You are here: Home Články / Articles 2004 Klaus "naslouchá lidu"

Klaus "naslouchá lidu"

Snaha Václava Klause být „lidovým“ prezidentem, který by vymazal údajně „elitistické“ postoje svého předchůdce, má některé pozitivní aspekty, které ovšem povětšinou přehlušuje nepříjemný odér laciného populismu poháněného průzkumy popularity. Tak či onak, Klausova aktivní snaha být mezi lidmi je sympatická.

Prezident Klaus také korigoval některá ze stanovisek Klause partajního lídra a změnil do jisté míry styl. Mluví méně konfrontačně, zdůrazňuje potřebu politického konsensu. Posunul se ke smířlivějšímu vnímání názorů lidí, kteří preferují odlišné koncepty demokracie než on.

Méně pozitivní je, že Klaus porušil hned několik slibů, které učinil, když kandidoval na prezidenta—například, že nebude interferovat s prací vlády, nebo že bude střídmý při vetování zákonů.

Trapné bylo Klausovo počínání během referenda o vstupu do Evropské unie. Stal se raritou v evropském měřítku; je jedinou známou hlavou státu, která tajila, jak bude volit a později odmítla říci, jak volila. Toto chování, zdá se, souviselo s již zmíněným populismem. Klaus, který Evropskou unii soustavně kritizuje, zřejmě hlasoval proti vstupu, ale protože věděl, že většina lidí si vstup přeje, raději nedůstojně mlžil.

Populisticky se chová i v dalších oblastech.Téměř neudílí milosti, protože je to záležitost potenciálně nepopulární. Většinové mínění, zdá se, měl na paměti i v případech odmítnutí smlouvy s Vatikánem, různých prohlášení na adresu poválečného vyhnání sudetských Němců, nebo konfrontačních postojů vůči nepopulárnímu Senátu ve věci ústavních soudců.

Velmi sporné byly Klausovy esejistické úlitby „mase obyčejných občanů“, jejíž pasivita během doby normalizace prý přispěla k pádu komunismu více než disidenti-elitáři. Takovou interpretaci sice možná vox populi ocení, ale historii nelze tak snadno přepsat. Stejně jako z ní nelze snadno vymazat Václava Havla, jehož dědictví evidentně Klause straší na každém kroku, namísto toho, aby ho aktivně využíval ku prospěchu země—zejména v zahraniční politice, kde se svému předchůdci nemůže rovnat.

MF Dnes - 27. 2. 2004