Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2004 Klub demokracií i diktatur

Klub demokracií i diktatur

Ve světle nových hrozeb, jako jsou mezinárodní terorismus a nerovnoměrné dopady globalizace, se stále více ozývá volání po účinnějším systému globální politické správy. Jakýmsi světovým správcem měla být Organizace spojených národů, ale její neschopnost jednat v dobách mezinárodních krizí postupně ničí i poslední zbytky autority, kterou snad ještě má.

OSN bude sice brzy posuzovat návrhy na reformy, ale ty se omezují jen na Radu bezpečnosti. Ta je odrazem poměrů po 2. světové válce, takže stálé členství s právem veta mají jen tzv. vítězné mocnosti--USA, Velká Británie, Francie, Rusko a Čína. Mimo je například Japonsko, které je dnes demokracií a druhou největší ekonomikou světa. Stejně je na tom demokratická Indie, s více než miliardou obyvatel, či největší země Jižní Ameriky a Afriky.

To by se mohlo změnit, jenomže je to málo. Hlavním problémem OSN je totiž relativizující rovnítko, které klade mezi demokratické země a diktatury.

Autorita OSN bude dále upadat, jestliže politici demokratických zemí nenajdou odvahu otevřeně říci, že podmínkou plnoprávného členství musí být dodržování určitých principů, z nichž mnohé jsou koneckonců už od vzniku OSN zakotveny v Universální deklaraci lidských práv a Chartě OSN. Důsledné dodržování takových principů je možné jen v demokraciích.

Jedině zástupci zemí, kde se konají svobodné volby, existuje právní stát, a jsou respektována lidská práva, mají skutečnou legitimitu mluvit v OSN za své státy. Naopak zástupci zemí, v nichž vládnou například Fidel Castro, Moammar Kaddáfí nebo Bašir Asád, reprezentují jen své diktátory.

Kritici budou tvrdit, že OSN nemůže být jen klubem demokracií, protože důležité je vtáhnout do hry i země nedemokratické. Vždyť členy tzv. světového společenství jsou i ony. Navíc členství v OSN prý může sloužit k vyvíjení potřebného tlaku na takové země. Uslyšíme i námitku, že demokracie je západní vynález, a že existují různé, kulturně podmíněné koncepty lidských práv.

Zajímavé je, že taková relativizující kritika přichází nejčastěji z Evropy, která si už dávno vytvořila organizace, jenž nejsou ničím jiným, než elitními kluby demokracií. Jak členské země Rady Evropy, tak členské země Evropské unie musely nejprve splnit určitá demokratická kritéria.

I jakákoliv světová organizace, která má být schopná globální správy, by měla být klubem demokratických zemí. Pokud někdo potřebuje iluzi světového společenství, v němž jsou si rovni diktátoři i demokraté, nechť dále paralelně financuje impotentní (a dnes i z korupce podezřelé) forum v podobě OSN, v němž si například Fidel Castro a arabští šejkové mohou navzájem přednášet mnohahodinové projevy o západním imperialismu.

Jedině cosi jako Organizace spojených demokratických národů by byla--navzdory všem možným vnitřním rozporům--schopna akce, protože by sdílela určité hodnoty a měla by potřebnou demokratickou legitimitu. Nedemokratické země by naopak měly přesně vědět, jaká jsou kritéria členství. Snaha dostat se do takového klubu--podobně jako naše snaha dostat se do prestižní EU—by byla pro mnohé z nich jistě užitečnější, než prázdné apely OSN.

MF Dnes - 20. 11. 2004