You are here: Home Články / Articles 2004 Jsme v Evropě – je Evropa v nás?

Jsme v Evropě – je Evropa v nás?

Od českých politiků jsme v minulých letech slyšeli mnoho slov o nutnosti definovat a chránit naše národní zájmy. Plané diskuse o národních zájmech a národní identitě, které nebyli politici a politické strany nikdy schopni definovat, natož se na nich shodnout s ostatními politickými aktéry, by vydaly na několik objemných svazků.

Ve skutečnosti české národní zájmy byly a jsou ve světle tragické historie tohoto národa dosti jasné: zajistit si bezpečnou demokratickou existenci v historicky vysoce nestabilním regionu Střední Evropy, aniž bychom museli zaplatit ztrátou velké části své suverenity. Vstupem do Evropské unie a NATO je tento základní národní zájem naplněn. Stalo se tak ovšem, poněkud paradoxně, téměř bezděčně. Vstup do obou organizací nebyl výsledkem promyšlené strategie a konsensu o národních zájmech, ale—jak už to v českých poměrech bývá—Česká republika byla spíše ve vleku událostí.

Je jisté, že mnozí politici budou o národních zájmech mluvit i po vstupu do Evropské unie—prostě proto, že je to pěkný a chytlavý pojem, do kterého lze napěchovat celou škálu emocí, a který lze využívat k politické manipulaci. Ve skutečnosti Čeká republika coby člen EU a NATO už nepotřebuje vyčerpávající diskusi o národních zájmech, ale potřebuje diskusi a jasná politická rozhodnutí o svém směřování v rámci těchto organizací, zejména právě EU.

Unie nabízí všem novým členům obrovské možnosti rozvoje, které buď dokáží, nebo nedokáží, využít. Stačí si vzít příklady Irska a Finska na jedné straně, a Řecka na straně druhé. Obě prvně zmíněné země učinily v určitém okamžiku strategická rozhodnutí, že napnou největší úsilí do rozvoje vzdělání, moderních technologií a vědy, protože jenom tak mohou uspět v globalizovaném světě. Příliv investic z EU směrovaly cíleně do těchto oblastí. Dnes jsou obě nejúspěšnějšími členy EU. Sjednocená Evropa byla a je pro Iry i Finy nejen institucionálním přístavem proti náporům globalizace, kterým by sami nemohli čelit, ale zároveň také trhem a odrazovým můstkem pro další rozvoj.

Řecko, na druhou stranu, bylo a je jen pasivním příjemcem pomoci od bohatších států Evropy, kterou nedokázalo využít k výraznému rozvoji. I když mu evropská solidarita nepochybně pomohla, žádný hospodářský zázrak se nekonal.

Češi nyní zakotvili v bezpečných vodách evropského a transatlantického přístavu a jejich základní národní zájem—dlouhodobá stabilita a bezpečnost—byl tak naplněn. Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že národním zájmem svého druhu je i formulace vize dalšího rozvoje, podobné té, která stála za hospodářskými zázraky Irska a Finska.

Formulování této vize ovšem je mnohem více politickým rozhodnutím, než bylo formulování národních zájmů, které se týkaly bezpečnosti. O takových národních zájmech nebylo totiž nutné skutečně rozhodovat. Vždy byly jaksi v podloží všeho, k čemu česká společnost spěla od 17. listopadu 1989 do 1. května 2004. Navzdory jalovým diskusím by se žádný politik, snad kromě komunistů a několika extrémních nacionalistů, neodvážil tvrdit, že naše budoucnost je dlouhodobě mimo NATO a EU.

K rozhodnutí o tom, zda Česká republika chce zůstat jen jakousi montážní dílnou Evropy, nebo zda si chce v nové globální ekonomice vybudovat svůj specifický profil, který se bude opírat o nové myšlenky, vynalézavost a původní výzkum, je ovšem třeba skutečné politické vize. A na té, jak se zdá, se česká politická reprezentace—která nebyla schopna společně vyslovit ani to, co bylo v posledních patnácti letech tak zřejmým národním zájmem—neshodne.

Česku je tedy souzeno zůstat průměrnou členskou zemí, jakou je Řecko, spíše než být premiantem typu Irska. I tak je ovšem vstup do EU pozitivní událostí. Pro toto tvrzení existuje několik důvodů.

Tak především se pozvolna vytrácí ryze domácí politika, která až dosud byla poznamenána provincialismem a malostí. Téměř vše, co se nazývá domácí politikou, se už nyní nějak vztahuje k Evropě. A naopak, valná část tzv. zahraniční politiky—ta část, která se týká EU--se stává politikou domácí. Jinými slovy, nejrůznější rozhodnutí na evropské úrovni, na nichž se podílí i česká republika, mají , a stále více budou mít, přímé dopady na politiku domácí.

Všimněme si například jenom toho, co se stalo na české politické scéně v poslední době. Ačkoliv Česká republika ještě nebyla členem EU, politický diskurs byl výrazně „evropský“. Tak například balík reforem veřejných financí byl připraven zejména proto, že Česká republika by bez takových reforem nebyla schopna splnit do roku 2008 maastrichtská kritéria tak, aby v roce 2009 mohla přistoupit k evropské měnové unii. K tomu, že se členem eurozóny stane, se zavázala v přístupové smlouvě.

Je samozřejmě možné argumentovat, že reformy veřejných financí by se musely odehrát tak jako tak, jinak by česká ekonomika mohla eventuálně zbankrotovat. V tomto bodě ovšem existuje celá řada neshod. Celá jedná ekonomická škola, kterou reprezentuje v českých poměrech například Valtr Komárek, tvrdí, že Česká republika má ještě dost rezerv na to, aby mohla další ekonomický růst financovat zadlužováním.

Členství v EU bylo důvodem pro přijetí i celé řady dalších opatření, která by jinak možná čekala ještě dlouhou řadu let. Například uzavření stovek potravinářských provozů, které nevyhovují hygienickým normám EU. Nebo přijetí zákona o (průhledném) zadávání státních zakázek, bez něhož by Česká republika nebyla schopna čerpat z některých finančních fondů EU. I to, že EU nyní hrozí, že peníze do České republiky potečou méně, než se předpokládalo, protože zákonodárci přijali nakonec zákon poněkud „zmetkový“, a že je třeba zákon rychle opravit, je ukázkou toho, jak se mění parametry české politiky.

Několik týdnů bylo též věnováno velmi poučné diskusi o příštím českém komisaři v Evropské komisi. I zde měla EU výrazně výchovný vliv. Věrny svým zvykům, české politické strany výběr kandidáta zpolitizovaly a snažily se za každou cenu prosadit na tento post svého partajního „koně“. Střet s realitou EU odhalil mnohem více než jen to, že česká politika si nemůže vůči Bruselu dovolit to, co je běžné doma—tedy poslat do vysoké funkce kandidáta, který sice není dostatečně kvalifikován, ale to nevadí, pokud má stranickou podporu.

Skandál okolo Miloše Kužvarta tak ve střetu s EU odhalil systémové problémy mladé české demokracie. Ty spočívají v tom, že česká politika zatím byla v zajetí početně malých, ale o to mocensky zbytnělejších politických stran, které upřednostňují téměř za každých okolností své vlastní zájmy před zájmy státu. Řečeno jinak, politika---tedy činnost údajně vykonávaná ve veřejném zájmu—byla v českých poměrech „zprivatizována“ několika subjekty, které hledí na veřejné zájmy téměř vždy z hledisek vlastních politických zisků. Strany fungují jako uzavřené klany, které se za každých okolností snaží maximalizovat své výnosy i za cenu tunelování veřejných zájmů.

V tomto uzavřeném pojetí stranické politiky fungují politické strany jako mafie, které mají především za úkol se postarat o své členy. „Náš“ člověk je v takovém systému vždy lepší než „jejich člověk“ nebo nestraník. Nejjasněji se to projeví právě v otázkách personálního výběru pro nejrůznější funkce. Pro české stranické myšlení je nepředstavitelné, že by strana v zájmu státu jako celku měla přenechat některou „lukrativní“ pozici někomu, kdo není „náš člověk.“ I proto zůstává už rok neobsazen post předsedy Nejvyššího kontrolního úřadu. Myšlení většiny českých politiků bylo zatím prostě takové, že o své straně uvažují jako o jakémsi soukromém podniku, jehož úkolem je si na politickém trhu urvat pro sebe co nejvíce vlivu, který pak lze přeměnit do ekonomických výnosů, nebo do prebend pro zasloužilé členy strany. V „kádrových“ věcech české politické strany tedy téměř vždy zatím jednaly z pozice síly. Například idea, že by se před jmenováním českého eurokomisaře sešly všechny politické strany a snažily se najít nejvhodnější osobu, byla téměř nemyslitelná. Pokud se čeští politici k něčemu takovému „sníží“, stane se tak vždy už jen pod tlakem nevyhnutelných okolností, jak tomu bylo pod tlakem Bruselu. Tento tlak ovšem, jak se ukazuje, může mít nakonec výchovný účinek.

Toto klanové pojetí politiky má hluboké příčiny, které se váží k české historii. Skutečnost, že v době, kdy politické strany v Čechách začaly vznikat--tedy v době pozdního rakousko-uherského mocnářství—neměla česká politika skutečný vliv ve Vídni (tedy vliv na vládnutí), měla za následek, že české politické strany se už od počátku stravovaly mnohem více vlastními problémy, než veřejnými zájmy. „Zbytnělé partajnictví“, jak tento problém nazýval prezident Masaryk, bylo pak problémem i první republiky a je v české politice „geneticky“ zakódováno dodnes.

Václav Havel tento jev mnohokrát kritizoval a byl za to okamžitě ocejchován jako nepřítel politických stran. Ve skutečnosti je jejich největším nepřítelem český provincialismus a malost, které nejsou schopny se povznést nad partikulární zájmy. I Evropská unie tak byla od samotného počátku politickými stranami chápána nikoliv jako historická šance pro české země, ale jako šance, popřípadě nebezpečí, pro jednotlivé stranické sekretariáty. Zdá se, že s členstvím v EU budou čeští politici nuceni některé své zvyky změnit. To se týká například i budoucích českých poslanců v Evropském parlamentu. Ještě před začátkem volební kampaně bylo možné slyšet silácká hesla některých stran o tom, jak v EP budou tvrdě hájit především české národní zájmy. Komunisté a Občanská demokratická strana si přitom toto hájení národních zájmů představují jako tvrdý boj proti další politické integraci Evropy.

Stejně jako v jiných střetech s realitou EU je i v tomto případě téměř jisté, že přinejmenším ODS bude nakonec mnohem méně výbojná než slibuje. Koneckonců už nyní jí někteří evropští politici dávají najevo, že by kvůli svým euroskeptickým a militantním protisudetským postojům nemusela být vítána v lidovecké frakci v EP, což je nejsilnější skupina v rámci EP.

Vidina, že by ODS, která má šance vyhrát české parlamentní volby v roce 2006, byla nucena pracovat v nějaké méně významné frakci EP, je straně natolik nepříjemná, že se špičky ODS málem poprvé dostaly do konfliktu se svým čestným předsedou, prezidentem Václavem Klausem, který bez vysvětlení zrušil schůzku s předsedou lidovecké frakce EP Hansem-Gertem Pötteringem během jeho návštěvy v České republice. Představitelé ODS o tuto schůzku velmi stáli a právem se obávali, že prezidentovo chování by jim mohlo u evropských lidovců přitížit.

Podobné dilema bude mít i KSČM. I ona by vzhledem ke své domácí politické síle ráda hrála důstojnou roli v EP, ale pokud se nebude schopna zreformovat, čeká jí členství v okrajové frakci zvané Konfederace evropské sjednocené levice a Severské zelené levice, která sdružuje různé komunistické strany, z nichž naprostá většina nemá v domácí politice žádný vliv. I proto se místopředseda strany Miloslav Ransdorf začal angažovat v projektu Evropské levicové strany, která by pomohla KSČM do politického hlavního proudu, jež nalevo od středu zatím reprezentuje Evropská socialistická strana, do které směřuje i česká sociální demokracie.

Členství v EU bude mít mnoho konkrétních i obecnějších dopadů. Pokud jde o českou politickou scénu, zdá se, že bude mít civilizující efekt. Jedním takovým efektem bude i podstatné umenšení role českého prezidenta. Všechny parlamentní demokracie, které jsou členy EU (tedy vlastně všechny státy s výjimkou Francie, která je poloprezidentskou republikou), role hlav států (prezidentů a konstitučních monarchů) je zredukována na zcela symbolickou úroveň. Ta se stane ještě symboličtější, pokud EU vytvoří post evropského prezidenta.

I to je pro českou politiku dobrá zpráva. Poněkud nevyjasněné postavení prezidenta v českém ústavním systému, jemuž se v malém českém státě daří „natahovat“ své pravomoci a vliv téměř podle potřeby, bude—viděno skrze filtr EU—poněkud jasnější. Partnery ostatních představitelů členských zemí EU budou český předseda vlády a příslušní ministři. Z české politiky tak postupně mohou zmizet jisté byzantské praktiky, které jsou způsobovány soubojem mezi prezidentem a vládou o to, kdo je vlastně pánem exekutivy a tedy i hlavní politickou postavou státu.

Revue Prostor - květen 2004