You are here: Home Články / Articles 2003 Vítejte v Klauslandu

Vítejte v Klauslandu

Zvolení Václava Klause prezidentem České republiky není zdaleka jen výměnou jednoho politika ve funkci, která je často mylně popisována jako převážně ceremoniální. Volba byla střetem dvou konceptů politiky, reprezentovaných dvěma skupinami--na jedné straně převážně zastánci otevřené politiky, kteří chtěli navazovat na dědictví Václava Havla a dostát požadavkům Evropské unie; na straně druhé zastánci politiky coby neprůhledného systému, v němž jde především o klientelské zájmy.

Není náhodou, že tyto dvě skupiny v české politice je také možné popsat, jak si nedávno povšiml Jan Jařab, jako "západníky" a "národovce." Politici, kteří chtějí dělat otevřenou nezkorumpovanou politiku doma, tíhnou k otevřené, prointegrační politice ve vztahu k Západu. Politici, kteří vidí politiku především jako veřejné kontrole uzavřenou mocensko-ekonomickou bázi pro uspokojování svých zájmů a zájmů svých klientů, často zdůrazňují "národní zájmy" a integračním procesům se brání.

Toto rozdělení české politiky se nekryje s dělením podle politických stran. Opoziční-smlouva z let 1998 až 2002 dovršila proces, v němž se politická bratrstva spojená společnými ekonomickými a dalšími klientelskými zájmy propojila napříč politickým spektrem. Strany s opoziční smlouvou nejvíce spojené, zejména Občanská demokratická strana, jsou tímto bacilem nakaženy nejvíce, ale politici, kteří jsou součástí zmíněných bratrstev, jsou i v sociální demokracii, komunistické straně, u lidovců, nebo v Unii svobody.

V ČSSD vyústil střet mezi těmito politiky (kteří jsou označováni jako zemanovci) a politiky, kteří chtěli začít dělat standardní demokratickou politiku, do otevřeného konfliktu. Podstata i složení této skupiny se nakonec ukázaly nejlépe v její podpoře pro Václava Klause. Systém opozičně-smluvního klientelismu, který Václav Havel kdysi označil jako mafiánský kapitalismus, měl totiž dvě hlavy, nebo--kdybychom rozvedli Havlovu terminologii--dva kmotry. Když nedošlo ke zvolení Miloše Zemana, Václav Klaus byl stejně přijatelný. Komunistům se zvolením Klause navíc nabízela skvělá šance destabilizovat celý politický systém.

Po parlamentních volbách v roce 2002 byla opozičně-smluvní bratrstva v defenzívě, ale nikdy se nevzdala. Vladimír Špidla se pro ně stal symbolem útoku na jejich privilegia a styl politiky. KSČM zase vadil, protože raději než s nimi spolupracoval s lidovci a US. Špidlu bylo třeba zničit nebo výrazně oslabit, což se prostřednictvím prezidentské volby nakonec povedlo. Kyvadlo moci se zvolením Klause posunulo zpět tam, kde bylo před parlamentními volbami.

A nejenom to. Zvolením Klause dostaly síly politické reakce institucionální zastřešení možná ještě účinnější, než bylo to, které jim mohla poskytnout menšinová vláda Miloše Zemana v časech opoziční smlouvy. Klausův Hrad v sobě nyní zahrnuje ODS, "zemanovce", ale také komunisty. Patří k němu TV Nova, Televize Prima, některé deníky, a také některé mocné finanční i podnikatelské skupiny. Prozápadní zastánci otevřené demokracie nyní budou v těžké defenzívě. Jejich pozice bude o to těžší, že Klaus je ve vynikající pozici, aby byl zvolen znovu v roce 2008. Na přímou volbu mohou občané nejspíše zapomenout.

Jak k tomu došlo

Nutno říci, že lví podíl na tomto debaklu má politické neumětelství Vladimíra Špidly. Slušný a introvertní Špidla naprosto podcenil své soupeře. Je až neuvěřitelné, že když už se vydal do boje s politickými bratrstvy, které fungují tak trochu jako mafie, nebyl vůbec schopen předvídat jejich akce.

Svou šanci zatlačit tuto skupinu, zejména v ČSSD, do defenzívy, zmeškal hned po parlamentních volbách, kdy měl ještě dost sil prosadit společného prezidentského kandidáta celé vládní koalice. Později přijal myšlenku vnitrostranického referenda, jehož povaha byla přímo nabídkou zemanovcům, aby ho zmanipulovali.

Ale i po první a druhé neúspěšné volbě prezidenta mohl ještě stále Špidla uniknout porážce, kdyby začal--ve shodě s vůlí většiny obyvatel--prosazovat přímou volbu. Risk, že bude zvolen někdo, koho si vládní koalice nepřeje, samozřejmě existoval, zvláště tváří v tvář propagandistické mašinérii TV Nova, ale je možné argumentovat, že občané by byli nakonec rozhodli moudřeji než 28. února rozhodl parlament.

Co dál?

Většinová vládní koalice existuje po zvolení Klause prezidentem už jen na papíře. Volba ukázala, že na 15 až 20 vládních poslanců, zejména z ČSSD, už není možné spoléhat. Vláda tak bude velmi nestabilní a nejbližší další krize jí může rozložit, pokud se nerozpadne sama kvůli vnitřnímu pnutí.

Špidlova pozice v ČSSD je silně otřesena a jeho budoucnost v čele strany nejistá. Vůbec nejhorším důsledkem je ale posílení KSČM. Ta nejenom těží z celkového oslabení ČSSD a porážky špidlovského křídla, ale svou podporou pro Klause se de facto stala "hradní" stranou. Klaus ve svém faustovském dilematu podlehl ve své touze po moci vábení ďábla, a komunisté mu jistě přinesou účet, který bude muset zaplatit on i celá společnost.

A co prezident?

V projevech a rozhovorech před svým zvolením se Václav Klaus snažil prezentovat jako smířlivý politik, který chce reprezentovat všechny občany a nechat za sebou svou ideologickou nesmířlivost i stranictví.

Pokud by se tak stalo, bylo by to dobrá zpráva, jenomže se lze oprávněně obávat, že dědictví Klausovy minulosti je příliš silné. V zahraničí v podstatě nemá přátele kvůli svým euroskeptickým výrokům, opatrnictví v podpoře pro akce NATO a USA, hysterii okolo Benešových dekretů, nebo podpoře pro Vladimíra Mečiara či Slobodana Miloševiče. Pokud se bude chtít stát politikem evropského formátu, bude muset řadu svých postojů revidovat. Potíž je v tom, že Klaus je na jedné straně pružný technolog moci, ale zároveň nerad mění své názory.

V domácí politice bude Klausova pozice ještě těžší. I kdyby on sám tisíckrát usiloval o to stát se někým jiným, než dosud byl, závaží nejrůznějších zájmových skupin, které má okolo nohou, je obrovské. Političtí představitelé těchto skupin napříč politickým spektrem ho koneckonců zvolili do postu prezidenta.

Klaus se sice může pokoušet být nadstranickým sólo hráčem, ale Hrad se bude snažit využívat celá řada zájmových skupin, k nimž ho váže jeho minulost. Je také jen těžko představitelné, že Klaus v nejvyšší ústavní funkci dokáže odolávat pokušení zasahovat do nezávislosti institucí, které se on a lidé s ním spojení pokoušeli ovlivňovat i v době, kdy jeho pozice byla mnohem slabší, než je pozice hlavy státu.

Přítomnost - jaro 2003