Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2004 České společnosti chybí stud a paměť

České společnosti chybí stud a paměť

V článku Celý národ nelze postavit před soud (LN, 23.8.2004) mne Vladimír Just kritizuje za údajnou relativizací kauzy Přibyl, které jsem se v článku Němci si selhání přiznali, my ne (LN, 20.8,2004) měl dopustit tím, že jsem upozornil na to, že, řečeno lidově, „máslo na hlavě“ má z minulého režimu v českém prostředí v podstatě každý, a že je tedy těžké občas rozlišit, kdo má právo soudit a kdo má být souzen. Mým záměrem ovšem nebylo zpochybnit tlak na odvolání Přibyla, ale rozvinout diskusi nad pojmy paměti a studu.

Co lze odpustit a co ne

Je dobře, že se proti jmenování Přibyla vzbouřila část občanské veřejnosti, že byl premiér Gross nucen jmenování Přibyla přehodnotit, i že Přibyl pod tlakem odstoupil. Přesto je velmi těžké rozehrát věrohodné morální drama v národě, jehož značná část buď „ztratila“ paměť, nebo si nemyslí, že komunistický režim byla zrůdnost a nestydí se za něj. V národě, který je ujišťován svým prezidentem, že se choval vlastně hrdinně, když mlčel.

Češi si nebyli zatím schopni mezi sebou v tvrdé národní debatě vydiskutovat, jaká byla skutečná povaha komunistického režimu, kdo a jak se na něm podílel, co je odpustitelné a co je neodpustitelné. Téměř všichni se tváří, jakoby existovali mimo režim a byli jen jeho mlčícími oběťmi.

Podstatou totalitního komunistického režimu bylo ovšem vtažení téměř každého do režimních rituálů a praktik. Ti, kdo mlátili ostatní lidi ve jménu udržení režimu, byli bezpochyby horší než ti, kdo jen odevzdaně chodili k „volbám“, podepsali „antichartu“, nebo se na vysokých školách biflovali marxismus-leninismus, protože „museli“. Zároveň je ovšem nebezpečné, když je paměť používána účelově a když Přibylové (nebo třeba pozitivně lustrovaní) slouží především jen jako alibi pro ty, kteří by rádi předstírali, že byli „čistí“.

Chybí nám stud. Protože jsme alibisticky svalili vinu za existenci režimu na Přibyly, je naše vztahování se ke komunistické minulosti plné licoměrnosti. Ne, neměli bychom stavět celý národ před soud, ale měli bychom vést upřímnou diskusi, v níž by se každý z nás podrobil morálnímu soudu. Odsouzeni ovšem měli být už dávno hlavní protagonisté a kati režimu, stejně jako měla být na pranýři strana, která ho způsobila. Nic z toho se nestalo.

V Česku se nikdo za nic nestydí, proto také nevíme, jak morálně soudit a jak popřípadě odpouštět. Dokud—stejně jako Němci—se zásluhou nemilosrdné diskuse nezačneme za minulý režim stydět (a jednotlivě se také stydět za svou osobní kolaboraci s režimem), budeme se pohybovat na tenkém ledě. Dělící čáry mezi vinou a nevinou budou i nadále rozmazány, bolševismus zůstane přítomen jako stav mysli.

Život v neskutečné falši

Zatímco pro některé intelektuály bylo jmenování Přibyla nemyslitelné, mnoho lidí nechápe, o co v kauze Přibyl skutečně šlo, není to pro ně vůbec zásadní morální dilema. I tak si ovšem mnoho lidí na Pavla Přibyla a jemu podobné rádo zanadává jenom proto, že se za tak docela pohodlně mohou vypořádat se svým špatným svědomím.

Skutečně do hloubky ovšem chce jít jen málokdo, takže žijeme obklopeni neskutečnou falší. Titíž lidé, kteří si „morálně“ uleví při sledování demonstrací proti Přibylovi, se v televizi možná s chutí podívají na Majora Zemana, tolerují existenci KSČM, a ani nemuknou, když kandidát na prezidenta jde za komunisty s prosíkem o podporu. Nebo když se v tomtéž úřadě, z něhož vyletěl Přibyl, roztahoval za premiérování Miloše Zemana bývalý komunistický aparátčík—tedy představitel nervového ústředí režimu, jehož byl Pavel Přibyl skutečně jen takovou hloupou mlátící rukou.

Lidové noviny - 25. 8. 2004