Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2004 Klaus nechápe Evropu

Klaus nechápe Evropu

Prezident Václav Klaus myslí o Evropské unii jako účetní a proto jí nikdy nebude rozumět. Naposledy to ukázala přednáška o důsledcích rozšíření EU, kterou přednesl v mnichovském Institutu pro hospodářský výzkum (MF Dnes, 23.6.2004 nebo http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=xETRF3D9qZol ).

Ač to má být akademický traktát, prezident pomíjí širší historické, filozofické a politické aspekty procesu evropské integrace. Pojímá ho téměř výlučně ekonomicky, ale i jeho ekonomické uvažování je omezené, protože redukuje komplexní proces na jednoduchý a zavádějící jazyk „nákladů“ a „výnosů.“

Buďme konkrétní. Hned na začátku své přednášky „ohromuje“ Klaus konstatováním, že proces rozšíření EU měl „nenulové náklady“, a že když tyto náklady někdo připomněl, bylo to považováno za zlý úmysl. Ve skutečnosti jen málokdo zpochybňoval, že se vstupem do EU jsou spojeny i náklady. Jenomže „výnosy“ a „náklady“ rozšíření nebylo nikdy možné kvantifikovat, protože se nikdy nejednalo o pouhou účetní operaci.

Přínos (spíše než „výnos“) rychlé modernizace zaostalých institucí s pomocí EU, politická stabilita a bezpečnost spojené s integrací, geopolitické dopady rozšíření, symbolická dimenze, nebo rozšíření prostoru svobody a uplatnění jedinců se nedají přesně spočítat. Václav Klaus ovšem rád kvantifikuje. A protože počítá jenom to, co se spočítat dá, je přesvědčen, že EU nám toho mnoho nepřinesla.

Takový přístup pomíjí hodnotovou stránku věci. Prezident pak může klidně například tvrdit, že jsme byli součástí Evropy už před vstupem do EU, kterážto nemá žádné právo si na Evropu dělat monopol. Záleží ovšem na tom, jak definujeme pojem moderního evropanství. Pokud ho budeme spojovat s určitými hodnotami a výkony, pak sovětské satelity docela jistě z „Evropy“ na dvě generace vypadly a dodnes jsou těžce poznamenány totalitními praktikami ruské Byzance.

Klaus si to podprahově uvědomuje, když přiznává, že členstvím v unii se přistupující země znovu zařadily „mezi normální, standardní evropské země“. Je to podle něj dokonce „hlavní výnos“ členství. Protože ale redukuje rozdíly mezi Západem a post-komunistickou Evropu vlastně jen na ekonomiku, nakonec není schopen přijít s žádnou definicí evropanství, která by ospravedlnila jeho tezi.

Když Klaus píše o důsledcích rozšíření EU pro Českou republiku, soustředí se jako správný účetní na tezi, že země bude v nejbližší době čistým plátcem, nikoliv čistým příjemcem peněz z EU. Nové země prý také nezískají možnost výrazně ovlivňovat rozhodovací procesy v unii, protože jsou malé a navíc jim v tom brání dnešní míra byrokratizace a demokratický deficit EU.

Ani slovo o tom, že v EU platí výrazná rozhodovací asymetrie ve prospěch právě malých zemí, což by zdatný kvantifikátor, jakým Klaus je, mohl hravě doložit. Nejenom třeba poukazem na rozhodovací mechanismy přijaté v Nice, nebo mechanismy dohodnuté nově na summitu o evropské ústavě, ale třeba jen zmínkou, že v Evropském parlamentu bude mít desetimiliónová Česká republika 24 poslanců, zatímco osmkrát větší Německo jen zhruba čtyřikrát více!

Klaus také tvrdí, že vstup do EU nepřinese žádnou výraznou změnu ani v oblasti legislativy, protože ta už byla v nových členských zemích přijímána řadu let. Ano, ale proč? Přeci právě kvůli vidině vstupu! Opravdu si prezident myslí, že bychom tak rychle zharmonizovali nás právní řád s vyspělou Evropou bez aspirace vstoupit do EU?

Klausovu politickou filozofii bychom mohli nejlépe definovat jako „politický egoismus“. Hezky se to ukáže v té pasáži jeho přednášky, v níž tvrdí, že formální členství nových zemí nepřineslo „žádnou skutečnou výhodu pro staré členské země.“ Prezident má víceméně pravdu, jenomže tak pomíjí samotnou podstatu evropského integračního procesu—totiž solidaritu a zájem na stabilitě dříve těžce zkoušeného kontinentu.

Samozřejmě, že si staré členské země mohly jednoduše říci, že výhodnější by pro ně bylo ponechat chudáky z Východu za nějakou novou železnou oponou. Ať se každý stará sám o sebe. Unie je ovšem už od začátku založena na principu vzájemné pomoci. Bohaté státy těm chudším nic dávat nemusejí, přesto dávají. Do prostého účetnického uvažování a friedmannovského neoliberalismu se to, pravda, moc nehodí.

Na závěr nelze nepolemizovat s tezí, že sjednocení Evropy není žádnou výhodou v globálním měřítku. Jenom se prý zvýší „transakční náklady“ fungování EU. Klaus vždy postrádal globální rozhled a zřejmě proto není schopen vidět „výnosy“--totiž, že ekonomická úspěšnost bude stále více souviset s jistou symetrií ekonomických a politických institucí. Nejúspěšnější budou ty země (a nadnárodní celky), v nichž politické instituce mohou svou silou a velikostí být partnery a hrází globálním ekonomickým gigantům. Pokud by Česká republika zůstala sama jako kůl v plotě, nijak to tomuto politickému trpaslíkovi nepomůže.

MF Dnes - 24. 6. 2004