Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2004 Nepřítel, jemuž nelze vrátit úder

Nepřítel, jemuž nelze vrátit úder

V poslední době je ve všech pádech skloňován pojem „mezinárodní společenství“. Spojené státy americké prý mezinárodnímu společenství zasadily těžkou ránu, když ho obešly při invazi v Iráku. Bushova vláda zase tvrdí, že mezinárodní společenství selhává v boji s terorismem a USA tedy musí jednat na vlastní pěst. Co to ale vlastně je ono „mezinárodní společenství“? A je-li obcházeno, nebo selhává-li, jaké jsou příčiny?

Mezinárodní společenství v jeho současné podobě lze popsat jako komplexní systém vazeb mezi státy, které se utvořily zejména po 2. světové válce a jsou vyjádřeny v podobě mezinárodního práva. V institucionální rovině je pak reprezentováno především OSN.

Ačkoliv mezinárodní společenství zahrnuje jak státy, které tvoří tzv. Západ, tak i státy nezápadní, je vystavěno na principech západního racionalismu. Tedy na předpokladu, že s pomocí sdílených racionálních instrumentů—mezinárodního práva, konvencí a smluv--lze vytvořit mezinárodní pořádek, jehož principům rozumí všichni aktéři mezinárodního společenství, tedy státy a jejich vlády.

Zejména pokud mluvíme o udržování mezinárodní bezpečnosti, tato racionalita poměrně dobře několik desetiletí fungovala. Jak v bipolárním světě během studené vláky, tak i v prvním desetiletí po pádu komunismu, platila určitá pravidla, kterými se řídila většina států. Tato pravidla se vztahovala na širokou škálu jednání, od zásad „spravedlivé“ války, přes prevenci konfliktů, až po smlouvy o nešíření zbraní hromadného ničení.

Zároveň fungovala jistá racionalita založená na pudu sebezáchovy. Bylo například jasné, že země, která by použila zbraně hromadného ničení proti jiné zemi, by se vystavila nebezpečí zničení. I Severní Korea se nakonec chová víceméně racionálně. Ví, že nemůže svých zbraní hromadného ničení použít, protože by se to mohlo rovnat spáchání národní sebevraždy.

Aby jistá míra racionality v mezinárodním společenství fungovala, je ovšem vždy zapotřebí, aby racionálně—navzdory různým kulturním tradicím—mysleli všichni členové společenství. To se ovšem radikálně změnilo po 11. září 2001.

V novém globálním konfliktu proti sobě primárně nestojí racionálně jednající státy nebo bloky států, ale západní (a pozápadnělá) civilizace na jedné straně a nadnárodní teroristické sítě na straně druhé. Ty se neřídí ani mezinárodním právem, ani neuznávají instituce a pravidla hry mezinárodního společenství.

Neřídí se také pudem sebezáchovy, nemají teritoriální nároky, nebojují o zdroje. Chtějí z náboženských důvodů zničit západní civilizaci, stejně jako vše, co je touto civilizací podle nich „kontaminováno“. K boji používají sebevraždu a není pochyb o tom, že jakmile získají zbraně hromadného ničení, použijí je.

Doktrína zaručeného vzájemného zničení na tohoto protivníka neplatí, protože ho nelze snadno ztotožnit s jedním teritoriem či vládou; není komu vrátit úder. Neplatí už ani předpoklad, že k použití zbraní hromadného ničení je zapotřebí složitých technologií, jako jsou rakety. Nový protivník, který nemá problém při útoku zahynout, klidně promění sám sebe v nosič biologických, jaderných, nebo chemických zbraní, až je bude mít.

Toto vše zásadním způsobem podlamuje dosavadní „racionalitu“ a efektivitu mezinárodního společenství, které ostatně mělo problémy s akceschopností už před 11. zářím 2001. USA si to uvědomují mnohem naléhavěji než jejich evropští partneři. Zatímco Američané horečně hledají nové způsoby, včetně preventivních úderů, jak se vypořádat s novým nebezpečím, Evropa ještě stále věří, že se problém dá zvládnout v rámci stávajících institucí.

Je těžké určit, zda vláda USA této nové hrozby jenom účelově zneužila k okupaci Iráku, nebo zda skutečně věřila, že Saddám ještě stále má zbraně hromadného ničení, které by se mohly dostat do rukou teroristických sítí. Jisté je, že Saddám takové zbraně v minulosti měl, použil je, a více než deset let (a to i po 11. září 2001) bránil mezinárodnímu společenství, aby se přesvědčilo, že už je nemá.

Jisté také je, že—bez ohledu na to, co se stalo v Iráku--mezinárodní společenství, včetně USA, přesně neví, jak nové hrozbě čelit. Není s kým vyjednávat, není na koho apelovat pudem sebezáchovy. Povaha dnešní západní demokracie, která se zřekla kolonialismu, přitom nedovoluje ani krajní řešení, kterým by byla například okupace všech zemí, které teroristům poskytují útočiště (ať už záměrně, či proto, že nekontrolují svá území), nebo je podporují jinak.

Jsme tedy, jak se zdá, v pasti a přibližujeme se k okamžiku, kdy se terorističtí sebevrazi zmocní zbraní hromadného ničení. Ani oni nejsou zcela neracionální. Pochopili, že některé vynálezy západní vědy jim poskytují skvělé příležitosti k rozvrácení té civilizace, která je stvořila.

Hospodářské noviny - 10. 3. 2004