Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2004 Prezident jako Wagner

Prezident jako Wagner

Je ironické, že prezident Václav Klaus, který si během svého druhého volebního období ve funkci premiéra často zoufal nad tím, že osud jeho vlády závisí na bývalém poslanci ČSSD Jozefu Wagnerovi, se stává kvůli svému politickému vystupování Wagnerem č. 2. Tedy jakýmsi nepředvídatelným politickým liberem, které se v Klausově případě chová jednou nadstranicky, podruhé jako vůdce opozice, potřetí tak, jak mu velí buď rozmar anebo třeba nepřekonatelná nechuť k Evropské unii.

Jak nedávno poznamenal trefně poslanec Karel Kühnl, Klausův protivládní politický aktivismus v době, kdy má vládní koalice jen nejtěsnější možnou většinu, z něho činí téměř něco jako dalšího poslance. Obrazně řečeno, Poslanecká sněmovna má v současnosti 201 členů. Vzhledem k tomu, že se Wagnerovým příkladem částečně inspirovali také poslanci Vrbík, Bielesz a Kott, a občas se tak chovají i „hojdarovci“ v ČSSD, je situace značně nepřehledná a poslanec-prezident Klaus má velké manévrovací pole.

Je samozřejmě prezidentovým ústavním právem vetovat tolik zákonů, kolik chce. Problematičtější je, že prezident před svým zvolením sliboval, že bude sice hlavou státu aktivní, ale nikoliv aktivistickou. Sliboval také, že nebude zasahovat do práce vlády, a že tedy bude prezidentem nadstranickým--navzdory svému členství v Občanské demokratické straně.

Ještě problematičtější je skutečnost, že v politickém systému, v němž za výkonnou moc nese primární odpovědnost premiér, a prezident je ústavně neodpovědný, je proti samotnému duchu ústavy, když se prezident snaží být druhým premiérem nebo jakousi třetí komorou parlamentu.

I takový aktivistický přístup prezidenta by snad ale bylo nakonec možné omluvit, kdyby se při vetování zákonů, jakož i ve svých komentářích k práci vlády, neřídil vyhraněnými ideologickými postuláty. Pokud by prezident shledal, že jsou ty které zákony formálně vadné, nebo porušují některé základní ústavní principy, nebo oslabují občanská práva, je coby jeden ze základních strážců ústavnosti téměř povinen takové zákony odmítnout.

V okamžiku, kdy tak prezident činí proto, že se mu kvůli jeho osobní politické filozofii nelíbí hospodářská politika vlády (kterou navíc kritizuje stejnými slovy jako opozice), vzniká problém. V parlamentních demokraciích máme na diskuse a rozhodování tohoto typu parlament. Věc je o to komplikovanější, že Klaus hraje mocenské šachy a na vládní koalici už několikrát uhodil v okamžiku, kdy byla oslabená.

Klausův předchůdce byl často obviňován z toho, že se vměšuje do stranické a vládní politiky. Bylo to oblíbené tvrzení zejména právě Klause--navzdory tomu, že bylo vždy zřejmé, že Václav Havel tak činil jen zřídka a spíše nepřímo. Každopádně jeho „zásahy“ do práce vlády a stranické politiky už zcela vybledly ve srovnání s prvním rokem prezidentování jeho nástupce.

Role typu Wagner je mediálně vděčná, ale obvykle jen určitou dobu. Voliči si postupně začnou klást otázky, jakými principy se vlastně takový politik řídí. Ani v parlamentu, ani v prezidentském úřadě, nakonec nemají občané rádi neřízené střely, které, řečeno lidově, hrají na sebe, a pro které je ústavní nebo politický úzus pod jejich rozlišovacími schopnostmi. Prezident, který tolik stojí o popularitu, by si toho měl být vědom.

Právo - 23. 4. 2004