You are here: Home Články / Articles 2004 Němci si selhání přiznali, my ne

Němci si selhání přiznali, my ne

Mediální a politická vřava, která se rozpoutala kolem jmenování bývalého normalizačního policisty Pavla Přibyla do funkce šéfa úřadu vlády, je plná licoměrnosti.

Dilema premiéra Grosse, zda Přibyla odvolat, lze postavit do kontrastu se dvěma příklady. Prvním je poválečné (západní) Německo. To prošlo důslednou denacifikací a v nemilosrdné národní diskusi se vypořádalo s nacistickou érou. Proto je nepředstavitelné, že by například bývalý člen gestapa mohl zastávat takovou funkci jako Přibyl, i kdyby sám nikdy nikomu neublížil.

Druhým příkladem jsou Rakušané, kteří na sebe nebyli po pádu nacismu nijak přísní, stejně jako Češi po pádu komunismu. Oba národy přijaly pohodlnou tezi, že byly víceméně jen oběťmi zrůdného režimu. Opatření přijatá po pádu režimu byla v obou případech spíše jen symbolická. V Rakousku se tak bývalý důstojník Wehrmachtu Kurt Waldheim mohl nakonec stát dokonce prezidentem, ba dotáhl to i na šéfa OSN. Když se jeho minulost provalila, rozvinula se diskuse, zda on sám někoho zavraždil, či zda lidem, kteří snad vraždili, "jenom" velel. Nepřipomíná to něco?

Češi se "vypořádali" s minulostí tak, že byl přijat tzv. lustrační zákon, ale přitom nebyla zakázána zločinecká komunistická strana, nebyli odsouzeni nejvyšší představitelé a agenti bývalého režimu, a nevedla se žádná skutečná diskuse. Minulost byla zametena pod koberec. Lustrační zákon byl jen jednou z řady licoměrností, na jejímž konci stojí kauza Přibyl. Češi si velmi usnadnili situaci. Nejhorší protagonisté a skuteční kati režimu zůstali nepotrestáni, zato byla vytvořena jasně definovaná skupina údajných viníků, jejíž existence umožnila všem ostatním, aby se situovali do pozice "čistých". V této logice má pravdu Gross, když namítá, že Přibyl je čistý, neboť má negativní lustrační osvědčení a jakési prověrky.

Kromě těch ocejchovaných lustračním zákonem, v ČR za minulý režim, zdá se, nikdo nemůže. Všichni se přeci snažili jen "přežít". V Česku dnes téměř nenajdete člověka, který by byl ochoten přiznat, že režim byl i jeho dílem.

A proč by to dělal, když podle prezidenta Klause komunismus vlastně neohrožovali disidenti, ale mlčící většina, která ho sabotovala špatnými výkony? Přibyl byl také mlčící sabotér, vlastně tedy jakýsi disident. Říká, že do zásahu proti demonstrantům byl nasazen rozkazem, ale šel bez nadšení a snažil se nikomu neublížit.

Ve skutečnosti režim nebyl něčím nad lidmi. Bez několika málo odvážných jsme režimem byli v různých mírách prostě my všichni. Němci si to dokázali přiznat. Za nacistickou minulost se stydí, slouží jim jako výstraha. V Česku jsme naopak svědky nostalgie po normalizačních časech.

Češi se s bývalým režimem nevypořádali a proto je stále v různých formách přítomen. Nevyjasnili jsme si, co si navzájem odpouštíme a co je neodpustitelné, kdo má morální právo soudit a kdo ho nemá. Nevysvětlili jsme si, proč se za ten minulý režim stydět. Když se nedemonstrovalo proti Šloufovi, jak teď pochopit, proč je najednou nepřijatelný Přibyl? A co je takový Přibyl vedle 41 poslanců strany, která ten bývalý režim přivedla k životu a pečovala o něj, za což se vůbec nestydí a dokonce zastupuje nás všechny i v Evropském parlamentu?

Lidové noviny - 20. 8. 2004