dobrovolně, ale zahnala je do něj většinová společnost, která se k jejich kritice komunistického režimu nejen nepřipojila, ale často viděla disidenty jako nebezpečné provokatéry, kteří zbytečně dráždí komunistickou moc. O tom, že za svého hlavního nepřítele nepovažovali samotní komunisté pasivitu masy „obyčejných občanů“, ale právě Chartu 77, svědčí téměř permanentní represe vůči chartistům. O tom, za jak důležité považovali na Západě nejrůznější dokumenty Charty 77, se lze dodnes přesvědčit jen pouhým nahlédnutím do dobového tisku či knih o komunistickém režimu.

A ono „pohodlné“ předání moci, které prý pomohlo komunistům? Kdo podle Mandlera měli být ti, kteří by komunistům sebrali ve „skutečném“ převratu „veškeré funkce, branné prostředky a majetek?“ Odkud by se vzali? Že by se najednou z nitra „masy obyčejných občanů“ vynořilo tolik zdatných adeptů na státní funkce, množství režimem nezasažených vojáků i policistů, a zástupy čestných správců státního majetku?

A co samotná revoluce? Kdo měl být protihráčem komunistů? Ona „masa obyčejných lidí“, jejíž jedna odvážnější část se nakonec odvážila alespoň chodit pravidelně cinkat klíči na Václavské náměstí, by se bezpochyby rozutekla při prvním náznaku, že se komunisté moci jen tak vzdát nechtějí. Ano, komunistický režim se vskutku zhroutil jako prohnilá stavba, ale ta stavba se mohla zhroutit různými způsoby.

Především si ale nedělejme iluze o tom, že ona „masa obyčejných lidí“ byla jaksi vně komunistického režimu, dychtivá převzít od komunistů moc. Onen režim nesestával jen z politbyra, ústředního výboru, či tajné policie. Onen režim, to byla především „masa obyčejných lidí“, kteří nikdy nenašli z různých důvodů odvahu se ozvat. Právě proto možná není překvapující, že se tak dobře i dnes prodává myšlenka, že ti, kteří se režimu otevřeně postavili, byli vlastně zkrachovanci a zaprodanci, kteří navíc ještě nedokázali v okamžiku převzetí moci komunistům ukázat železnou pěst. Jak snadné, Dr. Watsone!

Listy č. 6 - 23. 12. 2003