Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2004 Skončí visegrádská spolupráce?

Skončí visegrádská spolupráce?

Visegrádská skupina, sestávající z Polska, České republiky, Slovenska a Maďarska, po květnovém rozšíření Evropské unie jen těžko přežije. Neúspěch bruselského summitu o evropské ústavě, způsobený především neústupným postojem Polska, ukázal, že Polsko má ve sjednocené Evropě své vlastní zájmy, a že ty se jen těžko dají harmonizovat se zájmy menších středoevropských států.

V minulosti byla nerovnost mezi čtyřicetimiliónovým Polskem a ostatními třemi visegrádskými zeměmi do jisté míry neutralizována taktickou nutností koordinovat postoje všech čtyřech zemí v přístupových jednáních s EU. Důležitým společným jmenovatelem byl i tlak na Severoatlantickou alianci, aby se rozšířila i na Slovensko a do dalších zemí východní Evropy. Vstup do EU i další rozšíření NATO ovšem Polsko ze středoevropské spolupráce do značné míry vyvazují.

Polsko nikdy nebylo organickou součástí střední Evropy. Je to země, která zároveň patří k baltickému regionu; její východní část je předmostím k evropskému východu. Je to také země s výraznými vlastními mocenskými ambicemi, která chce být důležitým individuálním hráčem v evropské a světové politice. Po vstupu do EU budou ostatní visegrádské země zřejmě stále častěji konfrontovány s polskými postoji, které nejsou nezbytně v jejich zájmu.

Polsko ukázalo, že se výrazně liší od ostatních visegrádských zemí už během iráckého konfliktu. Také bruselský summit naznačil, kam se bude vývoj ubírat. Vyjednavači z Maďarska, ze Slovenska i z České republiky sice požadovali v evropské ústavě dílčí změny, ale byli ochotni se dohodnout. Polsko hrálo tvrdě svou vlastní mocenskou hru a partnerem mu nebyly sousedící země Visegrádu, ale stejně velké Španělsko na druhém konci Evropy.

V ostatních visegrádských zemích jsou nyní mnozí příznivci visegrádské spolupráce, a to i ve vládních kruzích, k polským postojům kritičtí, zatímco Polsku naopak aplaudují euroskeptici. Například česká Občanská demokratická strana, která za předsednictví Václava Klause rozhodně neměla k visegrádské spolupráci vřelý vztah, označuje nyní Polsko za hlavního spojence a vzor ve vztahu k EU.

Situace je o to komplikovanější, že někteří vládní politici v České republice, na Slovensku a v Maďarsku chtějí usilovat o připojení k tvrdému jádru Evropy, pokud by v reakci na neúspěch jednání o evropské ústavě měla vzniknout dvourychlostní EU. Pokud by se ale některé země Visegrádu připojily k tvrdému jádru evropské integrace, zatímco ostatní, zejména Polsko, by zůstaly mimo, povede mezi nimi nová dělicí linie, která by Visegrád definitivně pohřbila.

Ať už se tak stane nebo ne, je žádoucí začít se vážně zamýšlet nad novým uspořádáním střední Evropy. Pro Čechy, Slováky i Maďary těsná spolupráce s Polskem není zřejmě tím nejlepším způsobem, jak chránit a prosazovat své zájmy v EU, protože zájmy těchto malých zemí a velkého, stále sebevědomějšího Polska budou stále méně identické.

Mnohem přirozenější by pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko bylo usilovat o těsnou regionální spolupráci v rámci EU s Rakouskem a Slovinskem, jejíž obrysy lze najít už nyní v existujících regionálních sdruženích. Takováto skupina, jejíž členy by spojovala dlouhá společná minulost a kompatibilní regionální zájmy, by byla mnohem organičtější, než současný Visegrád, který spojuje tři malé země se státem, jenž má více obyvatel než jeho tři partneři dohromady a svou vlastní mocenskou agendu.

Hospodářské noviny - 3. 2. 2004