You are here: Home Články / Articles 2004 Filozof na Hradě

Filozof na Hradě

Jaká je politická filozofie Václava Klause?

Současný český prezident Václav Klaus je nejčastěji líčen jako liberál či konzervativec, který se ovšem v praktické politice svými názory ne vždy řídí. Z analýzy Klausových projevů, esejí a knih ovšem vyplývá, že politická filozofie českého prezidenta je poměrně eklektickým kompilátem názorů, a že definovat ji jako „liberalismus“ či „konzervatizmus“, nebo směs obojího, je problematické.

Liberál s.r.o.

Liberalismus a konzervatizmus nebyly svými zakladateli chápany jen jako teorie, ale jako praktické návody pro chování lidí. Je proto těžké považovat—i třeba jen v teoretické rovině—za liberála či konzervativce někoho, kdo „nauku“ svými politickými činy porušuje. Klause politika je přitom téměř nemožné oddělit od Klause teoretika.

Zejména zařazení Klause ke klasickému liberalismu si zaslouží několik korekcí. Především Klaus de facto odmítá myšlenku přirozených práv, z níž vyšli zakladatelé „předdemokratického“ liberalismu (zejména John Locke), která stojí v pozadí moderní teorie lidských práv i americké ústavy. Klaus koncept lidských práv kritizuje jako sociální konstrukt ohrožující svobodu. Stejně skeptický je vůči liberálním racionalistům, kteří navázali na Lockovu teorii společenské smlouvy a věřili, že spravedlivý společenský pořádek je možné stvořit s pomocí rozumu.

Klaus mnohem více vychází z Edmunda Burkeho, který--v reakci na francouzskou revoluci—racionální konstrukci společenského řádu, vytrženou z historického a kulturního kontextu (tradic), kritizoval. Burke, který je považován za zakladatele moderního konzervatizmu, odmítal revoluční řešení a prosazoval postupná, organická řešení problémů v rámci konstitucionalismu.

Blíže než klasickým liberálům je Klaus také tzv. utilitaristům (James Mill a Jeremy Bentham), kteří tvrdili, že hlavním motivem lidského jednání je maximalizace slasti a minimalizace strastí. Také oni odmítli ideje přirozených práv a jako zásadní formy ochrany individuálních svobod prosazovali roli zastupitelské formy vlády.

Až John Stuart Mill dokončil myšlenkový proces propojení liberálního konstitucionalismu se zastupitelskou demokracií a je dnes obecně pokládán za ideového otce liberální demokracie. Klause není ale možné přiřadit jednoznačně ani k Millovi, protože ten ve svém konceptu „vývojové demokracie“ kladl velký důraz na snahy zlepšovat člověka i společnost a spojil zastupitelskou demokracii s výchovou občanů. Tuto roli měla podle něj v zájmu společenského pokroku plnit vláda. Klaus ovšem myšlenku přetváření občanů s pomocí výchovy, například v lepší demokraty, v podstatě odmítá jako projekt sociálního inženýrství.

Klaus a Hayek

Sám Václav Klaus se často označuje za obdivovatele Friedricha von Hayeka, jehož učení v sobě propojuje některé aspekty liberalismu a konzervatizmu. Názorovou shodu mezi Klausem a Hayekem lze jistě nalézt, pokud jde o Hayekovu teorii „spontánního řádu“, která de facto odmítá ideu společnosti jako racionální konstrukce a naopak klade důraz na společenský řád jako výsledek postupného přijímaní určitých pravidel, která se historicky osvědčila.

Klaus se shodne s Hayekem, i pokud jde o Hayekův koncept tržního státu a jeho kritiku sociálního státu. Není ovšem Hayekovým následovníkem, pokud jde o koncept demokracie. Hayek a někteří další autoři, naposledy například Fareed Zakaria, soudí, že pro ochranu svobody je procedurální demokracie méně důležitá než liberální konstitucionalismus. Podle nich demokracie v podobě pravidelných voleb a dalších procedur i mechanismů ještě nezaručuje lidskou svobodu. Zakaria varuje před neliberálními demokraciemi, které mohou být zplozeny s pomocí demokratických mechanismů.

Klaus mluví často o svobodě jako o hlavní hodnotě, ale její ochranu nevidí zdaleka tolik jako Hayek a klasičtí liberálové i konzervativci ve vládě zákona, zejména v liberálním konstitucionalismu, ale naopak klade důraz na procedurální stránku demokracie.

Demokracie jako diskuse

Klaus se neshodne s Hayekem ani v otázce občanské společnosti. Ačkoliv Hayek tohoto označení explicitně nepoužívá, vidí jako jednu z hradeb proti rozpínavosti státu dobrovolná sdružení. Hayek také viděl jako zásadní korektiv politické moci veřejné mínění, ale chápe ho jinak než Klaus a mnoho dalších politiků—tedy než jen jakýsi diktát veřejnosti, jemuž se má politika populisticky podbízet. Jde podle něj spíše o strukturovaný proces, který se vytváří v rámci veřejnosti.

Německý filozof Jürgen Habermas později popsal veřejnost jako prostor racionálního diskursu--jednu formu občanské společnosti--v jejímž rámci se v podobě veřejného mínění vytvářejí racionální názory, které mají být vodítkem pro politickou moc. Tu musí kontrolovat a držet v šachu nějaká vnější instance. Tato instance není v moderních demokraciích už definována jako boží vůle či přirozené právo, nýbrž jako jistý druh diskursu, který vychází z rozumu.

S tímto chápáním veřejnosti a veřejného mínění souvisí i Habermasův koncept diskursní etiky, která má blízko k pojmu tzv. deliberativní demokracie, o které se dnes hojně diskutuje. Oba koncepty kladou velký důraz na hledání společenské shody na racionálních řešeních prostřednictvím strukturovaného diskursu v rámci občanské veřejnosti a demokratické politiky.

V českém prostředí lze nalézt stopy tohoto myšlení v Masarykově "demokracie je diskuse", tedy v jednom proudu českého humanismu. Klaus do této tradice, na rozdíl od svého prezidentského předchůdce Václava Havla, rozhodně nepatří. V jeho esejích i projevech nacházíme mnoho kritiky „nepolitické politiky“, jakož i odkazů k férové politické soutěži, roli politických stran, standardním mechanismům, či k volbám.

Pryč s elitáři

V tomto ohledu Václav Klaus navazuje na rakouského ekonoma Josepha A. Schumpetera, otce tzv. demokratického revizionismu. Schumpeter byl kritikem klasických teorií, v nichž je demokracie považována za „vládu lidu, skrze lid a pro lid“. Skutečná vláda lidu je podle něj jen iluze. Demokracie je procedura, instituční rámec pro zabezpečení politických rozhodnutí. Nemůže být cílem sama o sobě.

Schumpeter považuje za rozhodující prvek demokracie konkurenci mezi různými skupinami elit--zejména pravidelné volby, v nichž se ucházejí o přízeň voličů politické strany a jejich vůdci. Ačkoliv Klaus vychází ze Schumpetera, jehož teorie demokracie je někdy také označována za „kompetitivní elitismus“, Klaus sám, poněkud paradoxně, velmi často kritizuje tzv. elitáře a vládu elit.

v Klaus ovšem směšuje dva koncepty: politické elity reprezentované politickými stranami (které obhajuje) a elity intelektuální (které kritizuje). I ve svém antiintelektualismu jasně navazuje na Schumpetera, který tvrdí, že pro kapitalismus je největším nebezpečím vrstva frustrovaných intelektuálů. Tato exponenciálně rostoucí skupina, zplozená úspěchem kapitalismu, je ke kapitalismu silně kritická a vytváří podle Schumpetera sebedestruktivní potenciál.

V jednotě je síla

Václava Klause není možné přiřadit k modernímu komunitarismu v tom smyslu, v jakém se komunitarističtí myslitelé utkávají s liberály. Klaus stojí jasně nejen na straně procedurální demokracie, kterou hájí Schumpeter, ale v jeho díle najdeme odkazy, v nichž sympatizuje také s tzv. procedurálním liberalismem, který hájí například John Rawls.

Zatímco procedurální liberalismus klade důraz na etickou neutralitu státu, a pojmy práva i spravedlnosti konstruuje abstraktně z autonomního postavení svobodných jedinců, komunitarismus klade do popředí pojem obecně sdíleného dobra. Klaus obecně sdílené ideje blaha a dobra odmítá, jakož, koneckonců, explicitně odmítá i samotný komunitarismus.

Společné pojetí dobra může vzniknout podle komunitaristů (Michael Walzer, Charles Taylor) jen ve společenství sdílených osudů. Někteří komunitaristé přitom navazují na tzv. republikanismus, jehož jedna větev začíná už učením Nicoly Machiavelliho. Ten zdůrazňuje aktivní politickou participaci založenou na občanských ctnostech.

Alexis de Tocqueville napsal už v první půli 19. století, že jedinec je tím nejhorším nepřítelem občana. Občan je člověk, který usiluje o své blaho skrze blaho obce, kdežto jedinec je v záležitostech, jako jsou veřejné zájmy, obecné blaho, nebo spravedlivá společnost, skeptický a opatrný. Klaus jasně dává přednost pojmu „jedinec“ před pojmem „občan“. Chápání společnosti, které zdůrazňuje občanskou angažovanost, občanské ctnosti a solidaritu jako podmínky úspěšné demokracie, je mu cizí.

Klasický republikanismus, podobně jako liberalismus, zdůrazňuje vládu práva, ale na rozdíl od liberalismu kritizuje tzv. negativní svobodu coby individualisticky chápanou svobodu jedinců. Naopak akcentuje aktivní participaci v politickém procesu, tedy svobodu k něčemu--svobodu pozitivní.

Pregnantně vyjádřila toto rozlišení Hannah Arendtová, když napsala: „Lidé jsou svobodni—na rozdíl od pouhé dispozice ke svobodě--pokud jednají, před tím ani potom svobodní nejsou. Neboť být svoboden a jednat je totéž.“ Klaus často mluví o svobodě jako o základní hodnotě, ale pojem svobody hlouběji neanalyzuje—přitom zejména jasnější rozlišení mezi negativní a pozitivní svobodou bychom právě od něj mohli čekat.

Komunitarismus má ovšem i svou odvrácenou tvář, protože někteří autoři vyzdvihují jako společenství, v nichž se formují sdílené ideály dobra, zejména národy a etnické komunity. Zde jsou komunitaristé, především ti, kteří požadují například kolektivní práva pro takové komunity, snadno zranitelní z pozic liberální kritiky.

Paradoxně, názory Václava Klause na roli národního společenství se protínají s tímto chápáním komunitarismu. Národ v jeho pojetí je chápán především herderovsky—jako komunita sdíleného jazyka a kultury. Zároveň Klaus často hovoří o národních zájmech tak, jakoby vycházely ze sdílených ideálů národního společenství a nemusejí tudíž být ani definovány.

V tzv. Manifestu srdce a rozumu předneseném v Plzni, 15.10.2000, Klaus například řekl: „Složité dějiny našeho národa nás naučily spoléhat na zdravý rozum a důvěřovat mu. Mnozí se mu posmívají, zesměšňují ho, spílají mu, ale to je také všechno, co proti němu mohou dělat. Rozum převážné většiny našich lidí je svéhlavý. A právě tomuto našemu zdravému rozumu vděčíme za to, že jsme jako národ dnes ještě zde. Máme své zvyky, tradice, způsob života, kulturní projevy. Ty nám odpovídají a ty nám vyhovují. Chceme žít co nejlépe. Chceme žít podle měřítek, která jsou našimi měřítky.“

Klausovo chápání národa má tak překvapivě blízko k holistickým teoriím komunitárních nacionalistů. Zároveň zpochybňuje jeho tvrzení, že má názorově blízko k americké politické filozofii. Amerika je politický národ, který se definuje přihlášením se k základním ideovým postulátům--„občanskému náboženství“. Klausovo pojetí národa je naopak typicky „středoevropské“.

Většina západoevropských národů, jak podotýká například Ernest Gellner, vznikla jako politické národy, které stmelila kombinace vysoké kultury a státu opírajícího se o byrokracii a národotvorný konstitucionalismus. Ve střední Evropě si různé etnické skupiny své státy vymyslely a spolu s nimi sjednocující mýtus, či příběh—nebo jak říká Gellner, „pupek“. Klaus je v mnoha směrech pokračovatelem této tendence, která svým původem patří do 19. století. Národ je v jeho pojetí nezpochybnitelným zdrojem dobra a Klaus o něm často hovoří v podobě „my“, „náš“, atd.

Jak na demokracii

Dvěma základními modely fungování demokracie jsou demokracie konkurenční a demokracie konsensuální. Na první pohled se může zdát, že Klaus je jasným zastáncem konkurenční demokracie, neboť to byl právě on, kdo mezi českými politiky opakovaně zdůrazňoval politickou soutěž a potřebu formovat jasně profilované vlády. Klaus také opakovaně obhajoval většinový systém, který konkurenční demokracii umožňuje lépe, než systém poměrného zastoupení, jenž má naopak tendenci produkovat slabé koaliční vlády.

Jednou z forem konsensuální demokracie je ovšem i tzv. konsociační demokracie, kterou teoreticky popsal holandský politolog Arend Lijphart. Ta se uplatnila zejména v sociálně, nábožensky nebo etnicky silně fragmentovaných společnostech, v nichž se politické elity z různých částí politického spektra rozhodly v zájmu stability spolupracovat. Holandsko nebo Rakousko jsou hojně uváděnými příklady.

Lze ovšem argumentovat, že formou konsociační demokracie byla i opoziční smlouva, jejímž duchovním otcem byl právě Klaus. I v českém případě se rozhodly v údajném zájmu politické stability spolupracovat dvě soupeřící politické formace. V homogenní České republice ovšem neexistovaly pro zavedení tohoto modelu demokracie důvody, o kterých píše Lijphart.

Paradoxně byl tento model zaveden údajně především kvůli potřebě změnit volební pravidla tak, aby mohla být vytvořena skutečná konkurenční demokracie. Zároveň ale obě spolupracující strany—Klausovi občanští demokraté a sociální demokraté Miloše Zemana—původně předpokládaly, že by tato forma tiché skryté koalice mohla pokračovat i po dalších volbách.

Strany a dost

Klausova politická filozofie není také příliš jasná, pokud jde o jeho chápaní role, kterou v demokracii hraje soupeření zájmů. I když opakovaně popisuje demokracii jako kolbiště, na němž se střetávají různé legitimní zájmy, má na mysli především zájmy „svobodných jedinců“. Takové zájmy na sebe sice berou institucionalizovanou podobu, ale v Klausově pojetí jsou standardní formou takové institucionalizace vlastně jen politické strany.

Je-li ale politika střetáváním agregovaných individuálních zájmů, je nevyhnutelné, že se takové zájmy budou institucionalizovat i v jiných podobách, než jsou politické strany a není jasné, proč Klaus přisuzuje legitimitu především jen politickým stranám.

Zejména ve Spojených státech velmi vlivná teorie pluralismu přitom tvrdí, že všechny existující zájmy ve společnosti jsou nějakým způsobem organizovány, konkurují si v přístupu k politice, a pokoušejí se ze svého pohledu ovlivnit činnost sátu. „Pluralisté“ zdůrazňují, že názory a zájmy jednotlivců jsou tvořeny příslušností ke skupinám. Politika je konflikt mezi skupinami, přičemž se jedná o konflikty v rámci jistých hranic.

Klaus spojuje skupinové zájmy s nebezpečím korporativismu a varuje před srůstáním různých zájmových skupin se státem. Nevysvětluje ovšem uspokojivě, proč by k tomuto nebezpečí měly být imunní politické strany. Italské a německé zkušenosti po 1. světové válce jasně ukázaly, že korporativismu se nedá zamezit jen volnou soutěží politických stran.

Nemilovaní občané

Posledně zmíněný problém nás přivádí k problému občanské společnosti, kterou Klaus odmítá jako kolektivistický koncept, zatímco někteří teoretici, k nimž se hlásí, jí naopak považují za potřebný nástroj kontroly a omezování politické moci. Mnoho teoretiků demokracie také vyzdvihuje občanskou společnost jako obsahovou stránku demokracie--tedy jako prostředí, v němž se občané, svobodně se sdružující za účelem dosažení nejrůznějších cílů mimo mocenské struktury státu, učí občanským ctnostem i aktivnímu občanství a stávají se tak lepšími demokraty.

Podle některých teoretiků občanská společnost automaticky vyrůstá z tendence svobodných jedinců se sdružovat za určitými, často nepolitickými cíly, a je tudíž zcela přirozeným důsledkem liberálního pojetí demokracie. Právě proto je Klausův odpor vůči občanské společnosti těžko pochopitelný. Občanskou společnost by Klaus mohl snadno přijmout přinejmenším v její minimalistické podobě, protože, počínaje už Adamem Fergusonem, celá řada teoretiků spojovala občanskou společnost především s trhem. Tržní hospodářství—jako oblast svobody, individualismu a soukromého práva--bylo chápáno jako základní forma občanské společnosti.

Václav Klaus: odkud a kam

Klausova politická filozofie je poměrně pestrobarevným kompilátem různých teorií a vlastních závěrů. V rovině čisté teorie se Klaus cítí být ekonomickým liberálem, jehož největší inspirací jsou myšlenky Miltona Friedmana. I v oblasti politické filozofie ovšem tíhne k ekonomizujícímu pojetí demokracie a v jeho názorech lze najít mnohem častěji stopy schumpeterovského demokratického revizionismu než hayekovského chápání liberalismu a demokracie.

V českém kontextu Klaus vychází z politických tradic českého národního populismu, který reprezentovali v první republice zejména Národní demokraté. Ačkoliv Klaus často kritizuje velký stát, ve shodě se zmíněnou politickou tradicí obhajuje zároveň silný národní stát. Ten definuje především jako ochránce českých národních zájmů. Jeho kritika Evropské unie vychází nejen z některých postulátů liberalismu, na který se často odvolává, když EU kritizuje za její údajný socialismus, ale také z jeho chápání role národa.

Klausův eklekticismus nelze, jak se zdá, plně oddělit od intelektuální atmosféry normalizační éry, v níž se jeho pohled na svět dotvářel. Mnohé jeho názory spadající do oblasti politické teorie jsou pohledy samouka ovlivněného tehdy dostupnou „samizdatovou“ politickou ekonomií, zejména rakouskými a americkými národohospodářskými školami.

V poslední době bylo ovšem možné zaznamenat určité posuny v Klausově chápání demokracie a svobody. Nejenže v jednom ze svých projevů před zvolením do funkce prezidenta mluvil, vůbec poprvé, o občanské společnosti jako o existujícím organismu, ale nově také hovoří o potřebě hledání společenského konsensu prostřednictvím demokratické diskuse, nebo uznává jako jeden z platných přístupů k demokracii názor, že svoboda nemůže fungovat bez základní shody na tom , co je morální a dobré—jakkoliv on tento „komunitaristický“ pohled nesdílí. V roli prezidenta Klaus také varoval před přílišnou mocí politiků. Jinými slovy, zdá se, že se možná posunuje ke komplexnějšímu chápání demokracie, které se oprošťuje od původně silného ekonomizujícího a ideologického přístupu.

Přítomnost - 1. 4. 2004