Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2003 Válka v Iráku jako výzva Evropě

Válka v Iráku jako výzva Evropě

Americký útok na Irák vyvolal v Evropské unii novou diskusi o potřebě vytvořit společnou obrannou a zahraniční politiku. Francie a Německo chtějí dokonce vytvořit společné vojenské síly a začnou též intenzivněji koordinovat zahraniční politiku—a to i bez širšího konsensu v rámci EU. Ostatní země se pak mohou k tomuto jádru společné obranné a zahraniční politiky připojit.

Tento krok, stejně jako i dřívější záměry vytvořit společnou obrannou a zahraniční politiku v rámci celé EU, jsou často českými euroskeptiky kritizovány jako pokusy oslabit euro-atlantickou spolupráci a vytvořit z Evropy mocenské centrum, které by bylo schopno konkurovat USA. Ve skutečnosti si současní američtí vládní politici i neokonzervativní teoretici, kteří je obklopují, přejí silnou Evropu.

Chápou totiž, že vojensky slabá Evropa je pro Ameriku finanční i bezpečnostní zátěží, a uznávají, že mnohé spory mezi Amerikou a Evropou jsou působeny právě obrovskou mocenskou převahou USA. Evropané na jedné straně nejsou ochotni investovat do společné obrany, na straně druhé na Ameriku žárlivě žehrají.

Jak napsal americký konzervativní politolog Robert Kagan, Evropa chráněná už po několik desetiletí americkým obranným deštníkem, svou slabost pak kompenzuje přílišným důrazem na zastaralé mezinárodní právo, které má spoutat Američany--často i za cenu neproduktivního vyjednávání s diktátory, nebo za cenu přivírání očí nad skutečnými mezinárodními hrozbami.

Jinými slovy, pro bezpečnostně slabou Evropu, která má díky své ekonomické síle velké globální ambice, se v některých případech stala větším problémem americká mocenská hegemonie než například nebezpečí ze strany mezinárodního terorismu.

Kagan proto argumentuje, že Evropa by se měla v oblasti bezpečnosti postavit na vlastní nohy a být Americe skutečným partnerem. Jeho názor sdílí většina amerických politiků, kteří tak vidí problém slabé Evropy opačně než čeští euroskeptici. Ti varují, že by se Česká republika mohla dostat pod bezpečnostní a zahraničně-politickou kuratelu „staré Evropy“—tedy zejména francouzsko-německé aliance.

Ve skutečnosti by se povaha budoucí společné obranné a zahraniční politiky EU (tedy i role menších států) odvíjela od rozhodovacích mechanismů, které by byly vytvořeny. Hegemonie Francie a Německa, či velkých států obecně, není vůbec automatická. V žádném případě by také vytvoření takové společné politiky nemuselo zásadně oslabit americko-evropskou spolupráci. Naopak, spolupráce mezi dvěma pilíři euroatlantické civilizace by mohla být produktivnější, protože by se řídila principem rovnosti.

V zájmu české politiky není sabotovat pokusy o vytvoření společné evropské obrany a zahraniční politiky. V našem zájmu je naopak přispět k jejímu vytvoření--při prosazování takového modelu, který dá menším státům co nejrovnoprávnější postavení. Nejhorším řešením je udržování současného stavu, který působí v euro-atlantické alianci vážné konflikty, a který jenom prohlubuje americký unilateralismus.

Bohužel se zdá, že vytvoření společné zahraniční a obranné politiky EU je spíše zatím jen zbožným přáním. Ačkoliv Evropané vědí, že je to jediný způsob, jak docílit toho, aby Američané Evropu ani v bilaterálních vztazích ani v Organizaci spojených národů neobcházeli, nezdá se, že by jednotlivé státy byly schopny překonat své partikulární zájmy. Je paradoxní, že euroskeptici, kteří by chtěli zachovat vliv Ameriky v Evropě (takže argumentují proti silné Evropě), končí na jedné lodi s těmi evropskými politiky, kteří by chtěli budovat silnou Evropu proti USA. Obě skupiny nakonec dosáhnou jen dalšího odcizení USA a Evropy.

Právo - 9. 4. 2003