Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2004 Majestát prezidenta káže nelhat

Majestát prezidenta káže nelhat

Bylo by prý jistě možné vytvořit z Hradu mocenské centrum, kde by se „střídali polospiklenci, vedly by se válečné porady a přesvědčovali by se k činu pěšáci, kteří drží v rukou osud této vlády,“ píše Alexandr Mitrofanov v článku „Co káže majestát“ (Právo, 9.3.2004). Takové mocenské centrum ovšem prý neexistuje, protože tomu brání majestát Václava Klause, který nechce jednat jako jeho předchůdce. Možná by si i pohrával s takovouto představou, kdyby se právě Václav Havel v takovém stylu necítil jako ryba ve vodě.

K podtržení tohoto argumentu cituje autor Klausova slova, že nebude povolávat na Hrad emisary různých politických stran a organizovat pád této vlády. „Já mám pocit, že něco takového už známe z naší minulosti. Já toto v žádném případě opakovat nebudu, protože absurditu tohoto počínání sám dobře znám,“ řekl Klaus nedávno v České televizi.

Slova by to byla pravdivá, kdyby se vztahovala na Tomáše G. Masaryka, který emisary a polospiklence na Hrad povolával a do osudů vlád aktivně zasahoval. Mluvit o organizování pádů vlád Havlem je naopak čirá spekulace a zřejmě i proto Klaus uvedl své nařčení slovním spojením „mám pocit.“ Prezident by se ale neměl odvolávat na pocity. Měl by buď poskytnout nějaké důkazy, anebo využít příležitosti mlčet. Jinak může být obviněn ze lži.

Spolupracoval jsem s prezidentem Havlem velmi úzce právě v době, na kterou Klaus svými slovy naráží. S plnou odpovědností tvrdím, že se na podzim roku 1997 na Hradě nekonaly žádné tajné schůzky, jejichž účelem bylo svrhnout vládu Václava Klause. Ne že by někteří lidé Havlovi razantnější postup proti skomírající vládě nenavrhovali. Ten opakoval: „Já jsem tuto vládu jmenoval a nebudu tedy organizovat její pád.“ Nemocný prezident byl samozřejmě o krocích stranických předáků, kteří vládní krizi způsobili, informován. Krizi ovšem nerežíroval ani on, ani jeho spolupracovníci.

Navzdory kritickému „rudolfínskému“ projevu po pádu vlády Havel také odmítal režírovat definitivní odchod Klause z politiky. Stačilo přitom pověřit sestavením vlády opět Klause. Bylo jasné, že by po rozkolu v ODS a v koalici vládu nesestavil a to by značně ovlivnilo i další vývoj v ODS. Též by byl oslaben mýtus politického mučedníka, kterého prý v „sarajevském atentátu“ společnými silami „odstřelili“ spiklenci z ODS, menší koaliční strany a Hrad, jenž údajné spiknutí pak završil tím, že Klause obešel při sestavování vlády. Obraz spiknutí Klausovi notně pomohl k politickému z mrtvých vstání.

Havel takové účelové uvažování rozhodně odmítl. Tento „neurotický výrobce dočasných vlád“, jak Havla nepřímo nazývá Mitrofanov, si uvědomoval, že by jmenováním Klause jen prodlužoval politickou agónii země. Jediná dočasná vláda, kterou kdy jmenoval, pak dostala drtivou podporu parlamentu s tím, že zemi dovede k předčasným volbám. Tohoto úkolu se odpovědně zhostila.

Po volbách se Havel na žádost Miloše Zemana pokusil pomoci na svět koalici ČSSD, lidovců a Unie svobody. Opoziční smlouvu, na které se po krachu koaličních jednání domluvili Klaus a Zeman, otevřeně kritizoval, ale dobře věděl, že nemá sílu nic změnit. Pokud existovalo nějaké mocenské centrum, kde se vedly válečné porady a držel v rukou osud vlády, bylo čtyři roky v pracovně předsedy Poslanecké sněmovny a sídle ODS.

Alexandr Mitrofanov má pravdu, když píše, že by bylo snadné z Hradu vytvořit mocenské centrum. Kdybychom chtěli použít novinářský metr, kterým se měří Havlovi, mohli bychom bez důkazů tvrdit, že takové mocenské centrum už vlastně existuje--prostě proto, že je nelogické, aby neexistovalo, zvážíme-li, kdo jsou Klaus a jeho spojenci. Tak či onak, možná existence takového centra je irelevantní, protože skutečnou moc mají v rukou vláda, parlament a stranické sekretariáty.

Moc Hradu byla povětšinou jen „mocí bezmocných“a je jí i nyní. Hrad se může stát mocenským hráčem jen v případě, že se s ostatními centry moci dokáže propojit. Skutečný test čestného předsedy ODS a jeho Hradu proto přijde, pokud ODS vytvoří příští vládu. O takové převodové páce do vládní a parlamentní scény si Havel mohl celých 13 let nechat jen zdát.

15. 3. 2004 - Právo