You are here: Home Články / Articles 2003 Stručná historie téměř všeho

Stručná historie téměř všeho

Bill Bryson, který byl dosud známý především jako autor skvělých cestopisů, vydal nedávno knihu nazvanou „A Brief History of Nearly Everything“, v níž poutavým způsobem přibližuje všechny hlavní vědecké objevy posledních několika set let. Kniha se čte jako detektivka, je těžké jí odložit. Čtenář s napětím čeká, co se dozví v každé další kapitole.

Přitom napsat přitažlivou a srozumitelnou knihu o vědě není snadné. V nedávné minulosti uspěli snad jen Carl Sagan, Stephen Hawkin, Brian Greene, nebo Michio Kaku. Zatímco ale dokonce i tito autoři občas laické čtenáře při výkladu „ztratí“, v Brysonově knize v podstatě není nesrozumitelná pasáž. Možná proto, že sám není vzděláním a profesí exaktní vědec.

Bryson má hned několik neobyčejných darů. Tak především dokáže převést i nejsložitější vědecké poznatky a teorie do srozumitelného jazyka. Navíc svůj výklad učinil součástí příběhu, v němž figuruje většina velkých vědců posledních několika století. Ačkoliv jejich individuální příběhy jsou často podány jen anekdoticky, čtenář je konfrontován s živými lidmi, jejichž osudy jsou často stejně zajímavé jako například osudy velkých umělců.

Bryson má neobyčejný dar učinit součástí příběhu i čtenáře. Hned v úvodní pasáži knihy, ve formě přímého oslovení, gratuluje svým čtenářům k tomu, že vůbec jsou. Skutečnost, že si právě my užíváme lidské existence, je, jak upozorňuje, výsledkem triliónů „náhod“, které začínají v okamžiku Velkého třesku. Po dobu 13 a půl miliardy let bylo zapotřebí nejenom nesčetného množství interakcí částic neorganické hmoty a růstu její komplexity, přesného množství základních forem energie a sil ve vesmíru (např. příliš silná versus příliš slabá gravitace), vzniku organické hmoty (a růstu její komplexity), a posléze vývoje těžko pochopitelného živé hmoty až k inteligentním bytostem. Zároveň vše, co vede ke každému z nás, se muselo stát přesně tak, jak se to stalo—jinak bychom neexistovali individuálně právě my.

V pozadí se samozřejmě skrývá starý spor mezi determinismem a rolí náhody a svobody, ale Bryson z tohoto dilematu činí základ napínavého příběhu vědeckého poznání. V něm se dozvíme nejenom to, jak vznikla moderní chemie, fyzika, geologie, biologie, genetické inženýrství, atd., ale dozvíme se především leccos o sobě. K nejzajímavějším pasážím patří výlety do světa atomů a subatomických částic, vyprávění o nesmírné složitosti buňek a bílkovin, nebo paleontologické exkurse.

Pokud Bryson má za to, že se dotýká problému, který je těžko postižitelný v normální řeči, lze z jeho výkladu cítit jistou skepsi. Tak například věnuje jen několik málo odstavců teorii superstrun, která matematicky spojuje (kvantový) mikrosvět a (newtonovsko-einsteinovský) makrosvět, ale pouze za cenu, že uznáme, že svět má buď deset nebo dvacet šest dimenzí. To se Brysonovi evidentně nezdá. Ačkoliv to neříká přímo, má o této teorii, jakož i o dalších navazujících teoriích (např. teorie membrán) pochyby.

Dalším zajímavým rysem knihy je skutečnost, že Bryson několikrát zcela evidentně naráží na hranice, za nimiž přichází, chtě nechtě, tázání o Bohu. Nesděluje nám, co si myslí on sám, nechává úsudek na nás, což je sympatické. Tak například, když píše o struktuře bílkovin nebo buňek, popisuje velmi plasticky jejich neuvěřitelnou komplexitu, jejíž vznik se téměř logicky vymyká náhodě. Jinými slovy: struktura bílkovin, buněk, nebo DNA, a jejich fungování, je tak komplexní, že pokud by měly tyto struktury vzniknout metodou postupného výběru, neexistuje vesmír zatím zřejmě dostatečně dlouho.

Bryson odmítá říci, zda si myslí, že v hmotě je od začátku naprogramováno, jak se má vyvíjet (a kdo to naprogramoval). Nechává nás přemýšlet—v úžasu. Například o tom, jak je možné, že pokud bychom si dosavadní vývoj představili na obyčejných hodinách, na nichž Země vznikla o půlnoci, první formy života vznikly neuvěřitelně brzy--už okolo čtvrté hodiny ráno.

Bryson na jedné straně píše, že život má tendenci expandovat a je nesmírně odolný, ale varuje, že bychom neměli přeceňovat důležitost lidského druhu. Nabízí hned několik reálných scénářů, v nichž popisuje, jak bychom mohli jako druh zmizet. (Neffova science fiction o náhlé ztrátě elektrické energie v jedné části vesmíru ovšem k Brysonovi evidentně ještě nedorazila :-)).

Snad nejpoutavější je v tomto kontextu jeho výklad o Yellowstonském národním parku v USA, který je jednou obrovitou sopkou. Když tento supervulkán vybuchl naposledy před zhruba šesti set tisíci let, způsobil vyhynutí celých druhů. Podobná exploze v Indonésii před 75 tisíci let zasáhla celý svět a způsobila podle některých teorií téměř vymření lidí. Jedním z důvodů, proč všichni lidé na celém světě mají téměř shodný genetický kód, je podle některých teorií právě skutečnost, že před zhruba 75 tisíci let lidstvo téměř vymřelo a dnešní lidstvo je produktem poměrně malé skupinky lidí, kteří výbuch supervulkánu přežili.

Nelze než doufat, že se Brysonova kniha brzy objeví v češtině. V současnosti u nás neexistuje srovnatelné dílo, které by takto přitažlivým způsobem pojednávalo o historii vědy. Ti čtenáři, kteří vládnou angličtinou, rozhodně neprohloupí, pokud si knihu opatří už teď.

Neviditelný pes - 17. 9. 2003