You are here: Home Články / Articles 2004 Politika krize a nebo krize politiky?

Politika krize a nebo krize politiky?

Za pádem vlády Vladimíra Špidly se skrývá zdánlivý paradox: premiér pod tlakem rezignoval jen několik týdnů po oficiálním vstupu České republiky do Evropské unie, který lze označit za jeden z největších úspěchů v historii země. Analytici a komentátoři nabídli jako vysvětlení nejrůznější důvody—od Špidlovy špatné schopnosti komunikovat a vysvětlovat svou politiku, až po bratrovražedný boj v sociální demokracii, kterému padnul za oběť.

Tento „mikropolitický“ pohled je jistě částečně pravdivý, jenomže vynechává pohled „makropolitický“. Krátce po vstupu do EU nepadla totiž jen vláda Špidlova, ale zhroutila se také vláda polská. V Maďarsku musel odstoupit premiér, na Slovensku se v posledních fázích přistupování k EU původně solidně většinová vláda Mikoláše Dzurindy stala vládou menšinovou. Souvislost těchto politických kalamit se vstupem je nepřehlédnutelná.

Euroskeptici by jistě nabídli pohotové vysvětlení, spočívající v tom, že proevpropské vlády středoevropských zemí se staly oběťmi narůstající skepse občanů vůči EU. Stačí se prý podívat na výsledky voleb do Evropského parlamentu, kterých se zúčastnil velmi malý počet voličů a ve kterých vesměs s převahou zvítězily opoziční pravicové strany, jenž varovaly před nadměrným eurooptimismem. Takové vysvětlení nabídl například i český prezident Václav Klaus.

Potíž s tímto vysvětlením spočívá v tom, že ho nepotvrzují ani průzkumy veřejného mínění, ani výsledky referend o vstupu do EU, které se konaly v minulém roce. Členství v unii má stále ve všech nových členských zemích, včetně těch středoevropských, solidní podporu. Co se tedy stalo? Lze nabídnout zhruba tři základní vysvětlení.

Mikropolitika

Tím prvním je vliv již zmíněných „mikropolitických“ faktorů, které, možná jen shodou okolností, působily v danou dobu ve všech středoevropských zemích tak, že zapříčinily politické karamboly. Zde bychom mohli mluvit o vnitrostranických sporech v sociálně demokratických stranách, které stály v čele vlád v Polsku, České republice, nebo Maďarsku. Či o osobních sporech mezi různými politiky slovenské vládní koalice.

Tyto spory měly různé důvody. V Polsku byla politická nestabilita odstartována korupční aférou Rybin, v Česku zase nevyřešenými spory mezi bývalým předsedou ČSSD Milošem Zemanem a Vladimírem Špidlou, který zablokoval Zemanovo zvolení prezidentem. V Maďarsku to byl spor socialistického premiéra Petera Medgyessyho s ministrem zastupujícím sice malou, ale pro přežití vládnoucích socialistů důležitou liberální stranu. Na Slovensku byla politickou rozbuškou aféra kolem tzv. Skupinky a následný útok premiéra Dzurindy na šéfa Národního bezpečnostního úřadu.

Daň za úspěch

Všechny tyto události ovšem měly jen povahu jakýchsi katalyzátorů, které urychlily rozkladné politické procesy, jejichž příčiny byly bezpochyby hlubší. Jednou z nich je skutečnost, že vlády, které úspěšně dovedly své země ke vstupu do EU, byly nuceny přijímat—často pod tlakem a na poslední chvíli—řadu nepopulárních kroků. Nakonec musely za úspěšně dovršení svého historického úkoly zaplatit nemilosrdnou daň.

Většina obyvatel středoevropských zemí byla totiž ve vztahu k úsilí vstoupit do EU poněkud schizofrenní. Na jedné straně si lidé vstup přáli a byli si vědomi toho, že jim z něj poplynou dlouhodobé výhody, ale zároveň mnozí nechtěli platit za toto úsilí nezbytnou cenu. I proto byly účinné útoky euroskeptiků, kteří neustále vypočítávali, co nás bude vstup stát, nebo jak málo za vstup dostaneme ve srovnání se zeměmi, které vstoupily v předešlých vlnách.

Vládní politici přitom nebyli schopni soustavně a trpělivě vysvětlovat, že výhody členství v EU nespočívají především ve hmatatelných ekonomických výnosech, které se projeví okamžitě, ale jsou mnohem méně uchopitelné. Tedy, že například spočívají v rychlé modernizaci institucí, politické stabilitě, nebo otevření ohromného prostoru příležitostí pro občany malé země.

Vládní koalice byly přitom vůči opozici v nevýhodné pozici. Občané si mohli jen těžko ověřit, zda by opozice byla schopna vyjednat například lepší vstupní podmínky, než jsou ty, které nakonec vyjednaly vlády. Vládní koalice tak byly v těžké defenzivě. Na jejich hlavy se mohly sypat laciné výtky nejrůznějšího kalibru--například za údajnou neschopnost zabránit omezením v pohybu pracovních sil, které si vymínily Německo a Rakousko.

Vládní strany také jen těžko odrážely nacionalistickou rétoriku pravicových opozičních stran, které opakovaně varovaly před zradou (nespecifikovaných) národních zájmů. Do rukou opozice přitom hrálo, že se vstup do EU uskutečnil v době, kdy se v EU vedla emocionální diskuse o nové evropské ústavě. Varování opozice, že tato ústava povede k příliš velké ztrátě národní suverenity, se u mnoha obyvatel historicky těžce zkoušené střední Evropy neminula účinkem.

Vládní koalice v České republice, Polsku a Maďarsku musely také ještě před vstupem začít pracovat na splnění tzv. maastrichtských kriterií, která přesně stanoví například nejvyšší povolenou výšku rozpočtových deficitů, protože se nové členské země v přístupových smlouvách zavázaly přijmout společnou evropskou měnu.

Nepopulární úkol ozdravět státní finance s pomocí škrtů a reforem paradoxně připadnul sociálně demokratickým stranám, které byly v České republice, Maďarsku i Polsku v čele vládních koalic. Ty přijímáním úsporných opatření zrazovaly v očích voličů svou socialistickou identitu.

Vládní koalice přesto držely až do vstupu do EU pohromadě, protože snaha dokončit historický úkol společně s dalšími kandidátskými zeměmi bránila odstředivým tendencím. Řešení rozporů ve vládních koalicích i v jednotlivých stranách bylo pod tlakem historické mise odsunuto na dobu po vstupu do EU.

Členství v EU ovšem rozvázalo politikům ruce. Naplno mohly konečně propuknout dlouho zadržované spory jak uvnitř vládních stran, tak uvnitř vládních koalic. V Polsku se tak stalo ještě před oficiálním vstupem, ačkoliv premiér Leszek Miller počkal se svou rezignací až na 2. května, tedy den po oficiálním vstupu do EU. V České republice se staly záminkou výsledky voleb do Evropského parlamentu. V Maďarsku zase politický spor, který by se za normálních okolností jistě nějak urovnal.

Vládní koalice, těžce pošramocené úsilím dovést za cenu obětí a kompromisů své země do EU, se vzápětí po vstupu pokusily o rekonstrukce s novými tvářemi v čele. Noví premiéři a ministři mají za úkol obnovit ztracené preference a zabránit zdrcujícím porážkám z rukou pravice v příštích volbách. A protože se ústavní systémy středoevropských zemí liší, jsou různé i způsoby, jakými se to v jednotlivých zemích stalo.

V Polsku i v České republice musely padnout vlády, aby pak mohly být vytvořeny koalice, které jsou v mnoha ohledem stejné jako ty předešlé. Ukázalo se, že v České republice bylo hlavním důvodem složitých politických manévrů zbavit se Vladimíra Špidly a postavit do čela ČSSD i vlády populárnějšího politika. V Maďarsku, kde odstoupení premiéra nevyvolává automaticky pád vlády, byl premiér Medgyessy nahrazen populárním bankéřem.

V Polsku, Česku i v Maďarsku nyní--alespoň dočasně—přijde i ve vládních koalicích ke slovu populismus, který si před vstupem mohly dovolit především strany opoziční. Středoevropské země sice ještě musí splnit maastrichtská kritéria a ve vlastním zájmu provést některé důležité reformy, jenomže EU nepředepisuje konkrétní kroky, jak toho dosáhnout. Do příštích řádných voleb tak lze na skutečné reformy v Polsku, České republice a Maďarsku zapomenout. Na Slovensku budou reformy pod taktovkou menšinové vlády pokračovat jenom proto, že pro opozici je lepší nechat Dzurindovu vládu dokončit „špinavou práci“.

Systémové problémy

Za nestabilitou ve střední Evropě jsou ovšem také některé hlubší příčiny. Především se ukazuje, že není dokončen proces tvorby standardních politických stran. Socialistické strany byly nutností privatizovat a reformovat pod tlakem EU vrženy do situace, v níž se musely vzdát některých klasických sociálně demokratických postojů. Pravicové strany se zase uchýlily k nacionalistickému populismu, který téměř zcela vytlačil klasické konzervativní a liberální postoje.

V České republice je situace komplikována existencí nereformované komunistické strany, která zabírá 20 procent křesel v dolní komoře parlamentu a má přitom nulový koaliční potenciál. V Polsku zase působí komplikace silná farmářská loby a katolická pravice, které jsou živnou půdou populistů a euroskeptiků. V Maďarsku se původně konzervativní Fidesz přeměnil na populistickou stranu, které byly tak prominentní v předválečném Maďarsku. Slovenské politické spektrum je roztříštěné a zatím téměř vůbec nekopíruje klasické rozdělení politických sil známé ze západu Evropy. Slovensko je například jedinou zemí, které nemá silnou sociálně demokratickou stranu.

K tomu všemu přistupují neduhy, které jsou společným dědictvím komunismu a rakousko-uherské politické kultury. Obecně můžeme mluvit o korupci, nerozvinutých politických stranách a slabé občanské společnosti, jakož i o deficitu demokracie v nových členských zemích. Ve střední Evropě k tomu přistupují ještě také jevy, které známe z rakouské poválečné politiky. Tedy tendence ke kabinetní politice, obcházení parlamentu s pomocí „opozičních smluv“, klientelismus.

I proto je tak těžké přesně rozšifrovat, co například skutečně stálo v pozadí pádu české vlády. Jisté je, že svou roli hrály jak konkrétní osobní zášti a spory, tak nepopulární reformy pod tlakem EU, které přispěly k nízké popularitě vlády, což dovedlo mnohé sociálně demokratické politiky k přesvědčení, že je nutné změnit stranickou „fasádu“. Zároveň je ovšem zřejmé, že Špidla byl mnohým trnem v oku i proto, že byl překážkou praktik, které obecně souvisí s hlubšími deficity středoevropské politiky. Možná, že pro politiky, kteří jsou nezkorumpovatelní a nehrají podle poněkud mafiózních pravidel postkomunistického politického panoptika, není v politice střední Evropy zatím místo.

Prostor, č. 63/64 - prosinec 2004