You are here: Home Články / Articles 2004 Několik paradoxů z eurovoleb

Několik paradoxů z eurovoleb

První české volby do Evropského parlamentu vyprodukovaly hned několik paradoxů. Tím prvním je skutečnost, že v těchto „evropských“ volbách téměř vůbec nešlo o Evropu. Mnohem více byly referendem o domácí politice.

Tento jev si lze vysvětlit několika způsoby. Například tak, že Evropský parlament je zatím institucí především jen symbolickou. Nemá skutečné pravomoci, funguje spíše jako diskusní fórum. Pro občany z nových členských zemí--kteří se především ptají, co pro ně může Evropská unie udělat--je to tedy instituce poněkud nesrozumitelná a zbytečná.

Většina voličů reagovala na tuto skutečnost tak, že volby ignorovali. Ti, kteří do volebních místností přišli, se nakonec z větší časti dostavili především proto, že se chtěli vyjádřit k dění na domácí politické scéně. Výsledky takového hlasování ovšem mohou jenom těžko mohou vyjádřit skutečné rozložení volebních preferencí, protože volby, ve kterých ve skutečnosti téměř o nic nejde, se zákonitě mění v hlasování protestní. Jinými slovy, mnohem více voličů ve volbách tohoto typu hlasuje proti někomu, než pro někoho.

Už proto v evropských volbách tradičně vyhrávají spíše strany opoziční, než strany vládní. To se potvrdilo i ve volbách českých. Obě opoziční strany—občanští demokraté a komunisté—si vedly velmi dobře navzdory tomu, že mají k evropské integraci problematický vztah. Jejich postoje k Evropě, zdá se, zajímaly voliče jen okrajově. Hlasy pro ODS a KSČM byly především hlasy proti současné vládní koalici.

Zdrcující porážka sociálních demokratů sice na jedné straně nepochybně odráží velkou nespokojenost voličů s vládou a s chováním nejsilnější vládní strany, ale zároveň—jak už bylo řečeno—je umocněna určitou nezávazností evropských voleb. Je téměř jisté, že kdyby tyto volby rozhodovaly o něčem, co se voličů přímo dotýká, například o složení Poslanecké sněmovny, výsledky by byly jiné.

To také vysvětluje úspěch uskupení, která mají ve svém názvu slovo „nezávislí“. V parlamentních volbách by voliči byli s takovými poněkud amorfními a nevyzkoušenými subjekty mnohem méně ochotni experimentovat. Evropské volby se naopak k podobným experimentům přímo nabízejí. Bude záležet jenom na těchto nových uskupeních, zda dokáží dobrých výsledků v eurovolbách využít k tomu, aby se na politické scéně skutečně etablovaly.

Úspěch Vladimíra Železného má ovšem ještě jeden aspekt. V tomto případě totiž uspěl nejen určitý politický koncept, ale především telekracie. Železný a Jana Bobošíková jsou politickými výtvory televize; oba mohli klidně své politické uskupení nazvat třeba Nova. Ukázalo se, že nováci, kteří těmto bývalým vůdcům nováckého stáda zůstali věrni, se pramálo starají o morální aspekty politiky. A pokud se starají, věří nakonec tomu, co jim nakukají bývalí televizní mágové. Železný je dokázal přesvědčit, že je jenom obětí politické štvanice.

Skutečnost, že mnoho voličů využívá evropské volby k protestní volbě, by ovšem neměla zastřít skutečnost, že vládní strany utrpěly drtivou porážku po zásluze. Ačkoliv vláda nebyla zatím dramaticky neúspěšná a Česká republika pod jejím vedením rozhodně není v žádné ekonomické krizi, vládní koalice se jeví jako nesourodý, rozhádaný spolek, neschopný rozhodné akce. Samotná ČSSD je svým největším nepřítelem. Neschopnost vlády i ČSSD prodat veřejnosti některé své úspěchy a odrážet často demagogické útoky opozice byla po zásluze potrestána. Politika má důležitou symbolickou a komunikační rovinu. Strana a vláda Vladimíra Špidly jí naprosto podcenily.

Jasné vítězství ODS, jakož i druhé místo KSČM, neznamenají, že se ti, kdo je volili, nezbytně ztotožňují s jejich politikou. V eurovolbách mnozí jen použili těchto dvou opozičních stran k tomu, aby vyslali varování vládě. Výsledky voleb jsou ovšem nakonec pro vládní strany natolik zdrcující, že u pouhého varování zřejmě nezůstane. Fiasko vlády nastartovalo proces, který povede k vážným politickým otřesům, včetně možného pádu vlády.

Sondy - 24. 6. 2004