You are here: Home Články / Articles 2004 Hrozby Česku podle Klause

Hrozby Česku podle Klause

Při nedávném setkání setkaní s politickými vězni na Žofíně prezident Václav Klaus těmto obětem komunistického režimu sdělil, že „dnes už Česku hrozí jiná nebezpečí než totalitní komunismus. “ Zákeřnější jsou prý "sílící pokusy omezovat svobodu člověka pod záminkou nově formulovaných veřejných zájmů a takzvaných vyšších cílů". Zejména nebezpečné je "narůstání demokratického deficitu dnešním evropeismem a internacionalismem". Je si prý třeba dávat pozor na unifikovaný evropský superstrát.

Političtí vězni si museli připadat během prezidentova projevu poněkud zmatení. Již před časem Václav Klaus odmítnul antikomunismus a přihlásil se k tzv. ne-komunismu--tedy k mlčící většině, která údajně přispěla k pádu komunismu mnohem více než třeba disidenti. Političtí vězni ovšem neseděli v kriminálech proto, že byli ne-komunisté. Nyní se dozvídají, že komunismus je víceméně zapomenutá minulost, a že by se měli bát především plíživého europeismu.

Kdo na Žofíně dokázal sledovat tok prezidentových myšlenek a porovnávat s realitou, se nejspíše musel v duchu ptát, jestli se pan prezident přece jenom nenechal svými chmurnými vizemi trochu unést. Pokud by totiž nebezpečí „europeismu“ bylo srovnatelné s nebezpečím minulých totalitních režimů, pak by nám Václav Klaus měl ukázat nějaké novodobé evropské gulagy.

Měl by nám také doložit, jak konkrétně je ve vznikajícím evropském „superstátu“ svoboda jednotlivce ohrožena, nebo už dokonce omezena.. Má-li například na mysli to, že v unii mizí hranice, že čeští studenti mohou nyní studovat po celé Evropě, a že za několik let budou moci kdekoliv v Evropě pracovat všichni čeští občané, není úplně jasné, v čem vlastně ono hrozné nebezpečí spočívá.

Jako velká hrozba se nejeví ani fakt, že evropské instituce důrazně chrání lidská i občanská práva, a že občan, který neuspěje se svými stížnostmi u institucí národních států, se může svých práv dovolat „výše“. A pokud prezidentovi vadí demokratický deficit v rozhodování evropských institucí, měl by možná namísto nakyslé kritiky nabídnout řešení lepší, než je to, o které se snaží například navrhovaná evropská ústava.

Nebylo by také špatné, kdyby se prezident--namísto tajemných varování--pokusil vysvětlit, v čem je pro svobodu jedinců škodlivé, když se postupně sjednocují standardy a legislativa zemí, které tvoří společný trh, kterýžto poskytuje mnohem větší prostor jak jedincům, kteří podnikají, tak těm, kteří hledají práci. Václav Klaus se ovšem, jak se zdá, nebojí tolik o svobodu jednotlivce, jako se bojí o národní stát.

Jeho role se v rámci EU nepochybně poněkud umenšuje, ale nikoliv natolik, aby jednotlivé členské státy někdo do něčeho mohl nutit, včetně setrvání v EU. I naše členství bylo nakonec výsledkem svobodného rozhodnutí českých občanů. Přidá-li se Česká republika k zemím, které schválí případnou evropskou ústavu, bude i to naše svobodné rozhodnutí.

Namísto strašení bývalých politických vězňů Evropou by se možná prezident měl věnovat méně plíživým hrozbám demokracii, jako je například růst nacionalistického populismu (včetně toho v podání českých komunistů současnosti), mezinárodní terorismus, nebo naopak nepřiměřené reakce některých států na teroristickou hrozbu. Jestli ale bude český prezident jezdit po světě, od Číny přes Bejrút až po Žofín, aby vykládal o hrozbách evropského sjednocování, může být brzy sám vnímán jako jistá hrozba--pověsti České republiky a zdravému rozumu.

Právo - 24. 5. 2004