You are here: Home Články / Articles 2004 Amerika vidí Evropu jako zhýralého bratra

Amerika vidí Evropu jako zhýralého bratra

Do diskuse o vztazích mezi USA a Evropou přispěl historik Dušan Třeštík článkem „Amerika: nerozumný spojenec“ (MF DNES, 6.2004), který zakončuje otázkou: „Co se spojencem, který se chová nepředvídatelně, nerozumně, nikdy se jinak chovat nebude, a proto brzy padne?“ Jeho slova jsou adresována Spojeným státům. Ve skutečnosti by měla být tato výtka adresována Evropě.

Politika USA je poměrně čitelná, tedy i předvídatelná. Zdali je rozumná, to záleží na výkladu. Politika Evropy naopak není ani předvídatelná, ani rozumná. Během jakékoliv větší mezinárodní krize se v Evropě spustí kakofonie hlasů, kontinent se změní v impotentní debatní klub, v němž, už tradičně, „skutek utek“.

V takových situacích se velké evropské státy pokoušejí předstírat, že jsou ještě stále světovými mocnostmi, ale protože jim chybí potřebné mocenské „svalstvo“, snaží se radit Spojeným státům, které si takové svalstvo ve zdravém pudu sebezáchovy pěstují, co mají dělat. Když se Američané evropskými radami neřídí, spustí se protiamerická hysterie.

Pro „sofistikované“ Evropany, kteří se pyšní svým postmoderním relativismem, jsou Američané—s jejich vírou v Dobro a Zlo—jen naivní troubové. Naštěstí si ale Američané od svých historicky starších příbuzných příliš radit nenechají. Kdyby si radit nechali, ještě stále by se nejspíše vraždilo v bývalé Jugoslávii, v Afghánistánu by vládl Talibán, a Saddám Husajn by beztrestně porušoval veškeré sankce, které na něj uvalilo mezinárodní společenství. Jinými slovy, kdyby se USA chovaly podle evropských návodů, svět by byl ještě mnohem nebezpečnějším místem, než už je.

Podle mnohých Evropanů by například islámskému teroru bylo nejlepší čelit vyjednáváním a nekonečnými diskusemi v Organizaci spojených národů, která se kvůli své nemohoucnosti už dávno změnila v ochránce diktátorů po celém světě. Naštěstí se USA chovají přesně tak, jak jim velí jejich dominantní postavení největší demokratické velmoci na světě. Nemíní si nechat líbit rány pod pás od nejrůznějších fanatických režimů a teroristických bojůvek. Odmítají trpně čekat, až se této zločinecké části lidstva podaří takříkajíc "zásah přímo na komoru“.

USA skutečně „naivně“ vidí demokracii jako nejlepší a nejbezpečnější politické zřízení a jsou ochotny se zasazovat za její šíření. Důsledně věří ve svobodu na všech úrovních jak své vlastní společnosti, tak i za vlastními hranicemi. Právě proto jsou tolik úspěšné a žádný brzký pád jim rozhodně nehrozí.

To s Evropou je to poněkud horší. Podle dnešních Evropanů, zejména těch západních, jsou si všechny kultury a hodnotové systémy víceméně rovné. A pokud si náhodou přece jen myslíme, že nikoliv, jaké máme právo někomu vnucovat náš „lepší“ systém silou—a to i když to může třeba být zrovna v zájmu naší bezpečnosti?

Evropa přestala ctít hodnoty, takže jí zbývají jenom racionálně zkonstruovaná pravidla. Ta se ovšem dají všelijak ohýbat, což činí chování Evropanů nepředvídatelným. A takové chování není často ani rozumné, protože čistý rozum—tento velký evropský vynález—může vyústit v naprostou iracionalitu, pokud není zakotven v jasném hodnotovém systému.

Evropě a Americe nehrozí „rozvod“. Současné transatlantické vztahy spíše připomínají vztahy mezi dvěma sourozenci. Mladé a úspěšné USA zcela po právu vidí dnešní Evropu jako poněkud nesvéprávného a zhýralého staršího bratra, na jehož podporu se nemohou spoléhat, ale zároveň ho nehodlají nechat napospas nepřátelům.

MF Dnes - 12. 2. 2004