Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2004 Unesli vás? Hlavně nebuďte Polák, Američan nebo Žid

Unesli vás? Hlavně nebuďte Polák, Američan nebo Žid

Únos tří českých novinářů v Iráku vyvolal oprávněné rozhořčení a vlnu solidarity. Nezbývá než upřímně doufat, že nakonec vše dobře dopadne. Opovrženíhodný čin fanatiků ovšem také vyvolal některé typicky české reakce, které nelze přejít mlčením.

První z nich bylo optimistické ujišťování některých novinářů—založené na prohlášení iráckého ministra kultury Jazairiho—že unesení kolegové budou brzo propuštěni, protože únosci si zřejmě mysleli, že tři čeští novináři jsou Poláci. To, že by čeští novináři mohli být propuštěni—z jakýchkoliv důvodů—je nepochybně dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že některá česká média tuto záležitost pojala tak, jakoby říkala „naštěstí nejsme Poláci“.

Česká republika je sice uváděna na seznamu spojenců USA v Iráku, ale ono podprahové ujišťování se, že jsme se „nenamočili“ v irácké válce tolik, jako například Poláci, a proto si naši lidé zaslouží lepší zacházení ze strany teroristů, je nejen naivní, ale především nesolidární, vypočítavé a poněkud zbabělé. Jako bychom říkali: „Proč by iráčtí teroristé dělali něco zlého dobrým českým hochům, kteří přicházejí ze země, jejíž politická reprezentace se iráckým konfliktem úspěšně prošvejkovala?“ Mohli bychom také rovnou říci, že zajatí američtí nebo polští civilisté si na rozdíl od nás svůj osud do jisté míry zaslouží.

Do této mentality také zapadá jedno z poselství, kterým se Česká republika prezentuje v mezinárodních médiích v reklamní kampani, která má sloužit k přilákání zahraničních turistů. Ono poselství lze shrnout tak, že by (západní) cizinci měli do Čech přijet, protože—na rozdíl od některých jiných zemí (ohrožovaných terorismem)—je u nás klídek a pohodička. A proč je u nás zatím klídek a pohodička? Protože se do ničeho raději moc nepleteme.

Jinou reakcí na únos byly různé návody některých novinářů, jak předejít únosům nebo špatnému zacházení ze strany únosců. Důležité prý například je nemluvit anglicky, protože iráčtí bojovníci by si mohli myslet, že novinář je Američan. To je jistě užitečná rada, ale svým způsobem ze stejného soudku, jako „radostné ujišťování se“, že jelikož nejsme Poláci, nehrozí Čechům tak velké nebezpečí jako Polákům. Každý civilista, který je v nebezpečí únosu, má jistě právo použít všechny metody, aby se zachránil. Na druhou stranu je snaha přesvědčit únosce za každou cenu o tom, že „já nejsem Američan“, poněkud zvláštním vyjádřením „solidarity“ například s unesenými americkými civilisty, včetně novinářů.

V českých médiích zatím nezazněla rada, aby v žádném případě napadený novinář, či jiný civilista, neprozradil, že je třeba Žid. To by pro islámské fanatiky bylo bezpochyby ještě horší, než být Polák nebo Američan. Dokonce by je to mohlo rozezlít natolik, že uneseného nejprve budou mučit, pak jeho tělo spálí, roztrhají na kusy a pověsí na nějaký stožár. Mají takové metody rádi a odpravit takto nějakého sionistu by jim podle jejich mínění vysloužilo přímou cestu do ráje.

Pro slušné lidi by mělo být takovéto distancování se od národností nejvíce ohrožených teroristy nepřijatelné. Pro teroristy je tento druh zbabělosti už vítězstvím. Autor tohoto článku, alespoň sám za sebe, proto žádá, aby ho členové Al-Kajdy a dalších podobných mudžahedínských spolků—pokud by se jeho a jejich cesty zkřížily--považovali za Poláka, Američana a Žida najednou.

Lidové noviny - 16. 4. 2004