Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2004 Jak zrušit Senát?

Jak zrušit Senát?

Názor, že by měl být zrušen Senát, vyslovený některými sociálními demokraty po neúspěchu ČSSD v nedávných senátních volbách, je zdánlivě nesmyslný. Jakékoliv ústavní změny musí totiž schválit samotný Senát. I kdyby se na zrušení horní komory parlamentu dohodli předáci většiny stran, bylo by těžké donutit senátory, aby takový příkaz uposlechli.

Příliš by nepomohl ani nápad uspořádat o existenci Senátu referendum, protože Senát jen těžko schválí ústavní zákon o referendu, který by jeho zrušení umožňoval. Přesto ale existují příklady zrušení horních komor, například ve Švédsku, Dánsku, ve Venezuele, na Novém Zélandě, a v několika provinciích Kanady.

Na Novém Zélandu se podařilo zrušit Senát, aniž by senátorům byla nabídnuta nějaká viditelná protihodnota. Když se v roce 1950 k moci dostala pravicová opozice po dlouhém období vlády labouristů, během kterého měli i jasnou převahu v Senátu, horní komoru zrušila.

V Dánsku byl Senát zrušen v rámci přijetí nové ústavy země v roce 1953, zatímco ve Švédsku byl za tímto účelem přijat zvláštní ústavní zákon v roce 1970. Senátorům byla výměnou za souhlas se zrušením horní komory zaručena doživotní renta. Takové řešení si ovšem může dovolit bohatý stát, jako je Švédsko. V Česku by narazil nepochybně na odpor.

Zdá se tedy, že Senát by mohl být zrušen pouze v případě, že by byla senátorům nabídnuta nějaká jiná protihodnota. Nejelegantnějším řešením je sloučení Senátu a Poslanecké sněmovny tak, že by sněmovna po reformě měla 281 poslanců. Tedy řešení, jímž by byl sice zrušen Senát jako instituce, ale pozice členů horní komory jako zákonodárců by přitom byly nejen zachovány, ale staly by se ústavně silnějšími. Zharmonizování různých délek mandátů senátorů s délkou mandátu poslaneckého by se jistě dalo vymyslet.

Tento způsob „zrušení“ Senátu by mohl přitom být spojen se změnou volebního zákona pro volby do sněmovny tak, že by se do ní napříště volilo na základě dvoukolového většinového systému (který se nyní používá pro volby do Senátu), nebo že by zhruba polovina poslanců byla volena podle poměrného systému a druhá část na základě dvoukolového většinového systému.

Výsledkem by v obou případech bylo výrazné snížení počtu komunistů ve sněmovně, protože dvoukolový většinový systém je nepřátelský vůči extrémistickým stranám. Po posledních senátních volbách bude mít KSČM v Senátu jen dva zástupce. Své místo by si v takovém volebním systému eventuálně našla i sociální demokracie, která kvůli nedostatku kvalitních osobností ve svých řadách je na tom momentálně v Senátu špatně.

Je přitom jasné, že by ústavní změna musela také vyřešit přesun pravomocí a funkcí Senátu na jiné instituce. Že to udělat lze, o tom se je možné přesvědčit zejména studiem dánského a švédského příkladu.

Právo - 2. 12. 2004